Slunečné počasí doprovázelo mnohé účastníky, kteří se o svatodušní neděli (11. 5.) plni očekávání vydali na často dalekou cestu na Sudetoněmecký den, jenž se tentokrát konal pod heslem „Za domov a lidská práva" ve franské metropoli. Četné akce, zajímavé výstavy, informační stánky, bohatá a solidní knižní nabídka nakladatelství Helmuta Preußlera v hale 1, praporečnické sbory, krojové a hudební skupiny, k tomu opět velký počet návštěvníků znovu dokázaly, že naše národní skupina žije! Pokojná demonstrace jako vyznání k domovu a právu! V hale 2 bylo zastoupeno i Chebsko. Po hlavním shromáždění v dobře navštívené Frankenhalle, které zahájil nový spolkový předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL) Franz Pany, s projevy Bernda Posselta, nového mluvčího národní skupiny, a Dr. Günthera Becksteina, nového ministerského předsedy Svobodného státu Bavorsko a patrona setkání, se u našeho „stálého stolu" sešli další krajané. Bylo tam neustálé přicházení a odcházení. Návštěvníků mohlo být tak kolem dvou desítek, 16 se dalo zapsat. Radovali jsme se z ledajakého shledání, i s překvapivými hosty, a využili příležitosti oživit staré známosti a navázat nové kontakty. Krajané zůstávající doma tentokrát přítomni nebyli. Několik účastníků dalo najevo, že by se rádi zúčastnili i krajanského setkání v patronátním městě Auerbach i.d.Opf. Média o výročním setkání národní skupiny referovala v krátkých příspěvcích většinou věcně a znovu vyzdvihla
Dva záběry ze Sudetoněmeckého dne 2008:
[obr] Účastníci zleva: Annemarie Pöttig, Ewald Weinhart (Gf), Lotte Schrikker (Reif), paní Haselbauer (částečně zakryta), Anna Oertl (Rippl), Marianne Lugner (Turba), Heinz Wesp, H. Haselbauer ml.
[obr] Účastníci zleva: Alois Brandl, manželé Franz Haselbauer (Zech), Heinz Wesp, Franz Pöttig.
smířlivý charakter setkání. Udělení Evropské Karlovy ceny SL 2008 českému novináři a bojovníkovi za lidská práva Petru Uhlovi se – na obou stranách – setkalo s rozporuplným ohlasem. S rozpaky, ba nepochopením se my, postižení odnárodněním a vyhnáním, musíme z tiskové zprávy dozvídat, že přibližně ve stejné době údajně kvůli nekalým praktikám odstoupivší saský ministerský předseda Georg Milbradt – takřka jako jeden ze svých posledních úředních úkonů – udělil prezidentovi České republiky Václavu Klausovi Saský záslužný řád za „vynikající zásluhy o sousedské vztahy". (Z „Landeszeitung" Praha č. 12 z 3. 6. 08.) Pozn. redakce: Takto vyznamenaný není nám sudetoněmeckým vyhnancům nikterak nakloněn a rázně hájí zločinné Benešovy dekrety jako „základní pilíř českého právního řádu".
## 59. Sudetendeutscher Tag in Nürnberg
Freundliches Wetter begleitete die vielen Teilnehmer, die sich am Pfingstsonntag (11.05.) erwartungsvoll auf den oft weiten Weg zum Sudetendeutschen Tag machten, der diesmal unter dem Motto „Für Heimat und Menschenrecht“ stand und in der Frankenmetropole stattfand. Zahlreiche Veranstaltungen, interessante Ausstellungen, Informationsstände, das umfangreiche und gediegene Buchangebot des Helmut Preußler Verlages in Halle 1, die Fahnenabordnungen, Trachten- und Musikgruppen, dazu die wiederum große Zahl der Besucher stellten erneut unter Beweis, daß unsere Volksgruppe lebt! Eine friedliche Demonstration als Bekenntnis zu Heimat und Recht! In Halle 2 war auch das Egerland vertreten. Nach der Hauptkundgebung in der gutbesuchten Frankenhalle, die vom neuen Bundesvorsitzenden der Sudetendeutschen Landsmannschaft (SL), Franz Pany eröffnet wurde, mit den Ansprachen von Bernd Posselt, dem neuen Sprecher der Volksgruppe, von Dr. Günther Beckstein, dem neuen Ministerpräsidenten des Freistaates Bayern und Schirmherrn, fanden sich an unserem „Stammtisch“ weitere Landsleute ein. Es gab ein ständiges Kommen und Gehen. Etwa zwei Dutzend Besucher mögen es gewesen sein, 16 ließen sich registrieren. Man freute sich über so manches Wiedersehen, auch mit Überraschungsgästen, und nützte die Gelegenheit, alte Bekanntschaften aufzufrischen und neue Kontakte zu knüpfen. Heimatverbliebene waren diesmal nicht anzutreffen. Mehrere Teilnehmer gaben zu erkennen, daß sie auch beim Heimattreffen in der Patenstadt Auerbach i.d.Opf. wieder dabeisein möchten.
