⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Když jsem se svým novým horským kamarádem stál dole v údolí a díval se vzhůru, připadal jsem si nekonečně malý. Vysoko trůnil horský masiv. Hrozil snad také? Byl jsem mravenec, malý trpaslík, který si troufal po nekonečných, klikatých stezkách a strmých svazích dosáhnout cíle, špice, vytouženého vrcholu. Povedlo se nám to hned napoprvé. Úspěch osvobodil mysl od obav.
Tak se v naprosto jiném prostředí našly nové cesty. Přiznávám otevřeně: zpočátku mi to nezvyklé, neustálé stoupání, to namáhavé šroubování se výš, nejprve stinným lesem, později většinou v jižně osluněných klečových polích a nakonec ve volné, drsné skalní zóně, připadalo pořádně těžké. A když mi pot stékal z čela do očí, košile už byla promáčená a batoh tlačil, ptal jsem se občas sám sebe, k čemu tohle sebetrýznění vlastně má být dobré!
Po několika túrách jsem si na takové útrapy zvykl a až do pozdního podzimu nezbyl skoro žádný víkend, kdy bychom my dva nebyli na cestě. Ctižádost, ale i opatrnost zůstávaly našimi stálými průvodci. Docela dobře se stávalo, že jsme se museli vrátit. Pak byla cesta cílem.
„Na horách bydlí svoboda...", tak se praví ve známé písni. Člověk je blíž nebi, starosti a nouze všedního dne se zmenšují a zůstávají dole v údolí. Radost ze stále nových zážitků v nádherné kráse horského světa, společně se stejně smýšlejícími, spolehlivými, prostě „pravými" druhy, obohatila můj život nad všechnu míru. I v Boží volné přírodě lze najít něco jako „domov". Jak to v životě chodí...
es, daß ich mit einem etwas älteren Einheimischen bekannt wurde, der auch allein war und ebenfalls jemand „zum Berggehen“ suchte. Wir taten uns zusammen. Sein Auto diente als Mittel zum Zweck.
Als ich mit meinem neuen Bergkameraden unten im Tal stand und hinaufschaute, da kam ich mir unendlich klein vor. Hoch thronte das Bergmassiv. Drohte es etwa auch? Ich war Ameise, ein kleiner Zwerg, der sich anmaßte, über schier endlose, verschlungene Pfade und über steile Hänge das Ziel, die Spitze, den ersehnten Gipfel zu erreichen. Es gelang uns auf Anhieb. Der Erfolg befreite das Gemüt von Ängsten.
So fanden sich in einer völlig anderen Umgebung neue Wege. Ich bekenne frei: Anfangs fiel mir das ungewohnte, ständige Steigen, das mühsame Sich-höher-schrauben, erst durch schattigen Wald, später in meist südsonnigen Latschenfeldern und schließlich in der freien, rauhen Felszone arg schwer. Und wenn der Schweiß von der Stirn in die Augen rann, das Hemd schon durchweicht war und der Rucksack drückte, dann fragte ich mich manchmal schon, wozu dieses Kasteien eigentlich gut sein sollte!
Nach mehreren Touren gewöhnte ich mich an solche Strapazen, und bis in den späten Herbst hinein blieb kaum ein Wochenende übrig, an dem wir beide nicht unterwegs waren. Ehrgeiz, aber auch Vorsicht blieben unsere ständigen Begleiter. Es kam durchaus vor, daß wir umkehren mußten. Dann war eben der Weg das Ziel.
„Auf den Bergen wohnt die Freiheit ...“, so heißt es in einem bekannten Lied. Man ist dem Himmel näher, Sorgen und Nöte des Alltags werden kleiner und bleiben im Tal zurück. Die Freude über stets neue Erlebnisse in der großartigen Schönheit der Bergwelt, zusammen mit gleichgesinnten, zuverlässigen, eben „zünftigen“ Gefährten haben mein Leben über die Maßen bereichert. Auch in Gottes freier Natur kann man so etwas wie „Heimat“ finden. Wie das Leben so spielt ...
Pane, díky Ti, že mi bylo dopřáno dýchat pryskyřičný vzduch lesa, hledět na vodopád a horskou rokli, slyšet, jak mnohohlasý je svět, poznat, že dávat platí víc než brát, cítit věrnost, přátelství i lásku, říci: „Prosím, odpusť, promiň!"
## Dankgebet
Herr, hab‘ Dank, daß es mir vergönnt war,
zu atmen des Waldes harzige Luft,
zu schauen Wasserfall und Bergeskluft,
zu hören, wie vielgestimmt ist die Welt,
zu erfahren, daß Geben mehr als Nehmen zählt,
zu fühlen Treue, Freundschaft und auch Lieb’,
zu sagen: „Bitte verzeih’, vergib!“
Potíže dávají stáří najevo! Tato pravda jde od úst k ústům. Leč nemá smysl si stěžovat, jen bys to zlé ještě rozmnožil.
Poslechni radu a nebuď blázen: Moudrost stáří se jmenuje humor! Humor je, když se člověk směje navzdory, a to se ve stáří hodí.
To „navzdory" roste a jen přibývá, co píchá a bolí, nedá pokoj. Tvůj zvyk, ta každodenní procházka, ať se ti ve stáří neztratí.
Nespoléhej se na tabletky, zachránit tě může jen tvé vlastní konání. Udělej něco proti potížím, tak můžeš zestárnout – a být veselý!
Alfred Görgl (1908–2002), chebský básník, narozen ve Všerubech (Wscherau) u Stříbra (Mies)
## Das Alter
Beschwerden tun das Alter kund!
Dies Wahre geht von Mund zu Mund.
Doch sinnlos ist ein Sichbeschweren,
man würde Arges nur vermehren.
