Bohoslužba obou konfesí byla hojně navštívená, stejně tak hlavní shromáždění.

Krajané coby pozdní přesídlenci vyprávěli zajímavé věci z doby, kdy jsme my vyhnanci už domovinu opustili. Došlo tak k čilé výměně myšlenek a zážitků s bývalými obyvateli Nového Sedla, Bečova, Bošířan a dalších míst.

V neděli v hale 7 vládl pestrý čilý ruch. Nabídka informací a podkladů byla víc než bohatá, stejně jako pochoutek z českých krajů: koláče, pravé karlovarské oplatky a drobenkový koláč.

Jak bylo slyšet, má se Sudetoněmecký den 2011 opět konat v Norimberku.

(Cestopisná zpráva)

Bylo to napjaté očekávání nových dojmů, anebo se v nás přece jen znovu ozvala stará, hluboká touha po domově, co nás pohnulo koncem dubna zúčastnit se krátké cesty do Česka (pardon: do Čech)? Ať tak či onak, mohli jsme se připojit ke skupině krajanů z Doupova a okolí, kteří chtěli znovu navštívit své domovské, stejnojmenné pohoří. Kromě toho měla autobusová jízda vést i do krajů, jejichž bližší poznání nám tehdy jako mladým lidem před vyhnáním zůstalo odepřeno. Návštěva mého užšího domova v okrese Loket nad Ohří (Elbogen a.d. Eger) však bohužel plánována nebyla.

Rychlík IC nás rychle dovezl do franské metropole, poté nás rychlospoj svižně přepravil do Chebu (Eger). Tady si vynutil delší zastávku stále chybějící přímý spoj do Karlových Varů. No dobrá, byli jsme prostě v jiné, nám zcizovělé zemi. Toto příhraniční pásmo zvané Euregio Egrensis vykazovalo své nedostatky i v jízdním řádu! (Kolem dosud tak euforicky vychvalovaného přeshraničního rozvoje se i mediálně podivně odmlčelo!)

Po více než hodině jsme konečně pokračovali pražským rychlíkem. Kolem nepřehlédnutelně ošklivých území těžby uhlí, pohodlně podél údolí ještě mladé Ohře, přes stanice Sokolov (Falkenau) a Chodov (Chodau) jsme za necelou hodinu (na 40 km), zato přesně, dorazili do cíle naší cesty, perly lázeňského trojúhelníku: do Karlových Varů!

Nádražní budova nabízí pořád stejně sklíčený pohled, prostředí fatálně připomíná staré časy Říšských drah. Horní nádraží, na konci druhé světové války částečně zničené, dříve zvané „Buštěhradské", stále čeká na dávno splatnou obnovu. „Zde se host odvrací s hrůzou," dalo by se soudit (Schiller). Češi potvrzují mohutný ruský vliv v hospodářském životě bývalých světových lázní. Rubly nových boháčů zjevně plynou do rozvoje jiných dopravních prostředků, vždyť pohodlná tryskáčová letadla z Moskvy mezitím přistávají v nedalekém Olšových Vratech (Espenthor) pod zříceninou hradu Andělská Hora (Engelhaus). Malý autobus nás dovezl do blízké městské části Březová (Pirkenhammer) v údolí Teplé, kde nás přátelsky přijal hostinec „Stará mlýna" (Starý Mlýn).

Následující ráno, byl to Prvního máje, počasí, navzdory všem předpovědím, s námi a našimi plány myslelo dobře. Jeli jsme, sledujíce mnohé zákruty Ohře, dolů až do Kyselky (Gießhübl-Sauerbrunn). Lázeňský areál podél nábřežní silnice připomíná ruinu: prkny zabedněná okna, opadaná omítka, sesuté střechy. Silně poškozenou kupoli bývalé kolonády kryje plastová fólie. Lázně vděčily za svou celosvětovou proslulost svobodnému pánu Heinrichu von Mattoni (1830–1910). Úzká silnička se vine východním směrem do kopce. Šli jsme po ní, kolem moderní stáčírny minerálních pramenů „Mattoni" (alkalická kyselka), až do Dolní Lomnice. Tam upozorňuje zákazová cedule na vojenský cvičný prostor v Doupovských horách, přístupný jen v omezeném rozsahu se zvláštním povolením české vojenské správy.

Z místa, kde stávala bývalá vesnice Sachsengrün, která jako mnoho jiných obcí padla za oběť srovnání se zemí, se otevírá hustě listnatými dřevinami zarostlý široký kotlinovitý terén, na jehož svazích a dně se až do poloviny padesátých let nacházelo městečko Doupov. Ve svahu dole stála také, lemovaná statnými buky, osaměle v polích buková kaple „Maria pomoz", která byla kdysi cílem mnoha prosebných procesí a snad podobná i naší („velké") kapli svatého Josefa – na cestě ke svatému Florianu. Tam, kde nyní holé větve vysokého a mohutného, sukovitě starého buku čnějí do nebe jako v obžalobě, konali přijevší krajané, jako při každé návštěvě, se zpěvem a modlitbou pobožnost. Na tato místa upomíná mariánský obrázek na kmeni buku a pamětní kámen.

