Kostel svatého Jiří zůstal symbolem našeho rodného horního města. Jeho věž s ošlehanými, měděnkově zelenými báněmi, pod nimiž kdysi bydlel a hlídkoval věžník, je pro nás vyhnance stále ještě důvěrně známým pohledem.

Prostor kolem vstupu na kostelní věž byl na jaře 2007 ještě staveništěm. Mezitím byly ukončeny i práce na obnově ochozu nahoře; zábradlí kolem dokola, dřevěná konstrukce, dává návštěvníkovi jistotu. Cestující hlásí, že vstup je denně od 14.00 do 16.00 hodin možný pro každého (bezplatně).

[obr] Kostel svatého Jiří s věží, v popředí zarostlý hřbitov s náhrobky.

Kostelní střecha dostala po požáru ze 14. 3. 1964 novou krytinu. Vnitřní prostory Božího domu jsou ohroženy chátráním a už delší dobu nejsou přístupné. O současných majetkových poměrech není nic přesného známo. Opravy spíše nasvědčují tomu, že příslušná je obec.

Hrobová pole jsou zarostlá trávou. Péče o hroby se, až na jednotlivé případy, patrně už neděje. Jak by také mohla? Na některých náhrobcích jsou ještě čitelná jména zesnulých. I ony nás upomínají na pomíjivost všeho pozemského. Memento mori!

Snímek z května 2007 nám poskytla krajanka Irene Scharnagl, Fischhausen-Neuhaus.

Zlatě žhne podzimní listí, listy se tiše snášejí k zemi, všechen život se obrací v prach, z prachu prýští nové stávání.

Vzdáleněji šumí píseň života, čase, kam ses jen poděl! Příliš rychle míjí náš život, strádání, milování.

Vrány veslují vzduchem, mlčky letí do večera. Všechna přání tiše pohřbívajíce kráčíme ke své hrobce.

Dr. Hans Klitzner, Doupov

Za dvacet let bude všechno pryč! Nebudeš žít ty, ani tvá žena. Tví dobří přátelé budou všichni pod zemí – neptej se, co bude potom.

Co bylo, se už nevrátí. Jiná doba potřebuje jiné lidi! Co ti vědí o naší vlasti, o našem stesku, o našem žalu?

Mnoho, mnoho trávy nad tím vyroste a všechno upadne v zapomnění; až ale budeme jednou nahoře u Pánaboha, už nás ta otázka trápit nebude.

Traudl Irgang, chebská básnířka

*V originále chebským nářečím.*

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Císař Josef II. (1741–1790), nejstarší syn Marie Terezie a horlivý reformátor školství, zdravotnictví i soudnictví, dal roku 1786 vyhlásit dvorské rozhodnutí, že se napříště mají posvícení ve všech rakouských dědičných zemích, od Chebu (Eger) až po Temešvár, konat společně třetí říjnovou neděli. A tak vyšel ve sbírce c. k. zeměpanských zákonů a nařízení tento patent: „Jeho c. k. Veličenstvo ráčilo dne 12. (září) přikázati, aby všechna dosud v různých dnech roku konaná posvícení byla napříště ve všech německých dědičných zemích přeložena na jediný den, totiž na třetí neděli v měsíci říjnu, a v tento den konána."

Již za císařovny Marie Terezie se vytýkalo, že se posvícenské radovánky v jednotlivých farních obvodech táhnou od srpna do října, takže kvůli hýření mnozí sedláci už v prosinci nemají doma chleba; slavilo se, tančilo, jedlo a pilo tři dny v jednom kuse a nakonec se příští neděli slavilo ještě „poposvícení". Císař Josef II. všechna tato v domácím lidovém životě a zvycích hluboce zakořeněná posvícení svým císařským patentem zakázal a termín tohoto obecného posvícení stanovil tak pozdě na říjen proto, že se mu tato doba vzhledem k právě svezené úrodě a skončeným polním pracím zdála příhodná; navíc měly být oslavy omezeny jen na jediný den.

Tento nařízený jednotný říjnový posvícenský den, poprvé slavený roku 1787, nazval lid „císařským posvícením". Po smrti Josefa II. se postupně opět začala slavit dřívější posvícení a k tomu ještě navíc posvícení císařské. A tak došlo k tomu, že se ve většině míst na venkově konaly dvě, občas dokonce tři slavnosti ročně: památný den posvěcení kostela, svátek patrona kostela a císařské posvícení, jehož nařízení nebylo zrušeno. Císař tak dosáhl pravého opaku toho, co vlastně chtěl.

(Podle příspěvku v Kaadner Heimatbrief č. 1/2008)

věta pokračuje na dalším listu ⟶