⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Když jsem se svým novým horským kamarádem stál dole v údolí a díval se vzhůru, připadal jsem si nekonečně malý. Vysoko trůnil horský masiv. Hrozil snad také? Byl jsem mravenec, malý trpaslík, který si troufal po nekonečných, klikatých stezkách a strmých svazích dosáhnout cíle, špice, vytouženého vrcholu. Povedlo se nám to hned napoprvé. Úspěch osvobodil mysl od obav.

Tak se v naprosto jiném prostředí našly nové cesty. Přiznávám otevřeně: zpočátku mi to nezvyklé, neustálé stoupání, to namáhavé šroubování se výš, nejprve stinným lesem, později většinou v jižně osluněných klečových polích a nakonec ve volné, drsné skalní zóně, připadalo pořádně těžké. A když mi pot stékal z čela do očí, košile už byla promáčená a batoh tlačil, ptal jsem se občas sám sebe, k čemu tohle sebetrýznění vlastně má být dobré!

Po několika túrách jsem si na takové útrapy zvykl a až do pozdního podzimu nezbyl skoro žádný víkend, kdy bychom my dva nebyli na cestě. Ctižádost, ale i opatrnost zůstávaly našimi stálými průvodci. Docela dobře se stávalo, že jsme se museli vrátit. Pak byla cesta cílem.

„Na horách bydlí svoboda...", tak se praví ve známé písni. Člověk je blíž nebi, starosti a nouze všedního dne se zmenšují a zůstávají dole v údolí. Radost ze stále nových zážitků v nádherné kráse horského světa, společně se stejně smýšlejícími, spolehlivými, prostě „pravými" druhy, obohatila můj život nad všechnu míru. I v Boží volné přírodě lze najít něco jako „domov". Jak to v životě chodí...

Pane, díky Ti, že mi bylo dopřáno dýchat pryskyřičný vzduch lesa, hledět na vodopád a horskou rokli, slyšet, jak mnohohlasý je svět, poznat, že dávat platí víc než brát, cítit věrnost, přátelství i lásku, říci: „Prosím, odpusť, promiň!"

Potíže dávají stáří najevo! Tato pravda jde od úst k ústům. Leč nemá smysl si stěžovat, jen bys to zlé ještě rozmnožil.

Poslechni radu a nebuď blázen: Moudrost stáří se jmenuje humor! Humor je, když se člověk směje navzdory, a to se ve stáří hodí.

To „navzdory" roste a jen přibývá, co píchá a bolí, nedá pokoj. Tvůj zvyk, ta každodenní procházka, ať se ti ve stáří neztratí.

Nespoléhej se na tabletky, zachránit tě může jen tvé vlastní konání. Udělej něco proti potížím, tak můžeš zestárnout – a být veselý!

Alfred Görgl (1908–2002), chebský básník, narozen ve Všerubech (Wscherau) u Stříbra (Mies)

Když můj dobrý přítel na toulkách podlehl nevyléčitelné nemoci, odsunul se nejeden horský hřeben zase ke vzdálenému obzoru. Vzpomínky na mnoho společných horských cest se usadily ve verších vzpomínky:

Byli jsme dva horští kamarádi a šli jsme stejným krokem vstříc nebi po stezkách, ve skále jsme nalézali oporu.

Byli jsme spojeni přátelstvím, vždycky jsme si dobře rozuměli. Počítaly se společné hodiny, s batohem, s holí a kloboukem.

Podnikli jsme nejednu túru, za slunce i za hry mraků, zdolávali hřebeny a sedla. Cesta byla pro nás cílem!

Cítili jsme svobodu v putování a hledali samotu; že jeden se zaručil za druhého, to nám dávalo dobrý doprovod.

Často jsme sedávali pod křížem s pohledem daleko přes údolí. Měli jsme stejné zájmy, fotoaparát vždy „připravený k výstřelu".

Od jara po podzimní barvy nás těšila příroda. Vzpomínka zůstává bez jizev. Jak krásně stály les i luh!

Pro mě je těžké pochopit, že už nepůjdeme do hor. Nemoc Tě ode mne odvedla, smrti nelze uniknout.

Nyní jsi ve věčném životě, vidím před sebou Tvou tvář, už Ti nemohu podat ruku, zapomenout na Tebe nedokážu.

Snad si ještě budu moci zopakovat cesty v horském revíru. Pak přinesou kavky jako poslové pozdravy ode mne k Tobě. F.P.

Pozn.: Kdo z vážených čtenářů může přispět dalším příspěvkem do této série: Jak to v životě chodí...? Zásilky prosím na adresu redaktora.

Sídlo: Auerbach i. d. Opf. 1. předseda: Heinrich Dilling Birnbaumer Weg 6, 91462 Dachsbach Tel.: 0 91 63 / 75 44 Redaktor Heimatbriefu: Franz Pöttig, Eichtweide 47, 82362 Weilheim i. OB, Tel.: 08 81 / 32 66

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Upozornění: Protože uzávěrka redakce tohoto Heimatbriefu byla stanovena už na 1. 9., může být o setkání 2008 v patronátním městě a o hlavní schůzi spolku referováno až v příštím čísle (č. 6).