Před několika týdny už rok překročil svůj vrchol. Mezitím nastalo vrcholné léto a přišel srpen.

Naši předkové tomuto měsíci výstižně říkali „Ernting" (žňový měsíc), protože v tuto dobu dozrávalo obilí (většinou žito) – obilí ke žni. Vzpomínáme si: žně od pradávna znamenaly pro sedláka tvrdou práci. Když ještě nebyly stroje, sekali „ženci" kosou (s nasazeným hrabičem) široké pruhy do vlnícího se moře stébel a klasů, nad nímž slunce a mraky hrály svou hru světla a stínu. Pilné ženy posekané obilí sbíraly a dlouhými slaměnými převazy je vázaly do snopů. Šest až osm snopů se stavělo do pyramidových panáků; tak zůstávaly – podle počasí – několik dní na poli k sušení, než je odvezli do stodoly.

Doba kos a srpů je už dávno pryč. Minul ale i kdysi tak důvěrně známý malebný obraz krajiny s dlouhými řadami panáků na strništích. Dnešní hranaté nebo kulaté slaměné balíky, které vyhazuje kombajn, proti tomu působí jako cizí tělesa.

Od svatého Vavřince (10. 8.) pláče nebe své „Vavřinecké slzy", když v jasných, zejména bezměsíčných nocích vzplanou padající hvězdy – jde vlastně o meteority – jako zářivé čárky, přeběhnou po obloze a zase zhasnou. Lidová moudrost říká: „Vavřinec přichází v temné noci jistojistě s nádherou padajících hvězd." Pověrčiví lidé tvrdí, že se při jejich záblesku plní vroucí přání. Kdo tomu pevně věří, možná se mu to splní?

15. srpna slavíme svátek Nanebevzetí Panny Marie. 24. 8. (svatý Bartoloměj) končí podle kalendáře vrcholně letní psí dny, které začaly 22. července. Nezřídka už však příroda ukazuje na pozdní léto a časný podzim. Vítané jsou ony tiché a ještě teplé večery na zahradě, kdy si člověk rozsvítí lucerničky, nebo raději sáhne po knize v útulném pokoji.

Rok se pomalu obrací zase dovnitř. Den teď začíná později a končí dříve. Noci jsou chladnější, první pruhy mlhy se táhnou nad poli a lukami. Nedělejme si iluze: léto se chýlí ke konci.

V měsíci září, kterému předkové říkali „Scheiding" (loučivý měsíc), máme dobře v paměti svátek Narození Panny Marie (8. 9.), protože tehdy „odlétají vlaštovky". Předtím sedávaly, stejně jako mladí špačci, hlasitě „dohadujíce se" na drátech vzdušného vedení, seřazené jako čtvrťové noty na notovém papíře.

Pranostikový kalendář uvádí na 15. 9. svatou Ludmilu (+ 921), kněžnu a patronku Čech, která ráda přináší vítr a déšť, a tím spíše 21. září, svátek svatého Matouše, o němž se říká: „Jak se Matouš zachová, tak to čtyři týdny zůstane." Kluci pouštějí své barevné draky, dozrávají chocholíky jeřabin, poslední slunečnice kývají přes ploty a žlutě a rudě září vinné listí a javory. Neomylně – je zase podzim.

Potěšilo by mě, kdyby tato roční a kalendářní procházka opět vzbudila váš zájem. Výlet do politiky si však i tentokrát odpustím. Události jsou vesměs nepotěšující, finanční a hospodářská krize se ukazují jako mimořádně znepokojivé a dávají důvod k hluboké obavě. Jsme spálené děti: jednou už jsme přišli o všechno.

O účasti na městské slavnosti v patronátním městě Auerbach v Horní Falci bude možné informovat až v příštím čísle Heimatbriefu. Moje prosba: zůstaňte mu i nadále nakloněni a jeho odběrateli!

S domovským pozdravem a dobrými přáními vám všem

Váš krajan Franz Pöttig

věta pokračuje na dalším listu ⟶

[obr] (bez popisku) (kresba stromu, ze kterého odlétává listí ve větru)

Podzimní vítr duje, léto se vytrácí, pryč je kvetení i zrání. A každá ruka, jež v kraji pracovala, smí nyní sáhnout po plodech.

Hleď, kam oko dohlédne, všude je čas žní. Teď je řada i na tobě se ptát, zda setba z tvého činu přinesla svou úrodu.

Rolf Nitsch (1920–1984), chebský (egerlandský) spisovatel

věta pokračuje na dalším listu ⟶

[obr] Krajané z Horního Slavkova na výročním setkání ročníku koncem dubna v Altdorfu u Norimberku. Účastníci zleva: Anton Schnappauf, Herbert Kaiser, Emmi Weichert (Bräutigam), Horst Rauscher, Annemarie Pöttig, Margareta Rauscher, Anneliese Kaiser (Eckl), Hilde Kadesch (Wirlitsch), Anneliese Schuster (Veit), Gudrun Hubl, Helmut Hackenberg, Marianne Schnappauf (Bräutigam), Charlotte Kastner-Berkel (Gareis), Traudl Gerstner, Marianne Lugner (Turba), Rudolf Dörfl, Ernestine Hackenberg (Wawersich), Erna Dörfl. Foto: F. Pöttig

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Každoroční, tradicemi bohaté setkání vysídlených sudetských Němců, kteří kdysi byli druhým národem českých zemí a nyní jsou čtvrtým kmenem Bavorska, se o letnicích 2009 konalo podle zavedeného cyklu opět v Augsburgu. Setkání ve švábské metropoli, která je už přes 50 let také patronátním městem Nejdku (Neudek) a Liberce (Reichenberg), s posledně jmenovaným dokonce spjatá partnerstvím, se tentokrát neslo v duchu hesla „Zavázáni historii – utvářet budoucnost".

Jubileum „60 let sudetoněmeckého sjezdu" (zkráceně „ST") dává příležitost ke krátkému ohlédnutí. Jak to tehdy začalo? První sjezd ST 1950 v Kemptenu (Allgäu) navštívilo přes sedmdesát tisíc lidí, podobně druhý v roce 1951 v Ansbachu, při třetím roku 1952 ve Stuttgartu stoupl počet hostů na sto tisíc a více. Při dalších sjezdech dosáhl počet účastníků svého vrcholu s více než půl milionem; konaly se střídavě ve Frankfurtu nad Mohanem, Mnichově, Norimberku, 1959 ve Vídni, 1961 v Kolíně nad Rýnem, 1995 naposledy v Mnichově, poté (od roku 2001) už jen v Augsburgu a Norimberku.

Zájmy národnostní skupiny zastupovali její mluvčí Rudolf Lodgman von Auen, Hans-Christoph Seebohm, Walter Becher, Franz Neubauer a Johann Böhm; v roce 2008 převzal tento úkol Bernd Posselt. Velké pochopení pro své zájmy nacházeli vysídlenci pod záštitou Svobodného státu Bavorsko (od roku 1954) a jeho ministerských předsedů Hanse Eharda, Wilhelma Hoegnera, Hannse Seidela, Alfonse Goppela, Franze Josefa Strauße, Maxe Streibla, Edmunda Stoibera a Günthera Becksteina; v roce 2008 nastoupil do tohoto úřadu Horst Seehofer.

Na 30. sjezdu ST 1979 v Mnichově pronesl slavnostní kázání tehdejší arcibiskup Joseph Ratzinger.

věta pokračuje na dalším listu ⟶