⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Když se rozmazlenému současníkovi jednou zprotiví pojídání novomódních hotových jídel, může si znovu pochutnat na jednoduchém pokrmu podle starého, osvědčeného receptu z domovské kuchyně! Co takhle to zkusit?
Mimochodem: v naší vlastivědné knize (Heimatbuch) je naší „kuchařině" věnován celý příspěvek.
verquirlt und über den Auflauf gegossen. Diesen etwa eine halbe Stunde in der Röhre backen. Fertig!
Wenn ein verwöhnter Zeitgenosse einmal des Verzehrs neumodischer Fertiggerichte überdrüssig ist, kann er sich wieder ein einfaches Essen nach altem, bewährtem Rezept aus der heimatlichen Küche schmecken lassen! Wie wär's?
Übrigens: Im Heimatbuch ist ein ganzer Beitrag unserer „Kocherei“ gewidmet.
F.P.
(Dokončení)
Krátký výtah z místních dějin
Kaspar Bruschius, rodilý hornoslavkovský dějepisec, uvádí ve svém díle „Das Fichtelgebirge" (Smrčiny, vydáno 1. září 1542), že v Horním Slavkově (Schlaggenwald) se hornictví provozovalo už kolem roku 1222. Skutečný počátek hornické činnosti však patrně sahá ještě hlouběji do šeré minulosti. Ke skutečnému založení Horního Slavkova ale došlo až kolem roku 1300 zásluhou hraběte Schlacka. Listinně je v liber confirmationum 46 až 63 doloženo, že kněz Ullrich byl roku 1357 dosazen jako farář Horního Slavkova oběma bratry Slavkem a Borsem z Rýzmburka. Karel IV., římsko-německý císař a český král, pobýval často na blízkém hradě Loket (Elbogen) a udělil zmíněným bratrům horní svobodu, tedy povolení těžit rudu na svých pozemcích bez daně. Horní Slavkov, Krásno (Schönfeld) a Lauterbach prodal roku 1407 Borso mladší Ulrichovi z Hasenburka; v kronikách ale nacházíme roku 1411 jako majitele hornických měst Jindřicha z Plavna. Roku 1490 obdržel Horní Slavkov městská práva s plavenským lvem ve znaku. Roku 1495 přechází majetek pánů z Plavna na pány Pluhy z Rabštejna, za jejichž vlády dosáhla cínařská těžba v Horním Slavkově svého vrcholu; současně do města přišla i nejvyšší moc a nejvyšší blahobyt. Hornoslavkovský cín, z něhož se zhotovovaly předměty všeho druhu i luxusní zboží jako konvice, šálky, tabatěrky, svícny, lampy, kahánky a nejrůznější kostelní náčiní, dokonce celé svatostánky, se pod značkou „Schlaggenwalder Feinzinn" (hornoslavkovský jemný cín) těšil všude nejlepší pověsti. Protože se z cínu vyrábělo velké množství kostelního náčiní, přijíždělo v té době do města mnoho zástupců duchovenstva, jako kanovníci, opati a další, prohlíželi si jednotlivé dílny a sklady a zadávali objednávky všeho druhu. Díky blahobytu obyvatel se město značně rozrostlo, byl vybudován plavební příkop, který vedl veškerou vodu z okolí Špičáku (Spitzberg) a Krudumu přes kola stoup a mlýnů podél celého údolí. Císař Ferdinand I. měl zvláštní radost z rozkvětu hornictví a Horní Slavkov od něj roku 1547 získal císařský horní úřad. V roce 1545 byla zřízena latinská škola, která si brzy získala dobrou pověst a trvala téměř sto let. Když pak za protireformace museli protestantští duchovní a učitelé opustit jak kostel, tak školu, latinská škola pomalu zanikla. V letech 1560 až 1580 se prý v okolí města úspěšně těžilo i stříbro. Doly se táhly od osady Gfell až po Galgenberg (Šibeniční vrch). Také dodnes používané pojmenování „Silberbach" (Stříbrný potok) pro potok v bezprostředním okolí města svědčí o tehdejším výskytu tohoto kovu. Roku 1615 připadlo ke Hornímu Slavkovu koupí za 55 456 kop míšeňských zlatých panství Bečov (Petschau). Toto mocenské postavení však bylo brzy zničeno náboženskými spory (třicetiletá válka: protestantismus proti katolicismu). Dnešní děkanský kostel, tehdy protestantský, byl uzavřen, protestantští učitelé a duchovní vypovězeni a katolická víra byla roku 1628 násilím znovu zavedena. Panství Bečov bylo zkonfiskováno. Průchody vojsk a ubytovací povinnosti vyžadovaly z městské pokladny mnoho peněz a vysoké kontribuce za sedmileté války směřovaly k úplnému finančnímu úpadku města. Když pak ještě roku 1713 zničil požár na 80 domů, přišlo mnoho rodin o veškerý majetek a upadlo do naprosté chudoby. Roku 1772 byl zrušen císařský horní úřad, který tedy trval 225 let, a namísto něj zřízen jednoduchý horní úřad, který byl ovšem roku 1868 rovněž zrušen,
