[obr] Panoramatický pohled na Horní Slavkov (Schlaggenwald) s kostelem a věží radnice.

Milí krajané! Zase je tu říjen. Dny se znatelně krátí, noci a stíny prodlužují. Plody z polí a zahrad jsou dávno sklizeny. Na mnoha místech se s radostnou myslí slaví dožínky a posvícení. My starší ještě rádi užíváme slunečných podzimních dnů a těšíme se z pestrých barev v přírodě. I my však cítíme, že nás čeká obrat. Čas nás ladí na loučení.

Po mnoho tisíciletí – od prvního pohřbu „Homo sapiens" (doslova „vědoucího člověka") – až do naší doby se rozvíjela kultura truchlení. Dušičkové dny v listopadu, který naši předkové nazývali také „Nebelung", tedy mlhový měsíc (nomen est omen!), jsou pro nás zvláštní příležitostí najít si jednou čas k zamyšlení, přemýšlet o smrti a pomíjivosti a zdůraznit sounáležitost se zesnulými. S láskou zdobíme jejich hroby astrami a chryzantémami, zahrnujeme je do svých modliteb, v záři svící vedeme osamělé rozhovory a jsme jim ve vzpomínkách blízko zde i tam ve staré vlasti.

Vzpomínáme na ně o Dušičkách (2. 11., katolický svátek) – od 10. století památný den všech zesnulých – a o Dni lidového smutku (16. 11.). Od druhé světové války stojí ve středu těchto slavností výzva k míru. V tuto druhou nebo třetí neděli v měsíci se při veřejných shromážděních a kladením kytic a věnců uctívají oběti války, teroru a násilí.

[obr] Linoryt Herberta Jakoba, 1952.

Den pokání a modliteb (19. 11., evangelický) slouží k zamyšlení. Neděle mrtvých (23. 11., evangelická), zvaná také nedělí věčnosti, je od 15. století dalším vzpomínkovým dnem na zesnulé.

Málo slunečního svitu, zato mlha a vlhko, možná už i první sníh určují počasí v tomto čase. Lidový hlas o tom umí soudit: „V listopadu je za každým keřem jiné počasí." Taková scenérie svádí k tomu, aby mysl zachvátila melancholie, a nejednoho přiměje povzdechnout si: „Kdyby tak už ty pošmourné týdny byly za námi!"

Poslední den měsíce nám letos otevírá nedělí bránu k adventu. Krajané, nenechte se tím rozladit! Pamatujte, že zde na zemi je jediným stálým právě proměna. Náš život přitom občas potřebuje i časy, kdy jdeme do sebe, díváme se „dovnitř", nacházíme sami sebe, obracíme se k vlastnímu nitru; z rozjímání a klidu však opět čerpáme sílu a důvěru, abychom se po obratu světla a roku mohli zase snáze dívat „ven".

V tomto duchu vám, milí krajanští přátelé, ať náš „oběžník" čtete kdekoli, přeji dobré zdraví, nemocným zlepšení a uzdravení, všem ještě mírné, „zlaté" podzimní dny a dobrý, požehnaný čas. Ve staré sounáležitosti vás zdraví Váš krajan Franz Pöttig

Satz wird auf dem nächsten Blatt fortgesetzt ⟶

[obr] Žena upravuje květinovou výsadbu u rodinného hrobu na slavkovském hřbitově.

Jen málokterým z nás bylo po vyhnání z vlasti umožněno starat se dál o hroby doma zemřelých. Důvody jsou známé. Snahy zachovat hrobová místa příbuzných co nejdéle v důstojné podobě si zaslouží pozornost a úctu.

Slunečný podzimní den přišel vhod naší krajance Eugenii Pirkl, rozené Jessl z Gfellu, která žije v Horní Falci, když opět jednou „dala do pořádku" místo posledního odpočinku své rodiny na hřbitově v Horním Slavkově (Schlaggenwald), zbavila je obtížného náletu a nově osázela květinami. Jména prarodičů jsou na očištěném náhrobku opět dobře čitelná: Rosina Jessl, roz. Kempf, 1858–1922, Karl Franz Jessl, 1856–1925. Z bujného travnatého koberce vyčnívají ojediněle ještě další náhrobní kameny.

Fotografii nám poskytl krajan Dr. Oskar Jessl, Rothenburg o.d.T.