Po pracovním přestěhování jsem si mohla dovolit řadový domek. Poprvé, co jsem byla v Americe, jsem teď měla kousek země, který patřil mně. Během pár let jsem z něj udělala kvetoucí zahradu, jakou jsem znala od své matky Schönhanslové. Tulipány, konvalinky, hyacinty v několika barvách a fialky si tu dávaly pestré dostaveníčko. Moje narcisy se navzdory stěhováním dobře rozmnožily a dál se množily. Patřila jim moje veškerá pýcha!

Na jaře 2006 jsem se rozhodla. Ta malá cibulka, kterou teta Amalia roku 1965 vyzvedla z rodné země v Gfellu, se mnou přestála dalekou cestu do mého nového, vzdáleného domova, ukázala se jako životaschopná a stala se prakořenem nádherných potomků. Nyní se měly některé 'dcery' vydat na zpáteční cestu a udělat radost Schönhansl Güntherovi a Dickl Horstovi v jejich novém domově jako symbolická vzpomínka. Oba synové byli tehdy ještě mladí, když byli se svými příbuznými vyhnáni z Gfellu. Když pak šlo o to vybudovat si nový domov, ukázali se stejně vytrvalí a houževnatí jako ty malé cibulky narcisů z 'domova'.

[obr] Naše krajanka Christiane Fechter posílá touto cestou svým krajanům srdečné pozdravy!

'Navrátilci' dorazili v pořádku; na podzim byly zasazeny a o Velikonocích 2007 rozkvetly na zahradě Güntherově v Sonnefeldu u Coburgu. Fotografie ukazuje ještě jednu z nich."

[obr] Fotografie od ní nás překvapí vtipným nápadem, nad kterým se člověk musí usmát. Všimněte si poznávací značky na autě s úředním číslem!

Poznámka: Mezi mnoha Němci, kteří před druhou světovou válkou i po ní z různých důvodů opustili svůj domov a „odešli do Ameriky", aby v cizině zkusili štěstí a začali nový život, byli i krajané z naší farnosti. Neměli to lehké, znovu se v jiné zemi postavit na nohy, a trpěli steskem po domově jako my. Ani oni nezapomněli na svůj původ a cítili se s ním spjati až do konce svých dnů. O leckterém z těchto odvážných vystěhovalců už se nikdy nic nedozvěděli a na krajanských setkáních se marně ptali po jejich osudu.

Když spolu mluvíme naším nářečím, znovu a znovu se v řeči objevuje malé slovíčko „fei(n". Vplétá se na mnoha místech hovoru, má dodat řečenému důraz a podle situace vyjádřit soucit, radost, úžas nebo dobrosrdečnost. Někdy dokáže dokonce zdůraznit i výhrůžku.

Několik příkladů má objasnit užití slova „fei(n":

– Vždyť umřela Nannl. Tak už jdi přece! To bych si byl vážně nepomyslel. To byla teda hodná ženská. – Já vážně nevím, jestli budu moct přijít. Pozvi přece i ty ostatní! – Přijď už brzy domů. Nechoď přece moc daleko. Tam je vždycky spousta lidí. Ta pečeně chutná teda opravdu dobře. – Hans a Resl se přece budou brát. To už teda něco znamená. To mi můžeš klidně věřit. Jsem přece hodný! To by můj syn teda neudělal. To je teda pěkný kus cesty. – Zůstaň mi hezky zdravý. Jen ať neonemocníme. Dávej přece pozor. Ale teď už toho bylo dost. – „Já to říkám, já to radím ..." – Ke mně už Tonl nikdy nepřijde. On za ní vůbec neběhal.

věta pokračuje na dalším listu ⟶