[obr] Panoramatický pohled na Horní Slavkov (Schlaggenwald) s kostelem a věží radnice.
Milí krajané! Zase je tu říjen. Dny se znatelně krátí, noci a stíny prodlužují. Plody z polí a zahrad jsou dávno sklizeny. Na mnoha místech se s radostnou myslí slaví dožínky a posvícení. My starší ještě rádi užíváme slunečných podzimních dnů a těšíme se z pestrých barev v přírodě. I my však cítíme, že nás čeká obrat. Čas nás ladí na loučení.
Po mnoho tisíciletí – od prvního pohřbu „Homo sapiens" (doslova „vědoucího člověka") – až do naší doby se rozvíjela kultura truchlení. Dušičkové dny v listopadu, který naši předkové nazývali také „Nebelung", tedy mlhový měsíc (nomen est omen!), jsou pro nás zvláštní příležitostí najít si jednou čas k zamyšlení, přemýšlet o smrti a pomíjivosti a zdůraznit sounáležitost se zesnulými. S láskou zdobíme jejich hroby astrami a chryzantémami, zahrnujeme je do svých modliteb, v záři svící vedeme osamělé rozhovory a jsme jim ve vzpomínkách blízko zde i tam ve staré vlasti.
Vzpomínáme na ně o Dušičkách (2. 11., katolický svátek) – od 10. století památný den všech zesnulých – a o Dni lidového smutku (16. 11.). Od druhé světové války stojí ve středu těchto slavností výzva k míru. V tuto druhou nebo třetí neděli v měsíci se při veřejných shromážděních a kladením kytic a věnců uctívají oběti války, teroru a násilí.
[obr] Linoryt Herberta Jakoba, 1952.
Den pokání a modliteb (19. 11., evangelický) slouží k zamyšlení. Neděle mrtvých (23. 11., evangelická), zvaná také nedělí věčnosti, je od 15. století dalším vzpomínkovým dnem na zesnulé.
Málo slunečního svitu, zato mlha a vlhko, možná už i první sníh určují počasí v tomto čase. Lidový hlas o tom umí soudit: „V listopadu je za každým keřem jiné počasí." Taková scenérie svádí k tomu, aby mysl zachvátila melancholie, a nejednoho přiměje povzdechnout si: „Kdyby tak už ty pošmourné týdny byly za námi!"
Poslední den měsíce nám letos otevírá nedělí bránu k adventu. Krajané, nenechte se tím rozladit! Pamatujte, že zde na zemi je jediným stálým právě proměna. Náš život přitom občas potřebuje i časy, kdy jdeme do sebe, díváme se „dovnitř", nacházíme sami sebe, obracíme se k vlastnímu nitru; z rozjímání a klidu však opět čerpáme sílu a důvěru, abychom se po obratu světla a roku mohli zase snáze dívat „ven".
V tomto duchu vám, milí krajanští přátelé, ať náš „oběžník" čtete kdekoli, přeji dobré zdraví, nemocným zlepšení a uzdravení, všem ještě mírné, „zlaté" podzimní dny a dobrý, požehnaný čas. Ve staré sounáležitosti vás zdraví Váš krajan Franz Pöttig
Liebe Landsleute!
Es ist wieder Oktober geworden. Die Tage werden merklich kürzer, Nächte und Schatten länger. Die Früchte aus Feld und Garten sind längst eingebracht. Vielerorts feiert man frohen Sinnes Erntedankfest und Kirchweih. Wir Älteren genießen gerne noch die sonnigen Herbsttage und erfreuen uns an den bunten Farben in der Natur. Doch auch wir spüren, daß uns eine Wende bevorsteht. Die Zeit stimmt uns auf Abschied ein.
Über viele Jahrtausende hinweg – seit der ersten Bestattung eines „Homo sapiens“ (wörtl. „wissenden Menschen“) – bis in unsere Zeit entwickelte sich eine Trauerkultur. Die Totengedenktage im November, von unseren Altvorderen auch „Nebelung“ genannt (nomen est omen!), sind für uns ein besonderer Anlaß, sich einmal Zeit zur Besinnung zu nehmen, über Den Tod und die Vergänglichkeit nachzudenken und die Verbundenheit mit den Verstorbenen zu betonen. Wir schmücken ihre Gräber liebevoll mit Astern und Chrysanthemen, schließen sie in unsere Gebete ein, halten beim Lichterschein der Kerzen einsame Zwiesprache und sind ihnen in der Erinnerung hier und drüben in der alten Heimat nahe.