## Die alte Bergstadt
(Schluß)
Kurzer Auszug aus der Ortsgeschichte
Kaspar Bruschius, ein geborener Schlaggenwalder Geschichtsschreiber, berichtet in seinem Werke: „Das Fichtelgebirge“ (erschienen am 1. September 1542), daß in Schlaggenwald bereits um 1222 Bergbau betrieben wurde. Der eigentliche Beginn der Bergbautätigkeit dürfte jedoch noch weiter in die graue Vorzeit zurückreichen. Die richtige Gründung Schlaggenwalds ist aber erst um das Jahr 1300 durch den Grafen Schlacko erfolgt. Urkundlich in liber confirmationum 46 bis 63 wird bewiesen, daß der Priester Ullrich im Jahre 1357 als Pfarrer von Schlaggenwald durch die beiden Brüder Slavko und Borso von Riesenburg angestellt wurde. Karl IV., röm.-deutscher Kaiser und König von Böhmen, hielt sich öfters auf der nahen Burg Elbogen auf und erteilte den genannten Brüdern die Bergfreiheit, das war die Erlaubnis, auf ihren Gründen Erze steuerfrei schürfen zu dürfen. Schlaggenwald, Schönfeld und Lauterbach wurden 1407 durch Borso den Jüngeren an Ullrich von Hasenburg verkauft; in den Chronisten finden wir aber 1411 Heinrich von Plauen als Besitzer der Bergstädte. 1490 erhielt Schlaggenwald das Stadtrecht mit dem Plauischen Löwen im Wappen. 1495 geht der Besitz der Herren von Plauen an die Herren Pflug von Rabenstein über, unter deren Herrschaft der Zinnbergbau in Schlaggenwald zur höchsten Blüte gelangte; gleichzeitig zog höchste Macht und höchster Wohlstand in die Stadt ein. Schlaggenwalder Zinn, aus dem man Gegenstände aller Art als auch Luxusgegenstände, wie Kannen, Tassen, Schnupftabakdosen, Leuchter, Lampen, Ampeln und allerlei Kirchengeräte, sogar ganze Tabernakel formte, erfreute sich besonders unter der Marke „Schlaggenwalder Feinzinn“ überall des besten Rufes. Da sehr viele Kirchengeräte aus Zinn erzeugt wurden, fanden sich um diese Zeit viele Vertreter des Klerus, wie Domherren, Äbte usw. hierorts ein, besichtigten die einzelnen Werkstätten und Niederlagen und machten Bestellungen aller Art. Durch den Wohlstand ihrer Einwohner wurde die Stadt bedeutend vergrößert, ein Flößgraben wurde gebaut und führte sämtliches Wasser aus der Gegend des Spitzberges und Krudums über die Räder der Pochhämmer und Mühlen längs des ganzen Tales. Kaiser Ferdinand I. hatte besondere Freude am Aufblühen des Bergbaues, und Schlaggenwald bekam durch ihn 1547 ein kaiserliches Bergoberamt. Im Jahre 1545 wurde eine Lateinschule errichtet, welche sich bald eines guten Rufes erfreute und welche fast hundert Jahre bestand. Als dann bei der Gegenreformation die protestantischen Geistlichen und Lehrer sowohl Kirche als auch Schule verlassen mußten, verfiel langsam die Lateinschule. Vom Jahre 1560 bis 1580 soll auch mit Erfolg in der Umgebung der Stadt auf Silber gegraben worden sein. Die Zechen erstreckten sich vom Orte Gfell bis zum Galgenberg. Auch die jetzt noch übliche Bezeichnung „Silberbach“ für einen Bach in der nächsten Umgebung der Stadt läßt auf das damalige Vorhandensein dieses Metales schließen. 1615 kam durch Kauf um 55.456 Schock Meißner Gulden die Herrschaft Petschau zu Schlaggenwald. Diese Machtstellung wurde jedoch bald durch religiöse Reibereien (30jähriger Krieg: Protestantismus kontra Katholizismus) vernichtet. Die heutige Dekanalkirche, zur damaligen Zeit protestantisch, wurde gesperrt, die protestantischen Lehrer und Geistlichen ausgewiesen und die katholische Lehre mit Gewalt 1628 wieder eingeführt. Die Herrschaft Petschau wurde beschlagnahmt. Truppendurchmärsche und Einquartierungen erheischten viel Geld aus den Kassen der Stadt, und hohe Entschädigungen zur Zeit des Siebenjährigen Krieges arbeiteten auf einen vollständigen finanziellen Untergang der Stadt hin. Als dann noch im Jahre 1713 an die 80 Häuser durch eine Feuersbrunst vernichtet wurden, waren viele Familien ihrer Habe bloß und der vollständigen Verarmung ausgeliefert. 1772 wurde das kaiserliche Bergoberamt, das also 225 Jahre bestand, aufgehoben und dafür ein einfaches Bergamt eingesetzt, welches indessen 1868 ebenfalls aufgehoben wurde,
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Táhlo mě to po letech zpátky do staré vlasti, jet do Horního Slavkova, kde jsem se narodil.
