Lidský rod s drsnou slupkou a měkkým jádrem, s vlastním nářečím, poctivé povahy a rovného postoje, plný humoru a trefného vtipu, který se, jak dokázalo i vyhnání z odvěké vlasti, nenechal zlomit, umí znovu a znovu vydobýt ze života radost a navzdory všemu zůstat veselý.

Dva milí krajané, kteří už bohužel nejsou mezi námi, ale všichni si je ještě dobře pamatují, se radovali ze života, jak ukazuje fotografie.

[obr] Manželé Kühnhacklovi z Horního Slavkova (Schlaggenwald) v kroji.

Zdůrazněně vesele a bezstarostně nám manželé Anton a Marie Kühnhackl ve svém chebském kroji (podle karlovarského vzoru) dokazují vzájemnou srdečnost, nad níž se usměje i dnešní divák. Anton Kühnhackl, narozen 1882, pocházel z Hubhofu; od roku 1943 odpočívá v rodné zemi. Jeho žena Marie, rozená Lorenz, spatřila světlo světa roku 1888 v Kührbergu (Krušné hory); svůj poslední odpočinek našla roku 1972 v Goldbachu u Aschaffenburgu. Rodina bydlela v domě č. 297 u Flutbachu / na Füßlplatzu, kromě obchodu se smíšeným zbožím provozovala pekařství a věnovala se také zemědělství. Nezapomenuty zůstávají úspěšné snahy tety Kühnhacklové zachránit naši starou vlajku spolku Eghalanda Gmoi z'Schlaggenwald; ten „dobrý kus" se dodnes uchovává v Goldbachu. Heimatbrief o tom již dříve informoval v minulých číslech.

Stává se, že mi docházejí příspěvky o událostech, které s naším vyhnáním z odvěké vlasti souvisejí jen okrajově. A přesto stopy znovu a znovu vedou zpět do země otců. Občas při tom hrají významnou roli podivné náhody. I takové dopisy stojí za zveřejnění.

Naše krajanka Christiane Fechter, zvaná „Schönhansl Christl", ze sousední vesnice Gfell (č. p. 2), ve svých 79 letech ještě stále svěží stará dobrá duše, žije od roku 1959 (!) ve státě Utah, na severoamerickém středozápadě poblíž Velkého solného jezera a hlavního města Salt Lake City. Vypráví nám o takové příhodě, a to pozoruhodně dobrou němčinou, přičemž prokazuje i úžasné znalosti o svém dřívějším domově.

Christl vypráví o cibulce narcisu a jejím houževnatém životě. Píše: „Jak jistě vědí znalí krajané, především moji staří Gfelláci, stály ve vsi Gfell 'Dicklhuaf' Josefa Fechtera (č. p. 1) a 'Schönhanslhuaf' Liebreicha Fechtera (č. p. 2) v bezprostředním sousedství. Zatímco na Dicklově zahradě rostla zelenina, reveň a angrešt, po nichž jsem jako dítě nejednou dostala bolení bříška, na naší zahradě kvetly nádherné květiny a tři záhony s bílými narcisy (žluté se také nazývají velikonoční zvonky).

V červnu 1946 byla rodina Schönhanslova a rodiny Dickl-Pep a Dickl Albert 'vysídleny', jak se to politicky uhlazeně nazývalo. Pokusily se vybudovat si nový domov v západním Německu. Mě ale popadla touha po dálkách. Přeplavila jsem se přes 'velkou louži' a přestěhovala se na 'Divoký západ'. Začátky tam – bez angličtiny, bez práce a bytu – byly tvrdé. Bylo mi už přes třicet. Nic nepomohlo: musela jsem se učit, dřít a biflovat se (doma jsme říkali 'stuckn'). Můj další životní příběh je ale jiná historie.

O Velikonocích 1965 zažádali Dicklovi o vízum ke vstupu do ČSSR. Strýček Albert si chtěl po téměř 20 letech prostě jednou 'zajet domů'. Když dorazili k Dicklovu statku, byli zdrceni tím rozpadem, všude jen sutiny. Tu si teta Amalia všimla na zahradě, na místě, kam Dicklova babička vždycky vylévala vodu od mytí nádobí, jak ze země vykukuje pár drobných světle zelených výhonků. Vyškrábala holými prsty v tvrdé zemi a nakonec vylovila dvě malé cibulky, které pocházely zřejmě z narcisových záhonů Schönhanslových a tady zapustily kořeny. Teta Amalia je jako klenoty propašovala přes hranici, jednu zasadila na svou zahradu a druhou v pytlíčku uschovala pro mě, svou neteř Christl.

Když jsem při své návštěvě v roce 1966 v Německu převzala tu malou, mezitím už pořádně scvrklou cibulku z 'domova', začalo její dlouhé putování. Ukryla jsem ten poklad do kufru, protože dovoz do USA byl zakázán. Po plavbě přes velký Atlantský oceán a téměř nekonečné cestě vlakem na 'Divoký západ' jsem hned tento botanický zbytek – zůstalo z něj sotva víc než slupka – zasadila pod lípu na zahradě, místo, kde ten malý 'poklad' odpočíval, jsem označila kolíkem a příštího jara jsem každý den plná očekávání vyhlížela zelené výhonky. Marně! Ještě pět dlouhých let jsem čekala s obavami a doufala v toužebně očekávaný 'potomek' z 'domova'.

Pak se o Velikonocích 1973 stal zázrak! Po prvních listech následovaly tři krásné bílé květy s malými zlatými korunkami uvnitř. Tak dlouho trvalo té houževnaté rostlině, než se vzpamatovala. Můj pocit štěstí byl nepopsatelně velký: tři narcisy ze zahrady Dicklovy matky to v Americe dokázaly!

Ale odysea pokračovala dál. Když jsem se musela přestěhovat, svou cibulovou rodinku jsem vykopala a vzala s sebou. Protože tentokrát nebyla k dispozici žádná zahrada, svěřila jsem ji chudé, vyprahlé zemi před domem. Nedařilo se jim a tři roky nevyhnaly ani klíček. Ve státě Utah je hodně pouště a v létě leží nad vysušenou zemí sálavé horko.

Přestěhovala jsem se znovu, koupila jsem si byt do vlastnictví bez zahrady. Ale své scvrklé cibulky jsem neopustila, koupila jsem velký květináč, opatřila je dobrou zemí a nezapomínala je zalévat. Byl zase podzim (1977). K příštímu Dni matek se mi odměnily několika krásnými květy. To jsou mi ale živí tvorové! Množily se i v květináči a od té doby kvetly každý rok.

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Dívky oblečené ve slavnostní bílé na náměstí v Horním Slavkově (Schlaggenwald). Košíčky s květinami (snad s kočičkami vrby?) nesměly chybět.

[obr] Několik dětí lze rozpoznat, zleva: Rippl Martha (1), Gerstner Traudl (šipka), Bräutigam Martha (2), Bräutigam Hertha (3), Bräutigam Marianne (7), Erler Gertrud, Zech (4), Gröschl Marianne (5), Wirlitsch Hilde (x), za nimi Geyer Isolde (šipka), Glaubauf Emmi (6). Kdo pozná ještě někoho dalšího? Snímek vznikl v roce 1938, poskytla ho krajanka Hilde Kadesch (Wirlitsch).

věta pokračuje na dalším listu ⟶