Die Medien berichteten in kurzen Beiträgen überwiegend sachlich über das jährliche Treffen der Volksgruppe und hoben den
7
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Heimatbrief pokračuje v této sérii dalším příspěvkem.
## Wie das Leben so spielt
Der Heimatbrief setzt diese Reihe mit einem weiteren Beitrag fort
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Abych tuto příhodu mohla vylíčit, musím se vrátit trochu více v čase. Podnětem je ručně malovaný olejový obraz v krásném stříbrno-černém barokním rámu, který už mnoho let visí u nás v bytě. Zobrazuje několik jemně růžových růží v oválné váze, motiv prostě jen hezký a půvabný. Kdykoli se na obraz dívám, musím vždy myslet na mladého muže, který ho namaloval.
[obr] Přání obou se letos koncem dubna splnilo. Radost ze shledání je jim vepsána do tváře. Ad multos annos! Erni Hackenberg (Wawersich) a Hans Streichsbier. Foto: Franz Pöttig
Po skončení poslední války byl se svou matkou, stejně jako my tři sourozenci s naší maminkou, roku 1947 odvlečen do vnitrozemí Čech na nucené práce. Hans pocházel z jihlavského jazykového ostrova. Malování bylo patrně jeho koníčkem, což jsem tehdy nevěděla. Ukázal se jako milý, vzdělaný člověk, nosil brýle a v neděli poměrně pravidelně jezdil do České Bělé, místa, kde jsme se my Němci rádi scházeli, abychom se lépe poznali a udrželi kontakt. Když nám konečně roku 1950 po vytrvalém úsilí povolili vycestovat do Německa, naložili nás s kufry a ranci na malý náklaďák a odvezli na nejbližší nádraží. Cestou jsme projížděli i obcí, kde Hans musel pracovat. Najednou jsem ho uviděla, jak stojí a mává na kraji silnice. V ruce držel „něco" zabaleného v hnědém balicím papíru, co mi podal. Jenže jízda pokračovala dál. Až v táboře v Chebu jsem mohla balíček rozbalit. S úžasem a radostí jsem spatřila obraz se zátiším. Na zadní straně stálo jen: 16. dubna 1950, Hans Streichsbier. Škoda, že jsem se mu nemohla poděkovat. Už před lety mě neopouštěla myšlenka najít tehdejšího mladého umělce a druha z útrap, abych se s ním, pokud možno, setkala. Bohužel moje pátrání zůstalo marné, dostávala jsem se na špatné adresy. Zklamání! Před několika týdny jsem to zkusila ještě jednou. Obrátila jsem se na dceru, zda by nenašla něco přes internet. A hle! Poslala mi faxem výsledek, který dával naději. Mělo jít o muže stejného jména, povoláním grafického designéra, bydlícího v 90518 Altdorfu, a měl to být pohledný starší pán s rohovými brýlemi. To do mě uhodilo jako blesk. Všechno se zdálo sedět, to musel být on! A Altdorf? Snad ne ten „náš" Altdorf u Norimberku, kam už léta jezdím na jaře na třídní srazy? Dlouho jsem neváhala a šla k telefonu. Ozvala se žena a potvrdila mi, že jejím manželem je hledaný muž. Vysvětlila jsem jí důvod svého volání. Večer zazvonil telefon. Napjatě jsem zvedla sluchátko: na druhé straně byl Hans, dobrý známý z těžkých časů. Uplynulo skoro 60 let, a přesto jsem hned poznala jeho hlas. Dal najevo své překvapení, ale i radost. Vedli jsme dlouhý a živý rozhovor, abychom alespoň přibližně popsali dění desetiletí. Vyprávěla jsem mu, že každý rok v dubnu jezdím do Altdorfu setkat se s přáteli, že naše skupina v sobotu při obvyklé procházce vždy krátce zastaví i u „Včelího domku",