Wir gedenken ihrer an Allerseelen (2.11., kath.) – seit dem 10. Jh. Gedächtnistag für alle Verstorbenen – und am Volkstrauertag (16.11.). Seit dem Zweiten Weltkrieg steht die Mahnung zum Frieden im Mittelpunkt der Feierlichkeiten. An diesem zweiten oder dritten Sonntag im Monat werden in öffentlichen Feiern und durch Niederlegen von Blumengebinden und Kränzen die Opfer von Krieg, Terror und Gewalt geehrt.
[obr] Linolschnitt von Herbert Jakob, 1952.
Der Buß- und Bettag (19.11., ev.) dient der Besinnung. Der Totensonntag (23.11., ev.), auch Ewigkeitssonntag genannt, ist seit dem 15. Jh. ein weiterer Gedenktag für die Verstorbenen.
Wenig Sonnenschein, dafür Nebel und Nässe, vielleicht schon ein erster Schnee, bestimmen die Witterung in dieser Zeit. Die Volksmeinung weiß darüber zu urteilen: „Im November ist hinter jeder Staude ein anderes Wetter.“ Eine solche Szenerie ist dazu angetan, daß Melancholie das Gemüt erfaßt, und läßt gar manchen seufzen: „Wenn nur diese trüben Wochen wieder vorbei wären!“
Am Monatsletzten öffnet uns heuer ein Sonntag schon das Tor zum Advent. Landsleute, laßt es Euch nicht verdrießen! Denkt daran, daß hier auf Erden das einzige Beständige stets der Wandel ist. Dabei braucht unser Leben manchmal auch Zeiten, in denen wir in uns gehen, „einwärts“ schauen, zu uns finden, einkehren bei uns selbst; aus Besinnung und Ruhe jedoch wieder Kraft und Zuversicht schöpfen, damit wir nach der Licht- und Jahreswende wieder leichter „auswärts“ schauen können.
10
In diesem Sinne wünsche ich Euch, liebe Heimatfreunde, wo auch immer Ihr unseren „Rundbrief“ lest, Wohlbefinden, den Kranken Besserung und Genesung, allen noch milde, „goldene“ Tage im Herbst und eine gute, gesegnete Zeit. Es grüßt Euch in alter Verbundenheit
Euer Landsmann Franz Pöttig
věta pokračuje na dalším listu ⟶
[obr] Žena upravuje květinovou výsadbu u rodinného hrobu na slavkovském hřbitově.
Jen málokterým z nás bylo po vyhnání z vlasti umožněno starat se dál o hroby doma zemřelých. Důvody jsou známé. Snahy zachovat hrobová místa příbuzných co nejdéle v důstojné podobě si zaslouží pozornost a úctu.
Slunečný podzimní den přišel vhod naší krajance Eugenii Pirkl, rozené Jessl z Gfellu, která žije v Horní Falci, když opět jednou „dala do pořádku" místo posledního odpočinku své rodiny na hřbitově v Horním Slavkově (Schlaggenwald), zbavila je obtížného náletu a nově osázela květinami. Jména prarodičů jsou na očištěném náhrobku opět dobře čitelná: Rosina Jessl, roz. Kempf, 1858–1922, Karl Franz Jessl, 1856–1925. Z bujného travnatého koberce vyčnívají ojediněle ještě další náhrobní kameny.
Fotografii nám poskytl krajan Dr. Oskar Jessl, Rothenburg o.d.T.
## Grabpflege im Herbst
[obr] (bez popisku) (žena upravuje květinovou výsadbu u rodinného hrobu na slavkovském hřbitově)
Nur wenigen von uns war es nach der Vertreibung aus der Heimat möglich, die Gräber von daheim Verstorbenen weiterhin zu betreuen. Die Gründe dafür sind bekannt. Bemühungen indessen, Grabstätten von Verwandten möglichst lange in würdiger Form zu erhalten, verdienen Beachtung und Respekt.
Ein sonniger Herbsttag kam unserer Lmn. Eugenia Pirkl, geb. Jessl aus Gfell, die in der Oberpfalz lebt, zustatten, als sie wieder einmal die Ruhestätte der Familie am Schlaggenwalder Friedhof „richtete“, von lästigem Wildwuchs befreite und mit Blumen neu bepflanzte. Die Namen der Großeltern sind auf dem gesäuberten Grabstein wieder gut lesbar: Rosina Jessl, geb. Kempf, 1858-1922, Karl Franz Jessl, 1856-1925. Aus dem üppigen Grasteppich ragen vereinzelt noch andere Grabsteine heraus.
Das Foto stellte uns Lm. Dr. Oskar Jessl, Rothenburg o.d.T., zur Verfügung.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.