Dorazili jsme na dno údolí. Autobus zastavil na místě, kde kdysi bývalo náměstí. Z rodného města mé ženy nezbylo kromě skromných zbytků zdiva nic víc, hledání stop domů a usedlostí, zahrad a hrobů bylo většinou marné. Po nerovném terénu, léta rozorávaném granáty a rozrytém pásy tanků, se člověk pohybuje na vlastní nebezpečí. Náš zesnulý krajan Fritz Götzl byl podle vlastního vyjádření v polovině padesátých let přítomen jako český voják u toho, když dělostřelectvo vzalo obec pod palbu jako cvičný cíl a z velké části ji zničilo. (Viz také příspěvek „Lauterbach-Duppau, jeden osud" v Heimatbriefu č. 1/2002!) Mezitím se o tomto pohoří mluví i jako o možném konečném úložišti radioaktivního odpadu z jaderných elektráren!

Český průvodce, který dobře mluví německy, nás napomenul, abychom zůstávali na rozeznatelných cestách. Důvod: nedávno zde cvičila belgická jednotka NATO a používala ostrou munici; přitom prý byly některé střely nevybuchlé a už se nenašly.

Poté se autobus namáhavě soukal příkrým svahem Dürmauler Bergu vzhůru na Johannisberg (744 m), který nás odměnil pěkným kruhovým výhledem do dálky. Při zpáteční cestě do Březové jsme si udělali krátkou zajížďku do Rájova (Rodisfort) a obdivovali dřevěnou krytou mostní konstrukci přes Ohři ze 14. století. Večerním středem dění ve Staré mlýně bylo pečení buchet účastnicemi zájezdu.

Doupov, 570 m n. m., vzdušnou čarou jen 26 km od našeho Horního Slavkova (584 m u nádraží), měl roku 1930 asi 1500 obyvatel (3300), z toho vždy jedno procento Čechů, byl sídlem okresního soudu a měl známé klášterní gymnázium s internátem.

Geologicky v období třetihor (miocén, oligocén), tedy asi před 25 miliony let, ovládala oblast jižně od Krušných hor 2000 m vysoká kuželovitá sopka. Její výbuchy (erupce) vytvarovaly celé čedičové pohoří a zanechaly kráter (kalderu) o průměru asi 5 km. (Čedič je tmavá, těžká vyvřelá hornina.) Nejvyššími vrcholy jsou dnes: Hradiště (Burgstadl, 934 m) a Pustý zámek (Ödschloß, 925 m); náš domácí Krudum v blízkém Slavkovském lese (Kaiserwald) dosahuje jen 838 m.

Následující den, byla neděle, nás měl zavést až do Mostecké pánve. Čekali jsme na svůj autobus u říčky Teplé.

Poklidné, krotké šplouchání tohoto širokého potoka nesmí klamat: jeho občasné povodně sužovaly a pustošily především Karlovy Vary. Teprve stavba přehrady v letech 1931 až 1935 zkrotila divoké výboje Teplé. Kolem impozantní vodní stavby jsme pomalu projeli. Hráz je 220 m široká a 30 m vysoká, délka nádrže dosahuje podle stavu vody až 3 km. Respekt! Přes Ostrov (Schlackenwerth) a Klášterec (Klösterle), kolem Kadaně (Kaaden), jsme dorazili do Chomutova (Komotau), kde jsme se zúčastnili bohoslužby v děkanském a farním kostele Nanebevzetí Panny Marie.

Mladý duchovní nás očekával a přivítal německy. Představil nás ostatním věřícím. Jako skupina jsme obsadili volná místa, abychom svou účast zdůraznili, pokud možno, i hlasitě zpěvem. Sborový zpěv a varhany doprovázely liturgii v českém jazyce. Významné texty a modlitby, jako Otčenáš, kněz opakoval latinsky (podle tridentského ritu), takže jsme se my, ještě znalí církevní latiny, mohli přidat a sledovat průběh. Tím mše získala zvláštní, slavnostní nádech. Jemné gesto, hezky provedeno! Krátká májová pobožnost u bočního oltáře ukončila bohoslužbu v pozdně gotickém halovém kostele.

V tuto nedělní dopoledne byla jen mírně navštívená, což sotva překvapí, vždyť převážná část obyvatelstva se nehlásí k žádnému vyznání; jen asi 20 % je orientováno křesťansko-katolicky, a nachází se tedy v diaspoře. Země by vlastně potřebovala misii, což by se u zatvrzelých „nevěřících" setkalo s malou odezvou. Ale ruku na srdce: jak to vypadá u nás? Mimochodem: přítomní Němci, kteří v domovině zůstali, se jako takoví nedali poznat.

věta pokračuje na dalším listu ⟶