[obr] Impozantní radnice našeho patronátního města Auerbach i.d. Opf. na horním náměstí.
Snímek vznikl při návštěvě Bürgerfestu. Bylo pozdní odpoledne, slunce se už téměř rozloučilo, byl to čas mezi dnem a soumrakem. Skupina stromů ve spodní části snímku už byla ponořena do stínu.
[obr] Das imposante Rathaus unserer Patenstadt Auerbach i.d. Opf. am oberen Marktplatz.
Die Aufnahme entstand beim Besuch eines Bürgerfestes. Es war am späten Nachmittag, die Sonne hatte sich schon so gut wie verabschiedet, Zeit zwischen Tag und Dämmerung. Die Baumgruppe im unteren Teil des Bildes war bereits in den Schatten geraten.
Jako starosta vašeho patronátního města vás jménem obce i osobně srdečně vítám jako návštěvníky Bürgerfestu ve dnech 9.–10. července a přeji vám mnoho radosti ze shledání v kruhu vašich krajanů.
Váš Joachim Neuß, první starosta
## Willkommensgruß!
Als Bürgermeister Ihrer Patenstadt heiße ich Sie im Namen der Gemeinde und persönlich als Besucher des Bürgerfestes am 9./10. Juli herzlich willkommen und wünsche Ihnen viel Freude beim Wiedersehen im Kreis Ihrer Landsleute.
Ihr Joachim Neuß, Erster Bürgermeister
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Mezi Chebem (Eger) a Karlovými Vary (Karlsbad), nedaleko Sokolova (Falkenau), leží Chlum Svaté Maří (Maria Kulm), nejproslulejší poutní místo Chebska. První kostel, který zde stál již roku 1383, vznikl z lesní kapličky „Maria v lískovém houští". Nynější sakrální stavba byla postavena v letech 1690–1712 Marcantoniem Canevalem podle plánů barokního stavitele Christopha Dientzenhofera. Také tajný rada Goethe při svých cestách do Karlových Varů tento nádherný poutní kostel při několika příležitostech navštívil.
Naši rodiče vyprávěli, že se čas od času, především na jaře, vydávali věřící z farnosti hornického města Horní Slavkov (Schlaggenwald) na pouť do Chlumu Svaté Maří. Za druhé světové války jsem se jako desetiletý chlapec i já jedné takové pouti zúčastnil. Bohužel si podrobnosti z té doby už nepamatuji, kromě toho, že tato pouť byla spojena s dlouhými a namáhavými cestami. Naproti tomu se mi dobře vryly do paměti obrazy z návštěvy ještě před „sametovou revolucí", kdy byly na kostele nepřehlédnutelně vidět děsivé známky pokročilého chátrání.
V následujícím líčí zbožní poutníci z farních obcí Donawitz, Funkenstein, Kohlhau a Schneidmühl – míst na jih(-východ) od Karlových Varů – co zažili na své pouti do Chlumu Svaté Maří, samozřejmě v době před rokem 1945:
S batohem na zádech a pevnou obuví na nohou, nezapomínajíce na modlitební knížku a růženec, jsme se scházeli v časných ranních hodinách před farním kostelem v Donawitz, abychom přes Horní Slavkov, Dreihäuser, kolem Krudumu, Birndorf a Unterreichenau „putovali" do Chlumu Svaté Maří.
S kněžským doprovodem, vedeni předříkávačem modliteb, šlo se až ke „Töppeleserovu kříži", kde se k průvodu připojili spolupoutníci z Trossau. Dívky v bílých šatech, většinou pod dohledem matky nebo nějaké známé, nesly místy sošku Panny Marie na nosítkách. Platilo za zvláštní čest směti ji vynést z donawitzského kostela, vnést do poutního kostela v Chlumu a doma ji zase odnést zpátky do domácího kostela. Mladé ženy naplňovala hrdost, když v rukou držely stuhy ozdobené sošky Panny Marie. O tuto čestnou službu se občas rozhořela pramálo svatá horlivost, někdy dokonce i hádka. Mimo obce si to lidé usnadňovali, neboť to byl daleký a dosti namáhavý pochod až k cíli. Tehdy nesl Pannu Marii v dřevěné skříňce na zádech nějaký statný muž.
