Je to vlastně zvláštní. Pořád ještě sotva uplyne den, kdy by nebyl důvod myslet na náš život ve staré domovině: telefonát milé známé, která doma bydlela na Peintu, dopis krajana, dnes už z Falce, pozdrav z dalekého Ameriky, fotografie z rodinného alba, nářeční výraz, který jsme dlouho neslyšeli, příspěvek v časopise „Der Egerländer", talíř z porcelánky H & C, který nás tenkrát doprovázel do ciziny a dodnes se používá, a leccos dalšího dokáže probudit vzpomínky na dřívější časy a přimět nás se do nich ponořit. Nemáte to podobně?

Nesmím samozřejmě zapomenout ani na sdělení a zprávy určené pro Heimatbrief; vždyť se stále starám o jeho podobu.

Dětství a mládí v tehdejším krásném Chebsku jsou stále přítomné a pevně zakotvené v paměti, vzpomínky na ně jsou vzácným, téměř nevyčerpatelným duchovním pokladem a zároveň trvalým odkazem, jehož opatrování obohacuje náš život i ve vysokém věku. A Heimatbrief se snaží tento odkaz střežit a uchovávat.

Ještě něco jiného. Až vám toto číslo přijde do domu, bude se rok už blížit ke své polovině – a bude zase léto. Přítel květin s básnickou žilkou, jehož jméno zůstane neuvedeno, vyjádřil své pocity těmito procítěnými verši:

Sluneční dny – čas růží, vonná krása v hojnosti! A každá z nich, ať žlutá, či růžová, je vroucím pozdravem léta!

Rudé růže – znamení lásky, poslové skryté něhy; a bodnou-li trny, jejich věční průvodci, smiř se s tím, snes tu bolest!

V létě je jen málo velkých svátků. Doma tomu nebylo jinak. Bylo to zřejmě dáno tím, že práce na polích nenechávala čas na oslavy. Pokud podle kalendáře „pohyblivý" svátek Božího Těla (deset dní po Letnicích) připadne ještě na květen – letos až na 3. 6. –, pak zvláštní pozornost patří slunovratu (21. 6.) a svatojánskému dni (24. 6.). Už na „svatého Víta" (15. 6.) lidová víra předpokládá rozhodující přechodné či zlomové období, vždyť platí pořekadlo: „Svatý Vít mění čas, vše se obrací na druhou stranu."