[obr] Fotografie zachycuje doprovodné mužstvo: inženýry, strojvedoucí, strojníky a provozní personál při přesunu lokomotivy na cestě k Pince.
V odstavené továrně bydlela ještě rodina Miedl a několik ruských rodin (cizích dělníků). P., podle zápisků krajana Rolanda Rohma (chlapce z Hubu), který poskytl i tuto fotografii.
Poznámka: S obnovením těžby v posledních letech druhé světové války přibylo i mnoho hlušiny. Začalo se proto s jejím ukládáním v sousedním lučním údolí. Tím se ztratil půvabný blízký cíl výletů s hostincem a ozvěnou (volání: „Co jedí studenti?" – odpověď: „…kachny!"). Vodovod horního pivovaru musel být přeložen. I česká báňská správa pokračovala v zasypávání údolí mrtvým materiálem, který se nedal využít ani na stavbu cest. Dnes je luční údolí zasypané a mezitím i zalesněné. Závěrečný příkrý svah sahá až k železničnímu viaduktu v Seifertsgrünu a výškou převyšuje most. Z Horní ulice se dá po rovné cestě přes Korbberg dostat až ke Kaunici!
[obr] Das Foto zeigt die begleitende Mannschaft: Ingenieure, Lokführer, Maschinisten, Betriebspersonal bei der Überführung der Lok unterwegs auf der Straße zur Pinge.
In der stillgelegten Fabrikanlage wohnten noch die Familie Miedl und einige russische Familien (Fremdarbeiter). F.P.,
nach Aufzeichnungen von Lm. Roland Rohm
(a Bou va da Hou), der auch das Foto zur Verfügung stellte.
Anmerkung: Mit der erneuten Aufnahme des Bergbaus in den letzten Jahren des Zweiten Weltkrieges fiel auch viel Abraum an. So begann man, das taube Gestein im benachbarten Wiesental abzulagern. Damit ging ein liebliches Nahziel für Ausflüge mit Gasthaus und Echo (Ruf: „Was essen die Studenten?“ – Antwort: „.... Enten!“) verloren. Die Wasserleitung der Bergbrauerei mußte verlegt werden. Auch die tschechische Bergbauverwaltung setzte das Auffüllen des Tales mit totem Material fort, das sich nicht einmal für den Wegebau verwenden ließ. Heute ist das Wiesental zugeschüttet und inzwischen auch bewaldet. Der abschließende Steilhang reicht bis zum Bahnviadukt in der Seifertsgrün heran und überragt die Brücke an Höhe. Man kann von der Oberen Gasse über den Korbberg auf ebenem Weg hinüber zum Kaunitz gelangen! F.P.
Kdo z nás mohl ve staré domovině nazývat zahradu svou vlastní, byť sebemenší kousek země, ten ji pečlivě využíval a svou „říši" opatroval s oddaností.
Když si po vyhnání mnozí krajané i v cizině znovu pořídili vlastní pozemek a dopracovali se k novému bydlišti, bylo vlastnictví zahrady, stejně jako doma, nadmíru vítané. „Zahradničení" zůstalo oblíbenou volnočasovou činností mladých i starých.
Pozemek zprvu sloužil spíš k soběstačnosti v bramborách, zelenině a kuchyňských bylinkách, s tím se často pojilo i pěstování ovoce. Větší plochy později umožnily zakládání květinových záhonů, okrasných a skalních zahrádek a otevřely možnosti k trávení volného času.
Ať je to jak chce, každá pořádná zahrada vyžaduje mnoho tělesné práce. Od časného jara do pozdního podzimu práce nikdy nekončí a nejeden den stačí jen na krátké oddechnutí. Trávit celé hodiny, natožpak odpoledne, sladkým nicneděláním, by pilného zahrádkáře vůbec nenapadlo.
Jinak to vidí dobří známí, kteří občas přijdou na návštěvu nebo se na procházce podívají přes plot. „Taková malá zahrádka se udělá sama od sebe, velká námaha to přece nemůže být," zní jeden z těch „znaleckých", dokonce i veršovaných komentářů, které člověk slýchá.
Kdepak! Naše krajanka Anneliese Scherf-Clavel to ví lépe a zahradnickou skutečnost shrnula do veršů:
## Gärtners Freude
Wer von uns in der alten Heimat einen Garten sein eigen nennen konnte, und war das Fleckchen auch noch so klein, der nutzte ihn mit Sorgfalt und pflegte sein „Reich“ mit Hingabe.
Als nach der Vertreibung viele Landsleute auch in der Fremde wieder Eigentum an Grund und Boden erworben und es zu einem neuen Wohnsitz gebracht hatten, war der Besitz eines Gartens wie daheim höchst willkommen. „Gartln“ blieb eine beliebte Beschäftigung in der Freizeit für jung und alt.
Das Areal diente zunächst mehr der Selbstversorgung mit Kartoffeln, Gemüse und Küchenkräutern, die Nutzung für Obst ging vielfach einher. Größere Flächen erlaubten später das Anlegen von Blumenbeeten, Zier- und Steingärten und eröffneten Möglichkeiten zur Gestaltung der Freizeit.
Wie auch immer, jeder ordentliche Garten verlangt viel körperlichen Einsatz. Vom zeitigen Frühjahr bis zum späten Herbst geht die Arbeit nie aus, und an so manchem Tag reicht es nur zu kurzen Verschnaufpausen. Ganze Stunden, Nachmittage gar, mit süßem Nichtstun zu verbringen, käme dem fleißigen Gärtner erst recht nicht in den Sinn.