Kdo zná náš kraj, ví, jak kopcovitý je zdejší terén. Cesta navíc často uhýbala silnicím, rybníkům a bažinatým místům, což stálo další kapky potu. Nemalou roli hrálo i sluneční horko, které pozdě dopoledne pálilo z nebe. Nesla-li navíc matka v nůši na zádech své nemocné batole, nebo bylo-li třeba podpírat pohybově postiženého příbuzného, mohla se pouť změnit v dřinu a útrapu. Jakmile se však dorazilo do Chlumu a vylilo se srdce nebeské Matce, byla cesta domů už o něco lehčí.
Kde jsou věřící lidé, není prý daleko ani pověra. Tak umývání u „Svatého pramene" dávalo mladým dívkám krásu a zdraví. Kdo vystoupal 400 schodů na zvonici a napsal své jméno na velký zvon, byl osvobozen od bolesti zubů. Mnohé z předmětů sloužících k pobožnosti (devocionálie), které bylo možné koupit u stánků kolem kostela, platily za viditelný výraz přání předneseného v modlitbě a důvodu pouti.
Noclehy v Chlumu nenabízely žádné pohodlí. Na zem se nasypala sláma a spalo se na ní, pokud člověk nedal přednost ležení na stolech a lavicích. Protože ze všech stran přicházely o svatodušních svátcích do Chlumu četné procesí, muselo se využít každé volné místečko, a náš venkovský lid, zvyklý na málo přepychu, snášel jak námahu cesty, tak jednoduchost nocležení bez reptání.
Před odchodem z Chlumu patřil ještě jeden pohled nitru milostné kapličky a myšlence, zda a kdy se sem ještě vrátíme. Pak se ještě nakoupilo pár dárků „pro doma", samozřejmě se nezapomnělo ani na pár obrázků svatých – vždyť při návratu na nevyhnutelnou otázku „Přinesl jsi něco?" nechtěl nikdo stát s prázdnýma rukama. Jakmile bylo procesí, navzdory velké tlačenici všude kolem, kompletní, vydalo se za modlitby a zpěvu opět z chlumského kopce dolů, domů. Člověk pociťoval úlevu, splnil svou křesťanskou povinnost, řádně se pomodlil a obětoval. Cesta domů šla rychleji, i když se tu a tam už objevily puchýře na nohou. V Horním Slavkově, už nedaleko od domovských polí, se zastavilo a odpočinulo u hostince Sacher, „u pěkného měšťana".
## Pfingstwallfahrt nach Maria Kulm
Zwischen Eger und Karlsbad, nahe Falkenau, liegt Maria Kulm, der berühmteste Wallfahrtsort des Egerlandes. Die bereits 1383 vorhandene erste Kirche war aus einer Waldkapelle „Maria in der Haselstaude" hervorgegangen. Der derzeit bestehende Sakralbau wurde 1690-1712 von Marcantonio Canevale nach Plänen des Barockbaumeisters Christoph Dientzenhofer erbaut. Auch Geheimrat Goethe hat bei seinen Reisen nach Karlsbad mehrmals diese prächtige Wallfahrtskirche besichtigt.
Unsere Eltern erzählten, daß von Zeit zu Zeit, vornehmlich im Frühjahr, sich Gläubige aus dem Kirchsprengel der Bergstadt Schlaggenwald zur Wallfahrt nach Maria Kulm auf den Weg machten. Während des Zweiten Weltkrieges habe auch ich als Zehnjähriger an einer solchen Pilgerfahrt teilgenommen. Leider sind mir Einzelheiten von damals nicht mehr in Erinnerung, außer, daß dieses Wallfahren mit langen und mühevollen Wegen verbunden war. Bilder von einem Besuch noch vor der „Wende" hingegen haben sich gut eingeprägt, als sich an der Kirche unübersehbar erschreckende Zeichen eines fortgeschrittenen Verfalls zeigten.