Hör’ auf den Rat und sei kein Tor:
Die Altersweisheit heißt Humor!
Humor ist, wenn man trotzdem lacht,
dies ist im Alter angebracht.
Dies „Trotzdem“ wächst und nimmt nur zu,
was zwickt und zwackt, gibt keine Ruh’.
Dein Brauch, das tägliche Spazieren,
darf sich im Alter nicht verlieren.
Verlaß dich nicht auf die Tabletten,
dein eig’nes Tun nur kann dich retten.
Tu’ etwas gegen die Beschwerden,
so kannst du alt – und fröhlich werden!
Alfred Görgl (1908-2002), Egerländer Lyriker,
geboren in Wscherau bei Mies
14
Als mein guter Wanderfreund einem unheilbaren Leiden erlegen war, rückte manche Gebirgskette wieder an den fernen Horizont. Die Erinnerungen an viele gemeinsame Bergfahrten schlugen sich in Versen des Gedenkens nieder:
Když můj dobrý přítel na toulkách podlehl nevyléčitelné nemoci, odsunul se nejeden horský hřeben zase ke vzdálenému obzoru. Vzpomínky na mnoho společných horských cest se usadily ve verších vzpomínky:
Byli jsme dva horští kamarádi a šli jsme stejným krokem vstříc nebi po stezkách, ve skále jsme nalézali oporu.
Byli jsme spojeni přátelstvím, vždycky jsme si dobře rozuměli. Počítaly se společné hodiny, s batohem, s holí a kloboukem.
Podnikli jsme nejednu túru, za slunce i za hry mraků, zdolávali hřebeny a sedla. Cesta byla pro nás cílem!
Cítili jsme svobodu v putování a hledali samotu; že jeden se zaručil za druhého, to nám dávalo dobrý doprovod.
Často jsme sedávali pod křížem s pohledem daleko přes údolí. Měli jsme stejné zájmy, fotoaparát vždy „připravený k výstřelu".
Od jara po podzimní barvy nás těšila příroda. Vzpomínka zůstává bez jizev. Jak krásně stály les i luh!
Pro mě je těžké pochopit, že už nepůjdeme do hor. Nemoc Tě ode mne odvedla, smrti nelze uniknout.
Nyní jsi ve věčném životě, vidím před sebou Tvou tvář, už Ti nemohu podat ruku, zapomenout na Tebe nedokážu.
Snad si ještě budu moci zopakovat cesty v horském revíru. Pak přinesou kavky jako poslové pozdravy ode mne k Tobě. F.P.
Pozn.: Kdo z vážených čtenářů může přispět dalším příspěvkem do této série: Jak to v životě chodí...? Zásilky prosím na adresu redaktora.
## In memoriam Matthias
Wir waren zwei Bergkameraden
und gingen im gleichen Schritt
dem Himmel entgegen auf Pfaden,
wir fanden im Fels den Tritt.
Wir waren in Freundschaft verbunden,
verstanden uns immer gut.
Es zählten gemeinsame Stunden,
mit Rucksack, mit Stock und Hut.
Wir haben manch’ Tour unternommen,
bei Sonne und Wolkenspiel,
die Grate und Joche erklommen.
Der Weg war für uns das Ziel!
Wir fühlten die Freiheit im Wandern
und suchten die Einsamkeit;
daß einer stand ein für den ander’n,
das gab uns ein gut’ Geleit.
Wir sind unter’m Kreuz oft gesessen,
den Blick über Täler weit.
Wir hatten dieselben Int’ressen,
den Photo stets „schußbereit“.
Vom Frühling, zu herbstlichen Farben
erfreute uns die Natur.
Erinnerung bleibt ohne Narben.
Wie schön standen Wald und Flur!
Für mich ist es schwer zu verstehen,
daß wir nicht mehr bergwärts zieh’n.
Die Krankheit ließ Dich von mir gehen,
den Tod kann man nicht entflieh’n.
Nun bist Du im ewigen Leben,
ich seh’ vor mir dein Gesicht,
kann Dir meine Hand nicht mehr geben,
vergessen werd’ ich Dich nicht.
Vielleicht kann ich noch wiederholen
die Wege im Bergrevier.
Dann bringen als Boten die Dohlen
die Grüße von mir zu Dir. F.P.
Anm.: Wer unter den verehrten Lesern kann mit einem weiteren Beitrag zu dieser Folge: Wie das Leben so spielt ... aufwarten? Zuschriften bitte an den Schriftleiter.
Sídlo: Auerbach i. d. Opf. 1. předseda: Heinrich Dilling Birnbaumer Weg 6, 91462 Dachsbach Tel.: 0 91 63 / 75 44 Redaktor Heimatbriefu: Franz Pöttig, Eichtweide 47, 82362 Weilheim i. OB, Tel.: 08 81 / 32 66
## Schlaggenwalder Heimat- und Geschichtsverein e.V.
Sitz: Auerbach i. d. Opf.
1. Vorsitzender: Heinrich Dilling
Birnbaumer Weg 6, 91462 Dachsbach
Tel.: 0 91 63 / 75 44
Schriftleiter für den Heimatbrief: Franz Pöttig,
Eichtweide 47, 82362 Weilheim i. OB, Tel.: 08 81 / 32 66
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Upozornění: Protože uzávěrka redakce tohoto Heimatbriefu byla stanovena už na 1. 9., může být o setkání 2008 v patronátním městě a o hlavní schůzi spolku referováno až v příštím čísle (č. 6).
## Mitteilungen
Hinweis: Da der Redaktionsschluß für diesen Heimatbrief bereits auf den 1.9. festgelegt war, kann über das Treffen 2008 in der Patenstadt und über die Hauptversammlung des Vereins erst in der nächsten Folge (Nr. 6) berichtet werden.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.