⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Když se rozmazlenému současníkovi jednou zprotiví pojídání novomódních hotových jídel, může si znovu pochutnat na jednoduchém pokrmu podle starého, osvědčeného receptu z domovské kuchyně! Co takhle to zkusit?

Mimochodem: v naší vlastivědné knize (Heimatbuch) je naší „kuchařině" věnován celý příspěvek.

(Dokončení)

Krátký výtah z místních dějin

Kaspar Bruschius, rodilý hornoslavkovský dějepisec, uvádí ve svém díle „Das Fichtelgebirge" (Smrčiny, vydáno 1. září 1542), že v Horním Slavkově (Schlaggenwald) se hornictví provozovalo už kolem roku 1222. Skutečný počátek hornické činnosti však patrně sahá ještě hlouběji do šeré minulosti. Ke skutečnému založení Horního Slavkova ale došlo až kolem roku 1300 zásluhou hraběte Schlacka. Listinně je v liber confirmationum 46 až 63 doloženo, že kněz Ullrich byl roku 1357 dosazen jako farář Horního Slavkova oběma bratry Slavkem a Borsem z Rýzmburka. Karel IV., římsko-německý císař a český král, pobýval často na blízkém hradě Loket (Elbogen) a udělil zmíněným bratrům horní svobodu, tedy povolení těžit rudu na svých pozemcích bez daně. Horní Slavkov, Krásno (Schönfeld) a Lauterbach prodal roku 1407 Borso mladší Ulrichovi z Hasenburka; v kronikách ale nacházíme roku 1411 jako majitele hornických měst Jindřicha z Plavna. Roku 1490 obdržel Horní Slavkov městská práva s plavenským lvem ve znaku. Roku 1495 přechází majetek pánů z Plavna na pány Pluhy z Rabštejna, za jejichž vlády dosáhla cínařská těžba v Horním Slavkově svého vrcholu; současně do města přišla i nejvyšší moc a nejvyšší blahobyt. Hornoslavkovský cín, z něhož se zhotovovaly předměty všeho druhu i luxusní zboží jako konvice, šálky, tabatěrky, svícny, lampy, kahánky a nejrůznější kostelní náčiní, dokonce celé svatostánky, se pod značkou „Schlaggenwalder Feinzinn" (hornoslavkovský jemný cín) těšil všude nejlepší pověsti. Protože se z cínu vyrábělo velké množství kostelního náčiní, přijíždělo v té době do města mnoho zástupců duchovenstva, jako kanovníci, opati a další, prohlíželi si jednotlivé dílny a sklady a zadávali objednávky všeho druhu. Díky blahobytu obyvatel se město značně rozrostlo, byl vybudován plavební příkop, který vedl veškerou vodu z okolí Špičáku (Spitzberg) a Krudumu přes kola stoup a mlýnů podél celého údolí. Císař Ferdinand I. měl zvláštní radost z rozkvětu hornictví a Horní Slavkov od něj roku 1547 získal císařský horní úřad. V roce 1545 byla zřízena latinská škola, která si brzy získala dobrou pověst a trvala téměř sto let. Když pak za protireformace museli protestantští duchovní a učitelé opustit jak kostel, tak školu, latinská škola pomalu zanikla. V letech 1560 až 1580 se prý v okolí města úspěšně těžilo i stříbro. Doly se táhly od osady Gfell až po Galgenberg (Šibeniční vrch). Také dodnes používané pojmenování „Silberbach" (Stříbrný potok) pro potok v bezprostředním okolí města svědčí o tehdejším výskytu tohoto kovu. Roku 1615 připadlo ke Hornímu Slavkovu koupí za 55 456 kop míšeňských zlatých panství Bečov (Petschau). Toto mocenské postavení však bylo brzy zničeno náboženskými spory (třicetiletá válka: protestantismus proti katolicismu). Dnešní děkanský kostel, tehdy protestantský, byl uzavřen, protestantští učitelé a duchovní vypovězeni a katolická víra byla roku 1628 násilím znovu zavedena. Panství Bečov bylo zkonfiskováno. Průchody vojsk a ubytovací povinnosti vyžadovaly z městské pokladny mnoho peněz a vysoké kontribuce za sedmileté války směřovaly k úplnému finančnímu úpadku města. Když pak ještě roku 1713 zničil požár na 80 domů, přišlo mnoho rodin o veškerý majetek a upadlo do naprosté chudoby. Roku 1772 byl zrušen císařský horní úřad, který tedy trval 225 let, a namísto něj zřízen jednoduchý horní úřad, který byl ovšem roku 1868 rovněž zrušen,

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Táhlo mě to po letech zpátky do staré vlasti, jet do Horního Slavkova, kde jsem se narodil.

Na náměstí stojím zaražený, světu už nerozumím. Jak otevřený je pohled na město! Poznávání mi jde tak těžko.

Proměněná jsou náměstí i ulice, všude kolem je rozpad, celé uličky často chybí – ó domove, už to nejsi ty!

Radnice zničená ohněm, fara jen pustá a prázdná, svatý Jiří jen holé zdivo, hřbitov moře trávy.

Hledám hroby svých milých, v plevelu nalézám kámen. Od té doby, co jsem vyhnán z domova, odpočívají tam nahoře sami.

Z věže se neozývá zvonění, v obci už žádné bohoslužby, na ulicích dnešního města neslyším žádné německé slovo.

Ve „starém městě" stojí ruiny a domy jsou neudržované. Chatová osada v zeleni je obyvateli neudržovaná.

A mnoho staveb vzniklo u Kaunice podél trati, které jsme my, doma, už neznali, u kapliček ke svatému Florianu.

Na Hubu se hutní wolfram, u viaduktu ční komín elektrárny, luční údolí je zasypané hlušinou, potok teče cihlově červený.

Lidé, cizí mně jako já jim, se na mě dívají jen tázavě, ne vždy s přívětivým výrazem: Cizinče, co tu vlastně chceš?

Jdu po starých cestách ke Krudumu, bohatému na lesy, a nacházím, ležící u Špičáku, temný rybník Muckengrundteich.

A toulám se poli a lukami, důvěrně známými z mládí, ještě poznávám staré stopy, obrazy z minulosti.

Pak jdu s nejistotou přes ulici k rodnému domu. Mám prosit o vpuštění? Třeba mě vyženou!

Vždyť tam bydlí cizí lidé. Co dělat v tomto okamžiku, kterého jsem se dlouho obával? Cesty zpět už asi není.

Ještě chvíli čekám, mlčky stojím u plotu, pak se beze spěchu odvracím a bez ohlédnutí odcházím.

Táhlo mě to po tolika letech zpátky k české zemi, musel jsem pak bolestně poznat, jak cizí jsem ve své domovině.

Franz Pöttig

věta pokračuje na dalším listu ⟶