Tak zněl jeden z oněch lehkých říkanek, jakých bývalo dříve, za našich časů, doma i jinde, velké množství – často špatně a kostrbatě rýmovaných, pronášených ve vhodnou i nevhodnou chvíli, každému spontánně a lehce splývajících ze rtů. Někdy měly takové „citáty" základ ve starých názorech, předsudcích, nehodách nebo pověrách. Jako příklady mohou posloužit: „Všechno dobré přichází shora", „Víc než na kůži nikdy nezmokneš", „V noci jsou všechny krávy černé".
Člověk má obvykle dvě zdravé ruce, které jsou při dobrém řízení rovnocenné a v praxi jako „nástroj" všestranně spolupracují a tvoří. Mohou pevně uchopit nebo zůstat nečinné, něžně hladit nebo hrubě udeřit, spojovat nebo oddělovat, žehnat nebo zatracovat.
Je proto záhadné, podivné a zároveň nepochopitelné, proč jazykový úzus přisuzuje každé z obou končetin (platí to i pro nohy) vlastní schopnosti či hodnoty a zvláštní slabiny. Svědila-li například levá ruka, mohlo se to vykládat jako předzvěst finančního přírůstku, výhry v loterii nebo příjemné zprávy. (Peníze se ostatně přijímaly levou rukou, zatímco pravou se vydávaly.) Naopak brnělo-li v pravé ruce, mělo to podle této představy negativní význam: hrozilo něco nepříjemného.
Ani takové orgány jako sluch nejsou z této nerovnosti vyňaty. Zvonilo-li v levém uchu – rozlišení nebylo snadné – platilo, že o dotyčném někdo mluví dobře. Podobné zvuky v pravém uchu se vykládaly jako nepříznivé řeči. Dnes víme, že příčinou bývají prosté poruchy prokrvení v oblasti sluchu. „Vstal jsi dnes ráno levou nohou napřed?" ptali se posměšně, když byl někdo hned od časného rána nevrlý. V tomto případě znamenalo „levé" prostě něco špatného. Počínal-li si někdo velmi neobratně, musel se nechat nazvat „levákem" nebo dokonce „levým Němcem". „Ten má obě ruce levé", říkalo se o někom, kdo často pracoval chybně. Skutečně se má za to, že levá ruka je obecně považována za méně výkonnou. Lidé při denní práci většinou používají pravou ruku, zatímco levá poskytuje (jen) oporu.
Kdo ve svém každodenním životě cíleně upřednostňuje levou ruku, patří mezi leváky. Podle poznatků výzkumu je toto upřednostňování naprogramováno mozkem už od narození. Lidí s touto vlohou je víc, než se tuší. Patří k nim například špičkoví tenisté i známí hudební interpreti. Boxeři „bojují" jako levorucí, přední fotbalisté zahrávají famózní přihrávky levou nohou; bývalý prezident Bill Clinton podepisoval levou rukou. A „leváků" je ještě mnohem víc.
V naší školní době byli leváci nápadní tím, že vedli rydlo shora (ale psát museli doprava). Pokusy učitelů a rodičů „přepólovat" žáka jemným způsobem musely selhat; „přeškolení" mělo za následek zábrany, poruchy řeči a soustředění. Dnes víme, že levá nebo pravá strana je zakotvena v „zapojení" mozku a neměla by ani nesměla by být násilně měněna.
K pozdravu se zpravidla podává pravá ruka, tak to vyžaduje výchova. Kdo použije levou, obvykle omluvně s úsměvem dodá: „Levá jde od srdce". Ať tak či onak, měli bychom své ruce považovat za jedinečné nástroje, vážit si jich, šetřit je a vážit si obou stejně, a být vděční za jejich celoživotní dostupnost – za obě!
(Podle příspěvku Trautl Irgang v časopise „Der Egerländer", č. 3/4, 2010)
*V originále chebským nářečím.*
## Links gelingt's, rechts is Schlecht's ...
So lautete einer von jenen lockeren Sprüchen, von denen es früher, zu unserer Zeit, daheim, wie anderswo auch, eine Vielzahl gab, die, oft schlecht und holperig gereimt, passend oder zur Unzeit geäußert, jedem spontan und leichthin über die Lippen kamen. Manchmal waren solche „Zitate" in alten Ansichten, Vorurteilen, Mißgeschicken oder im Aberglauben begründet. „Alles Gute kommt von oben", „Weiter als bis auf die Haut wird man nie naß", „In der Nacht sind alle Kühe schwarz" dürfen dazu als Beispiele dienen.
Der Mensch besitzt gewöhnlich zwei gesunde Hände, die, gut gesteuert, ebenbürtig sind und in der Praxis „als Werkzeug" vielseitig zusammenwirken und gestalten. Sie können kräftig zupacken oder untätig bleiben, zärtlich streicheln oder grob zuschlagen, binden oder trennen, segnen oder verdammen.