Im Folgenden schildern fromme Pilger aus den Kirchengemeinden von Donawitz, Funkenstein, Kohlhau und Schneidmühl Orte süd(öst)lich von Karlsbad, was sie auf ihrer Wallfahrt nach Maria Kulm – in der Zeit vor 1945, versteht sich – erlebten:
Mit einem Rucksack am Buckel und festen Schuhen an den Füßen, Gebetbuch und Rosenkranz nicht vergessend, versammelten wir uns zu sehr früher Stunde vor der Pfarrkirche in Donawitz, um über Schlaggenwald, Dreihäuser, am Krudum vorbei, Birndorf und Unterreichenau nach Maria Kulm zu „wallfahren".
Mit priesterlichem Geleit, von einem Vorbeter geführt, ging es bis zum „Töppeleser Kreuz", wo sich Mitpilger aus Trossau der Prozession anschlossen. Mädchen in weißem Kleid, meist in Obhut der Mutter oder einer Bekannten, trugen ortsweise die Muttergottes auf der Stangentrage. Es galt als besondere Ehre, sie aus der Donawitzer Kirche heraus, in die Kulmer Wallfahrtskirche hinein und zu Hause wieder in die heimatliche Kirche tragen zu dürfen. Die jungen Frauen erfüllte es mit Stolz, wenn sie die Bänder der geschmückten Maria in Händen hielten. Um diesen Ehrendienst entbrannte gelegentlich auch ein recht unheiliger Eifer, manchmal sogar Streit. Außerhalb der Ortschaften machte man es sich leichter, denn es war ein weiter und recht beschwerlicher Marsch bis zum Ziel. Dann trug ein kräftiger Mann die Muttergottes in einem Holzkästchen auf dem Rücken.
Wer unsere Gegend kennt, weiß, wie hügelig das Gelände ist. Zudem wich der Wanderweg oftmals Straßen, Teichen und sumpfigen Stellen aus, was zusätzliche Schweißtropfen kostete. Nicht zu unterschätzen war zunehmend die Sonnenwärme, die am späten Vormittag vom Himmel brannte. Trug noch dazu eine Mutter ihr krankes Kleinkind im Buckelkorb mit, oder galt es, einen gehbehinderten Angehörigen zu stützen, konnte die Wallfahrt zur Strapaze und Tortur werden. War einmal Kulm erreicht, und hatte man sein Herz der himmlischen Mutter ausgeschüttet, war der Heimweg schon etwas leichter.
Wo gläubige Menschen sind, ist auch der Aberglaube nicht weit, sagt man. So gab Waschen am „Heiligen Brunnen" jungen Mädchen Schönheit und Gesundheit. Wer die 400 Stufen zum Glockenturm erklomm und auf die große Glocke seinen Namen schrieb, wurde von Zahnschmerzen befreit. So manche der Andacht dienenden Gegenstände (Devotionalien), die man an den Ständen rings um die Kirche erwerben konnte, galten als sichtbarer Ausdruck des im Gebet vorgetragenen Wunsches und des Wallfahrtsgrundes.
Die Kulmer Nachtlager boten keine Bequemlichkeiten. Man schüttete Stroh auf den Boden und schlief darauf, wenn man es nicht vorzog, auf Tischen und Bänken zu liegen. Da aus allen Richtungen zahlreiche Prozessionen zu Pfingsten nach Kulm kamen, mußte eben jedes verfügbare Plätzchen ausgenützt werden, und unser durch wenig Luxus verwöhntes Landvolk nahm die Anstrengung des Weges wie auch die Einfachheit des Nachtlagers ohne Murren auf sich.
Vor dem Aufbrechen von Kulm galt noch einmal ein Blick dem Innern der Gnadenkapelle und dem Gedanken, ob und wann man wohl wiederkommen würde. Dann wurden noch ein paar Mitbringsel „für die daheim" eingekauft, selbstverständlich auch ein paar Heiligenbilder nicht vergessen, wollte man doch bei der Rückkehr bei der unvermeidlichen Frage: „Hast ma woos mitbracht?", nicht mit leeren Händen dastehen. Sobald die Prozession, trotz des „graußn Gwürghs" rundum, vollzählig war, ging es unter Beten und Singen wieder den Kulmer Berg hinab heimzu. Man war erleichtert, hatte seiner Christenpflicht genügt, ordentlich gebetet und geopfert. Heimwärts ging es flotter, wenn sich auch bei dem einen oder anderen schon Blasen an den Füßen zeigten. In Schlaggenwald, schon nicht mehr weit von den
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.