Jaké pocity se zmocní „navrátilce", když se blíží ke svému rodnému domu, který musel před více než šedesáti lety s rodiči a sourozenci násilím opustit, a s jakými pocity do něj vstupuje? Přepadne ho sevřená úzkost, rozšíří se v něm nejistota, která nezmizí ani po přátelském přivítání. Dlouhý časový odstup od tehdejších hrozných událostí a dodnes skličující vzpomínky na utrpěné bezpráví vyvolávají zvláštní pocit cizoty, který jako by ho obestíral. Minulost znovu ožívá, člověk hledá něco povědomého, pohled mu bloudí. To, co si dosud láskyplně uchovává v paměti, už tam není, nebo to vypadá jinak. Barva kdysi hnědých dřevěných domovních dveří vybledla, klikaté dřevěné schodiště do patra k podkrovím náhle vypadá tak úzké a strmé. Ve vzpomínce je mnohem hezčí a pohodlnější.

Člověk si všímá přestaveb, které působí cize. V cestě stojí mezidveře; dřív se dalo jít přímo do kuchyně. K docela jinak zařízeným pokojům, do nichž smí nahlédnout, necítí žádný vztah. Kam se poděla velká kachlová kamna, která v mrazivých zimních dnech vždy tak příjemně hřála a vedle nichž byla navršena polena a stál kbelík s uhlím? Není vidět žádnou poličku s pohádkovými knížkami a milovanými svazky Karla Maye. Návštěvník neustále srovnává tehdejší dobu s dneškem. Výsledek vyznívá vystřízlivěle: dům se dávno stal domovem někoho jiného.

Z této návštěvy starého rodného domu zůstává v paměti něco pozoruhodného. Je to poznání, že čeští obyvatelé – většinou jde o mladší lidi – dnes na dění po skončení druhé světové války hledí stále více nezaujatě a k lidem, jimž byl kraj až do konce války domovem, přistupují spíše bez předsudků. K tomu přistupuje i to, že leckdo oficiální výklad nedávné historie pokládá za nepravdivý – a klade otázky.

Druhá generace po těch, kteří se jako „zlatokopové" (zlatokopči) brutálně, podobně jako lupiči, zmocnili německého majetku, v Chebsku mezitím zdomácněla a zapustila tam kořeny. Navázat rozhovor s bývalými německými obyvateli se pro mnohé mladé Čechy zdá být potřebou, rozšiřuje jim to obzor o léta před českým „záborem", o nichž se mnohdy mlčelo jako o zamlčovaném. Takovým kontaktům s mladou českou populací by se člověk neměl uzavírat.

Ty, kdo si domy obsadili v letech 1945/46, už dnes stěží potkáme. Převzaté domy a byty mezitím zčásti už několikrát změnily majitele. V Horním Slavkově (Schlaggenwald) tomu není jinak. I rodný dům je opět jednou na prodej: chce ho převzít mladý manželský pár, který se do něj již nastěhoval. Oba, otevření a nezatížení předsudky, bez dlouhého váhání vyhověli prosbě Němců stojících přede dveřmi, aby směli nahlédnout i do bývalé rodičovské zahrady. Bez okolků je pozvali na čaj ke stolku vedle staré zahradní besídky a pak sami od sebe navrhli, aby si prošli i dům. Ostych oba neznali, chybějící znalost němčiny nahradili angličtinou, jazykem, jímž se dalo stejně dobře dorozumět. Poznat lidi, jimž usedlost patřila za německých časů, považovali zjevně za užitečnou zkušenost. Dům pro ně teď už neměl temnou, neznámou minulost. A i pro návštěvníky je, byť se smíšenými pocity, dobré vědět, kdo dnes bydlí v bývalém rodném domě.

Přirozeně zůstává mnohé otevřené. Jak se tito mladí Češi staví k otázce vyhnání? Bylo snad po právu, nebo nešlo přece jen o bezpráví pohrdající lidskou důstojností? Považují se po vyvlastnění Němců svým státem za právoplatné vlastníky?

P. (podle příspěvku Dr. Rotha v Karlovarských novinách, čísle 7/2004)

[obr] Fotografie (z května 2007) zachycuje kdysi útulný kout na bývalém Zehenplatzu se dvěma dosud zachovanými domy č. 330 (Therese Krautzberger, uprostřed) a č. 331 (Anna Pöttig, vlevo: můj rodný dům), který od roku 1946 už několikrát změnil majitele a byl přestavěn. Obě usedlosti jsou obydlené a navenek v příjemném stavu. Ostatní domy v okolí chybí. Dům č. 330 zakrývá chlapeckou obecnou a měšťanskou školu z naší doby. V pozadí vpravo je vidět opravenou kamennou zeď se studniční grotou (bývalé ohraničení školní zahrady); voda z ní ovšem už neteče! – Asfaltová silnice vede směrem k nádraží a nové čtvrti.

Kontroly alkoholu. Kdo se na českých silnicích dostane do běžné dopravní kontroly, bude nově vždy zkontrolován i na alkohol za volantem. Důvod: prudký nárůst těžkých dopravních nehod pod vlivem alkoholu. V sousední zemi platí přísný limit 0,0 promile.

Mýto. Roční dálniční známka 2010 pro jízdu po českých dálnicích stojí pro osobní automobily nově 1200 korun, v přepočtu asi 45 eur, měsíční známka 350 korun, asi 13 eur.

Cestující do Prahy! Zlatá ulička na Pražském hradě bude od května 2010 pravděpodobně na rok uzavřena. Důvod: restaurátorské a kanalizační práce a archeologický průzkum.

Pozor, řidiči! Při cestách po ČR mějte vždy zapnutá denní světla (potkávací světlomety), jinak hrozí pokuty!

Doma se to pořád opakovalo: hospodyně ještě pozdě dopoledne nevěděla, co dnes dá na stůl. Na otázku milé sousedky, co bude k obědu, si ta dobrá žena postěžovala: „Ale jo, ale jo, to je kříž, co já dnes zas navařím?"

Tehdy byla žádaná „rychlá kuchyně". A dobrá rada někdy nebyla vůbec drahá, když si kuchyňská víla rychle vzpomněla, co všechno se ještě dá udělat ze zbytků. Tak se dal například bez velké námahy připravit pekáčový pokrm z housek a mléka s přídavkem vajec, náš známý „Semmlwawa", zvaný také „nakrájené housky". Chcete k tomu recept? Prosím, tady je!

Šest až osm housek se nakrájí na plátky, jablka se oloupou a rovněž nakrájí na plátky. Do vymaštěného pekáče se poskládá vrstva housek, vrstva jablek, housky, jablka atd., až nahoře skončí vrstva jablek. Přidání rozinek pokrm zjemní. Nyní se rozšlehají tři vejce, tři polévkové lžíce cukru, trocha vanilky a třetina litru mléka a polije se tím nákyp. Ten se peče asi půl hodiny v troubě. Hotovo!

věta pokračuje na dalším listu ⟶