Es ist daher rätselhaft, seltsam und unverständlich zugleich, weshalb der Sprachgebrauch jedem der beiden Gliedmaßen (gilt auch für die Beine) eigene Fähigkeiten oder Wertigkeiten und besondere Schwächen zuordnet. Juckte es z.B. in der linken Hand, dann konnte man eventuell mit einem finanziellen Zuwachs, einem Lottogewinn oder angenehmen Bescheid rechnen. (Und Geld nahm man schließlich mit der Linken in Empfang, während es die Rechte ausgab.) Kribbelte es hingegen in der rechten Hand, wirkte sich diese Annahme negativ aus: Unangenehmes stand ins Haus.
Auch Organe, wie das Gehör, werden von dieser Ungleichheit nicht ausgenommen. Beim Klingen im linken Ohr – die Unterscheidung fiel nicht leicht – galt, daß jemand gut von einem sprach. Ähnliche Geräusche rechts wurden als mißliches Gerede gedeutet. Heute weiß man, daß simple Störungen der Durchblutung im Gehörbereich als Ursache in Frage kommen. „Bist latt heint mitn linkn Fouß vanäi aufgståndn", fragte man spöttisch, wenn jemand in aller Frühe schon mißgelaunt war. In diesem Fall bedeutete eben „links" Schlechtes. Stellte sich einer arg ungeschickt an, so mußte er sich als „linkisch" oder gar als „linka Dåutschn" bezeichnen lassen. „Dea håut zwaa linke Händ", hieß es dazu, wenn jemand öfters fehlerhaft arbeitete. Tatsächlich geht man davon aus, daß die linke Hand allgemein als weniger leistungsfähig anzusehen sei. Die Menschen bedienen sich bei der täglichen Arbeit mehrheitlich der rechten Hand, während die linke (nur) Beistand leistet.
Wer in seinem Alltag gezielt die linke Hand bevorzugt, zählt zu den Linkshändern. Nach Erkenntnissen der Forschung ist der Einsatz von Geburt an vom Gehirn vorprogrammiert. Es gibt mehr Menschen mit dieser Veranlagung als vermutet. So gehören zu ihnen hochrangige Tennisasse und bekannte Musikinterpreten. Boxer „fighten" als Linksausleger, Fußballer von Rang schlagen Traumpässe gekonnt mit dem linken Fuß; Expräsident Bill Clinton unterzeichnete mit der linken Hand. Und es gibt noch weit mehr „Linke".
In unserer Schulzeit fielen Linkshänder auf, weil sie den Griffel von obenher führten (aber nach rechts schreiben mußten). Versuche der Lehrer und der Eltern, den Schüler auf sanfte Art „umzupolen", mußten fehlschlagen; die „Umschulung" hatte Hemmungen, Sprach- und Konzentrationsstörungen zur Folge. Heute weiß man, daß links oder rechts in der „Schaltung" des Gehirns verankert sind und nicht gewaltsam geändert werden sollten und dürfen.
Zur Begrüßung reicht man in der Regel die rechte Hand, so verlangt es die Erziehung. Wer die Linke benutzt, fügt meist entschuldigend mit einem Lächeln hinzu : „Die Linke kommt vom Herzen". Nun, wie auch immer, wir sollten unsere Hände als einzigartige Instrumente ansehen, sie schätzen, schonen und als gleich achten und für ihre lebenslange Verfügbarkeit dankbar sein, für beide!
(Nach einem Beitrag von Trautl Irgang in „Der Egerländer", Folge 3/4, 2010)
Karel a Vilém, dva čiperní kluci, nevydrželi dlouho doma v jizbě. Raději dováděli venku kolem, neboť „sedět v klidu" jim šlo těžko.
Byl šedivý listopadový den, když se udál tento příběh: Kluci se vplížili do kostela – před Mariánským výklenkem hořela jen jedna svíčka – na hlavním oltáři „věčné světlo" – jak bylo zvykem.
Ale to se oběma zdálo málo; Vilémovi se už rodil nápad, zapálit i všechny ostatní svíčky – udělat Spasiteli radost?
Pak si klekli, tiše pohrouženi v modlitbu, zrak opojený zářivou jasností. Tak je našel kostelník, velmi udivený, přivedl faráře, náramně rozmrzelého.
A ten se podivil ještě víc, hned přivedl učitele; byl to Vilémův otec – budiž řečeno: popadl synáčka – doma tekly slzy.
„Synu, řekni mi hned na místě, k čemu byla ta záře všech svící?" A po otcově přísné otázce přišla, koktajíc a vzlykajíc, Vilémova žaloba: „Karlova babička, to musíš pochopit, nás pak lépe uvidí z nebe."