Na náměstí stojím zaražený, světu už nerozumím. Jak otevřený je pohled na město! Poznávání mi jde tak těžko.
Proměněná jsou náměstí i ulice, všude kolem je rozpad, celé uličky často chybí – ó domove, už to nejsi ty!
Radnice zničená ohněm, fara jen pustá a prázdná, svatý Jiří jen holé zdivo, hřbitov moře trávy.
Hledám hroby svých milých, v plevelu nalézám kámen. Od té doby, co jsem vyhnán z domova, odpočívají tam nahoře sami.
Z věže se neozývá zvonění, v obci už žádné bohoslužby, na ulicích dnešního města neslyším žádné německé slovo.
Ve „starém městě" stojí ruiny a domy jsou neudržované. Chatová osada v zeleni je obyvateli neudržovaná.
A mnoho staveb vzniklo u Kaunice podél trati, které jsme my, doma, už neznali, u kapliček ke svatému Florianu.
Na Hubu se hutní wolfram, u viaduktu ční komín elektrárny, luční údolí je zasypané hlušinou, potok teče cihlově červený.
Lidé, cizí mně jako já jim, se na mě dívají jen tázavě, ne vždy s přívětivým výrazem: Cizinče, co tu vlastně chceš?
Jdu po starých cestách ke Krudumu, bohatému na lesy, a nacházím, ležící u Špičáku, temný rybník Muckengrundteich.
A toulám se poli a lukami, důvěrně známými z mládí, ještě poznávám staré stopy, obrazy z minulosti.
Pak jdu s nejistotou přes ulici k rodnému domu. Mám prosit o vpuštění? Třeba mě vyženou!
Vždyť tam bydlí cizí lidé. Co dělat v tomto okamžiku, kterého jsem se dlouho obával? Cesty zpět už asi není.
Ještě chvíli čekám, mlčky stojím u plotu, pak se beze spěchu odvracím a bez ohlédnutí odcházím.
Táhlo mě to po tolika letech zpátky k české zemi, musel jsem pak bolestně poznat, jak cizí jsem ve své domovině.
Franz Pöttig
## Heimreise
Es zog mich nach vielen Jahren
zur alten Heimat hin,
nach Schlaggenwald zu fahren,
wo ich geboren bin.
Am Marktplatz steh' ich betroffen,
verstehe die Welt nicht mehr.
Wie ist das Stadtbild offen!
Das Erkennen fällt mir so schwer.
Verändert sind Plätze und Straßen,
Verfall ist ringsumher,
es fehlen oft ganze Gassen –
o Heimat, Du bist es nicht mehr!
Das Rathaus vernichtet durch Feuer,
der Pfarrhof nur öd' und leer,
St. Georg nur rohes Gemäuer,
der Friedhof ein Gräsermeer.
Ich suche die Gräber der Lieben,
finde im Unkraut den Stein.
Seit ich heimatvertrieben,
ruh'n sie dort oben allein.
Vom Turm ertönt kein Geläute,
kein Gottesdienst mehr im Ort,
auf den Straßen der Stadt von heute
vernehm' ich kein deutsches Wort.
In der „Altstadt“ stehen Ruinen,
und die Häuser sind ungepflegt.
Eine Wochenendsiedlung im Grünen
wird von Bewohnern unhegt.
Und viele Gebäude entstanden
am Kaunitz entlang der Bahn,
die wir, daheim, nicht mehr kannten,
bei den Kapellen zum Florian.
Auf der Hub wird Wolfram verhüttet,
am Viadukt ragt ein Kraftwerksschlot,
das Wiesental mit Abraum verschüttet,
der Flutbach fließt ziegelrot.
Die Menschen, fremd wie ich ihnen,
sehen nur fragend nach mir,
nicht immer mit freundlichen Mienen:
Fremdling, was willst Du denn hier?
Ich gehe auf alten Wegen
zum Krudum, an Wäldern reich,
und finde, am Spitzberg gelegen,
den dunklen Muckengrundteich.
Und streife durch Feld und Fluren,
vertraut aus der Jugendzeit,
erkenne noch alte Spuren,
Bilder aus der Vergangenheit.
Dann geh' ich mit Unbehagen
hinüber zum Elternhaus.
Soll ich um Einlaß fragen?
Man weist mich vielleicht hinaus!
Denn dort wohnen fremde Leute.
Was tun in diesem Augenblick,
vor dem ich mich lange scheute?
Doch es gibt wohl kein Zurück.
Ich warte noch eine Weile,
verharre stumm am Zaun,
wende mich ab ohne Eile
und ohne mich umzuschau'n.
Es zog mich nach so vielen Jahren
zur böhmischen Erde hin,
mußte schmerzlich dann erfahren,
wie fremd ich in der Heimat bin.
Franz Pöttig
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.