## Wiedersehen nach fast 60 Jahren!
Für diese Begebenheit muß ich zeitlich etwas weiter ausholen. Anlaß dafür ist ein handgemaltes Ölbild in einem schönen silber-schwarzen Barockrahmen, das seit vielen Jahren in unserer Wohnung hängt. Es stellt mehrere zartrosa Rosen in einer ovalen Vase dar, ein Motiv, einfach nur hübsch und ansprechend. Wenn ich das Bild betrachte, muß ich immer an den jungen Mann denken, der es gemalt hat.
8
[obr] Der Wunsch der beiden ging heuer Ende April in Erfüllung. Die Freude des Wiedersehens steht ihnen ins Gesicht geschrieben. Ad multos annos! Erni Hackenberg (Wawersich) und Hans Streichsbier.
Foto: Franz Pöttig
Er war nach dem letzten Krieg mit seiner Mutter, ebenso wie wir drei Geschwister mit unserer Mama, 1947 ins innertschechische Gebiet zur Zwangsarbeit verschleppt worden. Hans stammte aus der Iglauer Sprachinsel. Die Malerei war wohl sein Steckenpferd, was ich damals nicht wußte. Er erwies sich als ein netter, gebildeter Mensch, der eine Brille trug und an Sonntagen ziemlich regelmäßig nach Česká Běla kam, einem Ort, in dem wir Deutschen uns gerne einfanden, um uns näher kennenzulernen und Kontakt zu halten.
Als endlich 1950 nach hartnäckigen Bemühungen unsere Ausreise nach Deutschland genehmigt wurde, lud man uns mit Koffern und Bündeln auf einen kleinen Lastwagen und brachte uns zum nächstgelegenen Bahnhof. Wir kamen auch an der Ortschaft vorbei, in der Hans arbeiten mußte. Plötzlich sah ich ihn winkend am Straßenrand stehen. In der Hand hielt er ein in braunes Packpapier gewickeltes „Etwas“, das er mir überreichte. Doch schon ging die Fahrt weiter. Erst im Lager in Eger konnte ich das Gebinde öffnen. Erstaunt und erfreut sah ich das Bild mit dem Stilleben. Auf der Rückseite stand nur: 16. April 1950, Hans Streichsbier. Schade, daß ich mich bei ihm nicht bedanken konnte.
Schon vor Jahren ließ mich der Gedanke nicht los, den jungen Künstler und Leidensgenossen von damals ausfindig zu machen, um ihn, wenn möglich, zu treffen. Leider blieb meine Suche vergeblich, ich geriet an falsche Adressen. Enttäuschung! Vor einigen Wochen unternahm ich noch einmal einen Versuch. Ich wandte mich an meine Tochter, um vielleicht per Internet fündig zu werden. Und siehe da! Sie schickte mir per Fax ein Ergebnis, das zur Hoffnung Anlaß gab. Es handele sich um einen Mann gleichen Namens, von Beruf Grafik-Designer, wohne in 90518 Altdorf und sei ein gutaussehender älterer Herr mit Hornbrille.
Das schlug bei mir wie ein Blitz ein. Alles schien zu stimmen, das mußte er sein! Und Altdorf? Doch nicht etwa „unser“ Altdorf bei Nürnberg, wo ich seit vielen Jahren im Frühjahr beim Klassentreffen bin?
Ich überlegte nicht lange und ging ans Telefon. Eine Frau meldete sich und bestätigte mir, daß ihr Gatte der Gesuchte ist. Ich erklärte ihr den Anlaß meines Anrufs. Am Abend klingelte das Telefon. Gespannt nahm ich den Hörer ab: Hans, der gute Bekannte aus schwerer Zeit, war am anderen Ende. Fast 60 Jahre lagen dazwischen, und trotzdem erkannte ich gleich seine Stimme. Er bekundete sein Erstaunen, aber auch seine Freude. Wir führten ein langes und angeregtes Gespräch, um nur annähernd das Geschehen von Jahrzehnten zu beschreiben. Ich erzählte ihm, daß ich jedes Jahr im April nach Altdorf komme, um mich mit Freunden zu treffen, daß unsere Gruppe am Samstag beim gewohnten Rundgang stets auch am „Bienenhaus“ kurz Station
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.