Slunečné počasí doprovázelo mnohé účastníky, kteří se o svatodušní neděli (11. 5.) plni očekávání vydali na často dalekou cestu na Sudetoněmecký den, jenž se tentokrát konal pod heslem „Za domov a lidská práva" ve franské metropoli. Četné akce, zajímavé výstavy, informační stánky, bohatá a solidní knižní nabídka nakladatelství Helmuta Preußlera v hale 1, praporečnické sbory, krojové a hudební skupiny, k tomu opět velký počet návštěvníků znovu dokázaly, že naše národní skupina žije! Pokojná demonstrace jako vyznání k domovu a právu! V hale 2 bylo zastoupeno i Chebsko. Po hlavním shromáždění v dobře navštívené Frankenhalle, které zahájil nový spolkový předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL) Franz Pany, s projevy Bernda Posselta, nového mluvčího národní skupiny, a Dr. Günthera Becksteina, nového ministerského předsedy Svobodného státu Bavorsko a patrona setkání, se u našeho „stálého stolu" sešli další krajané. Bylo tam neustálé přicházení a odcházení. Návštěvníků mohlo být tak kolem dvou desítek, 16 se dalo zapsat. Radovali jsme se z ledajakého shledání, i s překvapivými hosty, a využili příležitosti oživit staré známosti a navázat nové kontakty. Krajané zůstávající doma tentokrát přítomni nebyli. Několik účastníků dalo najevo, že by se rádi zúčastnili i krajanského setkání v patronátním městě Auerbach i.d.Opf. Média o výročním setkání národní skupiny referovala v krátkých příspěvcích většinou věcně a znovu vyzdvihla

Dva záběry ze Sudetoněmeckého dne 2008:

[obr] Účastníci zleva: Annemarie Pöttig, Ewald Weinhart (Gf), Lotte Schrikker (Reif), paní Haselbauer (částečně zakryta), Anna Oertl (Rippl), Marianne Lugner (Turba), Heinz Wesp, H. Haselbauer ml.

[obr] Účastníci zleva: Alois Brandl, manželé Franz Haselbauer (Zech), Heinz Wesp, Franz Pöttig.

smířlivý charakter setkání. Udělení Evropské Karlovy ceny SL 2008 českému novináři a bojovníkovi za lidská práva Petru Uhlovi se – na obou stranách – setkalo s rozporuplným ohlasem. S rozpaky, ba nepochopením se my, postižení odnárodněním a vyhnáním, musíme z tiskové zprávy dozvídat, že přibližně ve stejné době údajně kvůli nekalým praktikám odstoupivší saský ministerský předseda Georg Milbradt – takřka jako jeden ze svých posledních úředních úkonů – udělil prezidentovi České republiky Václavu Klausovi Saský záslužný řád za „vynikající zásluhy o sousedské vztahy". (Z „Landeszeitung" Praha č. 12 z 3. 6. 08.) Pozn. redakce: Takto vyznamenaný není nám sudetoněmeckým vyhnancům nikterak nakloněn a rázně hájí zločinné Benešovy dekrety jako „základní pilíř českého právního řádu".

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Heimatbrief pokračuje v této sérii dalším příspěvkem.

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Abych tuto příhodu mohla vylíčit, musím se vrátit trochu více v čase. Podnětem je ručně malovaný olejový obraz v krásném stříbrno-černém barokním rámu, který už mnoho let visí u nás v bytě. Zobrazuje několik jemně růžových růží v oválné váze, motiv prostě jen hezký a půvabný. Kdykoli se na obraz dívám, musím vždy myslet na mladého muže, který ho namaloval.

[obr] Přání obou se letos koncem dubna splnilo. Radost ze shledání je jim vepsána do tváře. Ad multos annos! Erni Hackenberg (Wawersich) a Hans Streichsbier. Foto: Franz Pöttig

Po skončení poslední války byl se svou matkou, stejně jako my tři sourozenci s naší maminkou, roku 1947 odvlečen do vnitrozemí Čech na nucené práce. Hans pocházel z jihlavského jazykového ostrova. Malování bylo patrně jeho koníčkem, což jsem tehdy nevěděla. Ukázal se jako milý, vzdělaný člověk, nosil brýle a v neděli poměrně pravidelně jezdil do České Bělé, místa, kde jsme se my Němci rádi scházeli, abychom se lépe poznali a udrželi kontakt. Když nám konečně roku 1950 po vytrvalém úsilí povolili vycestovat do Německa, naložili nás s kufry a ranci na malý náklaďák a odvezli na nejbližší nádraží. Cestou jsme projížděli i obcí, kde Hans musel pracovat. Najednou jsem ho uviděla, jak stojí a mává na kraji silnice. V ruce držel „něco" zabaleného v hnědém balicím papíru, co mi podal. Jenže jízda pokračovala dál. Až v táboře v Chebu jsem mohla balíček rozbalit. S úžasem a radostí jsem spatřila obraz se zátiším. Na zadní straně stálo jen: 16. dubna 1950, Hans Streichsbier. Škoda, že jsem se mu nemohla poděkovat. Už před lety mě neopouštěla myšlenka najít tehdejšího mladého umělce a druha z útrap, abych se s ním, pokud možno, setkala. Bohužel moje pátrání zůstalo marné, dostávala jsem se na špatné adresy. Zklamání! Před několika týdny jsem to zkusila ještě jednou. Obrátila jsem se na dceru, zda by nenašla něco přes internet. A hle! Poslala mi faxem výsledek, který dával naději. Mělo jít o muže stejného jména, povoláním grafického designéra, bydlícího v 90518 Altdorfu, a měl to být pohledný starší pán s rohovými brýlemi. To do mě uhodilo jako blesk. Všechno se zdálo sedět, to musel být on! A Altdorf? Snad ne ten „náš" Altdorf u Norimberku, kam už léta jezdím na jaře na třídní srazy? Dlouho jsem neváhala a šla k telefonu. Ozvala se žena a potvrdila mi, že jejím manželem je hledaný muž. Vysvětlila jsem jí důvod svého volání. Večer zazvonil telefon. Napjatě jsem zvedla sluchátko: na druhé straně byl Hans, dobrý známý z těžkých časů. Uplynulo skoro 60 let, a přesto jsem hned poznala jeho hlas. Dal najevo své překvapení, ale i radost. Vedli jsme dlouhý a živý rozhovor, abychom alespoň přibližně popsali dění desetiletí. Vyprávěla jsem mu, že každý rok v dubnu jezdím do Altdorfu setkat se s přáteli, že naše skupina v sobotu při obvyklé procházce vždy krátce zastaví i u „Včelího domku",

věta pokračuje na dalším listu ⟶