Zita Ladwig (1919–2007), chebská básnířka
## Eine wahre Begebenheit zum Schmunzeln
Karl und Willi, zwei lebhafte Buben,
hielt es nicht lange daheim in den Stuben.
Sie tobten lieber im Freien umher,
denn „stillesitzen" fiel ihnen schwer.
Es war ein grauer Novembertag,
als sich diese Geschichte begab:
Die Buben schlichen zur Kirche hinein –
es brannte vor dem Marienschrein
nur eine Kerze – am Hauptaltar
das „Ewige Licht" – wie's üblich war.
Das schien den beiden jedoch nicht genug;
schon regte sich Willis Gedankenflug,
auch alle anderen Kerzen zu entfachen –
dem Heiland eine Freude zu machen?
Dann knieten sie still im Gebet versunken,
ihr Blick ob der strahlenden Helle trunken.
So fand sie der Mesner, der war sehr erstaunt,
er holte den Pfarrer, gar übel gelaunt.
Und dieser wunderte sich noch mehr,
er holte sogleich den Lehrer her;
der war Willis Vater – nun sei zu erwähnen:
Er packte sein Söhnchen – daheim gab es Tränen.
„Mein Sohn, jetzt sag' mir auf der Stelle,
was sollte aller Kerzen Helle?"
Und nach des Vaters gestrenger Frage,
kam stockend und schluchzend Willis Klage:
„Die Oma vom Karl, das mußt du verstehen,
kann uns dann besser vom Himmel aus sehen."
Zita Ladwig (1919-2007), Egerländer Lyrikerin
věta pokračuje na dalším listu ⟶
[obr] Ročník 1925 by letos oslavil/oslavila 85 let. Na fotografii navštěvují desetiletí žáci u učitele Hanse Neidharta ve školním roce 1934/35 čtvrtou třídu chlapecké obecné školy v Horním Slavkově (Schlaggenwald). Žáci byli, vždy zleva, v první řadě: Zettler ?, Unterstab ?, Markoff Josef, Doppler Rudolf, Klarner ?, Waldert Rudolf, Karpf Ernst, Weidl ?; ve druhé řadě: ??, Kämpf Karl, Lorenz Josef, Dobner ?, Hösch Walter, Enderle Gerhard, Beck Jaro, Jessl ?, Sommer Walter; ve třetí řadě: Günther ?, John ?, Kraus ?, Reinhold Edwin, Gebauer Gerhard, Kreutzer ?, Völkl Anton; ve čtvrté řadě: ??, Hahn Josef, učitel Hans Neidhart, Zinner Hans, Mosch Anton, Putz Anton.
## Die „Schoolboum"
[obr] vom Jahrgang 1925 sind/wären heuer 85 Jahre alt. Auf dem Foto besuchten die Zehnjährigen bei Lehrer Hans Neidhart 1934/35 die vierte Klasse der Knabenvolksschule in Schlaggenwald.
Die Schüler waren, jeweils von links, in der ersten Reihe: Zettler ?, Unterstab ?, Markoff Josef, Doppler Rudolf, Klarner ?, Waldert Rudolf, Karpf Ernst, Weidl ?; zweite Reihe: ??, Kämpf Karl, Lorenz Josef, Dobner ?, Hösch Walter, Enderle Gerhard, Beck Jaro, Jessl ?, Sommer Walter; dritte Reihe: Günther ?, John ?, Kraus ?, Reinhold Edwin, Gebauer Gerhard, Kreutzer ?, Völkl Anton; vierte Reihe: ??, Hahn Josef, Lehrer Hans Neidhart, Zinner Hans, Mosch Anton, Putz Anton.
Bahschnietz, opět takové „jídlo chudých lidí" z domova
Spíše v chladnějším ročním období bývalo na jídelníčku, že se plátky chleba na horké plotně kamen z obou stran lehce opekly, poté potřely stroužky česneku, pomazaly sádlem, nebo ještě lépe husím sádlem, a posypaly solí a majoránkou. Tento opékaný neboli „bahovaný" chléb dával vzniknout chutné chebské „svačině" (Brotzeit). Dnes moderní toustovač nahrazuje často už chybějící plotnu kamen.
Dobrá vodová polévka mohla Bahschnietz doplnit v jednoduchý, ale lahodný pokrm. Do vroucí vody se přidal nadrobno nasekaný česnek, špetka strouhaného muškátového oříšku, sůl a pepř. Přídavek osmažené cibulky a/nebo kousků chleba polévku ještě zjemnil. Samozřejmě lze použít i další přísady a koření.
## Aus heimischer Küche
Bahschnietz, wieda sua ra „Årma-Leit-Essn" va daham
Es stand eher in der kalten Jahreszeit auf dem Speisenplan, daß man Brotscheiben auf der heißen Ofenplatte beidseitig leicht röstete, dann mit Knoblauchzehen einrieb, mit Schweine- oder
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.