⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Tyto historické poznámky k „osmičkovým rokům" ať jsou zvídavému čtenáři pobídkou zabývat se blíže i dějinami našich Čech. Franz Pöttig

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Snímek vznikl ke konci třicátých let (pravděpodobně 1938). Ukazuje asi 70 mladých lidí různých ročníků, převážně z Horního Slavkova (Schlaggenwald), kteří se po poslední taneční hodině shromáždili k fotografii před vchodem do hostince „Egerländer" na Hlavní ulici, majitel Franz Dietrich.

Krajan Josef Kühnhackl, ročník 1905, na obrázku dole uprostřed s umělou růží v klopě, se opakovaně angažoval jako taneční mistr a zval k bezplatné účasti. (Taneční kurzy se pořádaly i v nedaleké „Café Reinhold".)

Bohužel je mi – jako „pozdě narozenému" – z toho čilého národa známo jménem už jen několik málo lidí. K označení šipkou: 1 = Sophie Rippl (z Windhofu), 2 = Hilde Pimpl, 3 = Marie Ruppert, 5 = Ernst Köhler (všichni tři ze Zehentplatzu), 1–3 uvedeny dívčím jménem.

Na zadní straně originální fotografie je rukou poznamenáno, že ji taneční host jménem Johann Lang poslal svému kamarádovi Franzi Dörflovi, řeznickému tovaryši v Karlových Varech (Karlsbad) (označení šipkou 4). Je odesílatel rovněž na snímku? Kdo pozná ještě sebe a ostatní?

Pozn.: Vpravo vedle vchodu upozorňuje cedule na činnost zvěrolékaře Dr. Rainera Dittricha, který pocházel z Karlových Varů a před začátkem druhé světové války několik let ordinoval v horním městě jako veterinář. F.P.

[obr] Skupinové foto asi 70 mladých lidí před vchodem do hostince „Egerländer", s vyznačenými šipkami 1–5.

Dcera přijde z lycea domů a chce svému otci všeználkovsky vyprávět, že v Indii muži poznávají své ženy až po svatbě. Tu si otec povzdechne a řekne: „Děvče, věř mi, u nás to není jinak."

Schmiedseff si rád dal častěji o jednu víc a pak měl pod čepicí. Jednou si ho vzal do parády jeho soused Liemakarl: „Podívej, Seffe, takhle to s tebou dál nejde. To už je u tebe nemoc." – „Ano, ano," odpověděl na to Seff, „opice je jako horečka, jenže ten stav zase přejde. Ale tvůj stav nepřejde, ten už ti zůstane." – Karl nechápe: „Jak to? Co já mám za stav?" – Nato Seff docela suše: „No jo, jsi prostě hloupý!"

Glosa Mani potřebuje brýle. V obchodě mu na pult naskládají všelijaké brýle, ale žádné mu nesedí. Po chvíli se ho optik zeptá, jestli vůbec umí číst. Tu ho Mani odbude: „Milý pane, kdybych uměl číst, tak bych přece brýle nepotřeboval."

Pár přátel sedí v hospodě u piva. Jeden, myslivec, dělá důležitého a vypráví o svém loveckém štěstí: „Zastřelil jsem srnce, hup do batohu. Hned nato jsem střelil lišku, taky do batohu. Potom jsem dostal zajíce, zase do batohu. Najednou přišlo divoké prase..." – Tu ostatní vstali a řekli mu: „Jestli jsi ho taky strčil do toho svého batohu, tak dostaneš pár facek, že se ti tři dny bude zdát o čertovi!"

*V originále chebským nářečím.*

Od Franze Pöttiga

Po našem vyhnání z vlasti se každý z nás musel ve svém novém prostředí zorientovat. Nemohl si vybírat, zda se mu nová krajina líbí, nebo ne. Zde, tak mu bylo teď určeno, je tvůj nový začátek a střed tvého budoucího bytí. Laskavě si zvykni! Basta!

Byla-li krajina rovinatá, mírně zvlněná nebo kopcovitá, dobrá tedy. Jevil-li se obzor lemovaný horami, také dobře, nebo dokonce lépe. Koho to rovnou zaválo do hor, no ano, to bylo vzhledem k našemu původu nové. Ale člověk se přizpůsobí.

Mně bylo souzeno najít jiný domov v podhůří Alp. Hory, jejichž jména jsem ani neznal, se časem staly důvěrně známou kulisou. Jaké to asi je vystoupit na tyhle vysoké vrcholy? Mohl si našinec, vyrostlý mezi zalesněnými výšinami středohoří, něco takového troufnout? Léta – děti byly ještě malé – zůstávaly hory se svými zubatými hřebeny a věžemi pro mne sice vzdáleným, ale zajímavým panoramatem.

Pak, kdysi v létě, se probudila zvědavost. Stál jsem zase jednou u plotu a toužebně hleděl do hor. Samozřejmě ne přes onu často spílanou „rouru od kamen", jak se říká, když něco nechce klapnout. Ne, pohled dalekohledem hory přitáhl a znovu mi předvedl jejich mohutnost. Teď mě to tam táhlo. Ale byl jsem sám, znal jsem tu jen málo lidí. Moji přátelé z domova žili daleko, byli rozptýlení do všech stran. Náhoda tomu chtěla,

že jsem se seznámil s poněkud starším místním, který byl také sám a rovněž hledal někoho „na hory". Dali jsme se dohromady. Jeho auto sloužilo jako prostředek k cíli.

věta pokračuje na dalším listu ⟶