Anders sehen es die guten Bekannten, die gelegentlich zu Besuch kommen oder beim Spaziergang über den Zaun schauen. „So ein bißchen Garten macht sich von allein, und große Mühe kann es doch nicht sein“, lautet einer jener „kundigen“, sogar gereimten Kommentare, die man zu hören bekommt.
Von wegen! Unsere Lmn. Anneliese Scherf-Clavel weiß es besser und faßte die gärtnerische Wirklichkeit in Verse:
„Ach, jak ti závidíme tolik zahradních radostí!" volají pořád přátelé, co nemají za domem zahrádku. Vidí mě, líně jako v katalogu, malebně natažené, zatímco kolem pestrá nádhera kvete, prospívá a těší!
Ó, co víte vy o té dřině, již člověk má se vším tím kvetením: aby se krása udržela, bojuje se s přírodními živly! Pořád se dřepí na zemi, aby se plelo a klučilo. Vysadí se nové rostliny, a slunce je hned spálí.
A když konečně vzejde semínko reseda a cyklámenu, sní tu první něžnou zeleň vždycky slepice od sousedky!
Sotva se zaženou myši, usadí se na růžích mšice, a pěkně upravený trávník pokryjí krtčí hromádky. Zrovna se sází cibulky, už je třeba stříhat živý plot, a jakmile je to hotovo, znovu začíná sekání! Všechno chce být hýčkáno, jen plevel roste sám od sebe...
Unavená a celá poštípaná, s ulámanými nehty, tahá se s konvemi sem a tam. A lehátko zůstává prázdné! Když si do něj ale lehnu a nechám všechnu tu dřinu být, vy přátelé si jistě myslíte: Místo dřiny se jen povaluje!
(F. P., z „Kaadner Heimatbrief" 11/09)
## Der Liegestuhl
„Ach, wie bist du zu beneiden
um die vielen Gartenfreuden!“,
rufen stets die Freunde aus,
die kein Gärtchen hinterm Haus.
Seh'n mich, faul wie im Prospekt,
malerisch dahingestreckt,
während rings die bunte Pracht
blüht, gedeiht und Freude macht!
O, was wißt Ihr von den Mühen,
die man hat um all dies' Blühen:
Um die Schönheit zu erhalten,
kämpft man mit Naturgewalten!
Ständig hockt man auf dem Boden,
um zu jäten und zu roden.
Setzt man neue Pflanzen ein,
brennt sie tot der Sonnenschein.
Und geht endlich auf der Samen
von Reseda und Zyklamen,
frißt das erste zarte Grün
stets das Huhn der Nachbarin!
Kaum verjagte man die Mäuse,
sitzen auf den Rosen Läuse,
und der Rasen, wohlgepflegt,
Maulwurfstatendrang bedeckt.
Grad ist man am Zwiebelstecken,
muß man schneiden schon die Hecken,
und ist dieses dann getan,
fängt das Mähen wieder an!
Alles will gehätschelt sein,
nur das Unkraut wächst allein ...
Müde und total zerstochen,
Fingernägel abgebrochen,
schleppt man Kannen hin und her.
Und der Liegestuhl bleibt leer!
Leg' ich mich jedoch hinein
und laß alles Mühen sein,
denkt Ihr Freunde sicherlich:
Statt zu schaffen, aalt sie sich!
(F. P., aus „Kaadner Heimatbrief“ 11/09)
Erdepplbüazl, ještě takové „jídlo chudých lidí"!
Jak se poctivé hospodyni často dařilo připravit z jednoduchých surovin chutné jídlo, ukazuje následující recept:
Kuchařka propasíruje uvařené brambory přes síto „bramborového lisu", přidá špetku soli a (podle citu) tolik mouky, až hmota drží pevně pohromadě. Pak se suché těsto dobře prohněte a tence vyválí (asi na 2–3 mm); poté se rozdělí na kusy o velikosti dlaně a mezitím se odkládají na plátno.
Nyní se „placky" pečou na plotně na středním ohni z obou stran. Těsto přitom dělá malé bubliny, které ale zase splasknou. Nakonec se „büazl" potřou rozpuštěným máslem a sirupem, nebo se obalí ve směsi cukru a skořice. K tomu šikovná kuchyňská víla podává vhodnou polévku.
Kdo si ještě na toto vaření vzpomíná a používá je? Podmínkou by bylo mít použitelná kamna a nemít obavy o štíhlou linii. Ale za pokus by to přece jen stálo, ne?
## Aus Großmutters Küchn
Erdepplbüazl, nuch sua ra „Arma-Leit-Essn“!
Wie es oft der braven Hausfrau gelang, mit einfachen Mitteln ein schmackhaftes Gericht auf den Tisch zu bringen, zeigt das folgende Rezept:
Die Köchin drückt gekochte Kartoffel durch das Sieb der „Erdepplpreß“, fügt eine Prise Salz und (nach Gefühl) so viel Mehl hinzu, bis die Masse einen festen Zusammenhalt hat. Dann den trockenen Teig gut durchkneten und dünn auswalzen (etwa 2-3 mm); danach in handtellergroße, handliche Stücke teilen und auf einem Leintuch zwischenlagern.
Nun werden die „Fleck“ auf der Herdplatte bei mittlerem Feuer beidseitig gebacken. Dabei wirft der Teig kleine Blasen, die jedoch wieder zusammenfallen. Anschließend bestreicht man die „Büazl“ mit zerlaufener Butter und Sirup oder wendet sie in einer Mischung aus Zucker und Zimt. Zur Begleitung reicht die tüchtige Küchenfee eine passende Suppe.
Wer erinnert sich noch an diese Kocherei und bedient sich ihrer? Voraussetzung wäre, daß ein brauchbarer Küchenofen vorhanden ist und keine Schlankheitsbedenken bestehen. Aber einen Versuch wäre es doch wert, oder? F.P.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.