[obr] Impozantní radnice našeho patronátního města Auerbach i.d. Opf. na horním náměstí.

Snímek vznikl při návštěvě Bürgerfestu. Bylo pozdní odpoledne, slunce se už téměř rozloučilo, byl to čas mezi dnem a soumrakem. Skupina stromů ve spodní části snímku už byla ponořena do stínu.

Jako starosta vašeho patronátního města vás jménem obce i osobně srdečně vítám jako návštěvníky Bürgerfestu ve dnech 9.–10. července a přeji vám mnoho radosti ze shledání v kruhu vašich krajanů.

Váš Joachim Neuß, první starosta

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Mezi Chebem (Eger) a Karlovými Vary (Karlsbad), nedaleko Sokolova (Falkenau), leží Chlum Svaté Maří (Maria Kulm), nejproslulejší poutní místo Chebska. První kostel, který zde stál již roku 1383, vznikl z lesní kapličky „Maria v lískovém houští". Nynější sakrální stavba byla postavena v letech 1690–1712 Marcantoniem Canevalem podle plánů barokního stavitele Christopha Dientzenhofera. Také tajný rada Goethe při svých cestách do Karlových Varů tento nádherný poutní kostel při několika příležitostech navštívil.

Naši rodiče vyprávěli, že se čas od času, především na jaře, vydávali věřící z farnosti hornického města Horní Slavkov (Schlaggenwald) na pouť do Chlumu Svaté Maří. Za druhé světové války jsem se jako desetiletý chlapec i já jedné takové pouti zúčastnil. Bohužel si podrobnosti z té doby už nepamatuji, kromě toho, že tato pouť byla spojena s dlouhými a namáhavými cestami. Naproti tomu se mi dobře vryly do paměti obrazy z návštěvy ještě před „sametovou revolucí", kdy byly na kostele nepřehlédnutelně vidět děsivé známky pokročilého chátrání.

V následujícím líčí zbožní poutníci z farních obcí Donawitz, Funkenstein, Kohlhau a Schneidmühl – míst na jih(-východ) od Karlových Varů – co zažili na své pouti do Chlumu Svaté Maří, samozřejmě v době před rokem 1945:

S batohem na zádech a pevnou obuví na nohou, nezapomínajíce na modlitební knížku a růženec, jsme se scházeli v časných ranních hodinách před farním kostelem v Donawitz, abychom přes Horní Slavkov, Dreihäuser, kolem Krudumu, Birndorf a Unterreichenau „putovali" do Chlumu Svaté Maří.

S kněžským doprovodem, vedeni předříkávačem modliteb, šlo se až ke „Töppeleserovu kříži", kde se k průvodu připojili spolupoutníci z Trossau. Dívky v bílých šatech, většinou pod dohledem matky nebo nějaké známé, nesly místy sošku Panny Marie na nosítkách. Platilo za zvláštní čest směti ji vynést z donawitzského kostela, vnést do poutního kostela v Chlumu a doma ji zase odnést zpátky do domácího kostela. Mladé ženy naplňovala hrdost, když v rukou držely stuhy ozdobené sošky Panny Marie. O tuto čestnou službu se občas rozhořela pramálo svatá horlivost, někdy dokonce i hádka. Mimo obce si to lidé usnadňovali, neboť to byl daleký a dosti namáhavý pochod až k cíli. Tehdy nesl Pannu Marii v dřevěné skříňce na zádech nějaký statný muž.

Kdo zná náš kraj, ví, jak kopcovitý je zdejší terén. Cesta navíc často uhýbala silnicím, rybníkům a bažinatým místům, což stálo další kapky potu. Nemalou roli hrálo i sluneční horko, které pozdě dopoledne pálilo z nebe. Nesla-li navíc matka v nůši na zádech své nemocné batole, nebo bylo-li třeba podpírat pohybově postiženého příbuzného, mohla se pouť změnit v dřinu a útrapu. Jakmile se však dorazilo do Chlumu a vylilo se srdce nebeské Matce, byla cesta domů už o něco lehčí.

Kde jsou věřící lidé, není prý daleko ani pověra. Tak umývání u „Svatého pramene" dávalo mladým dívkám krásu a zdraví. Kdo vystoupal 400 schodů na zvonici a napsal své jméno na velký zvon, byl osvobozen od bolesti zubů. Mnohé z předmětů sloužících k pobožnosti (devocionálie), které bylo možné koupit u stánků kolem kostela, platily za viditelný výraz přání předneseného v modlitbě a důvodu pouti.

Noclehy v Chlumu nenabízely žádné pohodlí. Na zem se nasypala sláma a spalo se na ní, pokud člověk nedal přednost ležení na stolech a lavicích. Protože ze všech stran přicházely o svatodušních svátcích do Chlumu četné procesí, muselo se využít každé volné místečko, a náš venkovský lid, zvyklý na málo přepychu, snášel jak námahu cesty, tak jednoduchost nocležení bez reptání.

Před odchodem z Chlumu patřil ještě jeden pohled nitru milostné kapličky a myšlence, zda a kdy se sem ještě vrátíme. Pak se ještě nakoupilo pár dárků „pro doma", samozřejmě se nezapomnělo ani na pár obrázků svatých – vždyť při návratu na nevyhnutelnou otázku „Přinesl jsi něco?" nechtěl nikdo stát s prázdnýma rukama. Jakmile bylo procesí, navzdory velké tlačenici všude kolem, kompletní, vydalo se za modlitby a zpěvu opět z chlumského kopce dolů, domů. Člověk pociťoval úlevu, splnil svou křesťanskou povinnost, řádně se pomodlil a obětoval. Cesta domů šla rychleji, i když se tu a tam už objevily puchýře na nohou. V Horním Slavkově, už nedaleko od domovských polí, se zastavilo a odpočinulo u hostince Sacher, „u pěkného měšťana".

věta pokračuje na dalším listu ⟶