Lidský rod s drsnou slupkou a měkkým jádrem, s vlastním nářečím, poctivé povahy a rovného postoje, plný humoru a trefného vtipu, který se, jak dokázalo i vyhnání z odvěké vlasti, nenechal zlomit, umí znovu a znovu vydobýt ze života radost a navzdory všemu zůstat veselý.
Dva milí krajané, kteří už bohužel nejsou mezi námi, ale všichni si je ještě dobře pamatují, se radovali ze života, jak ukazuje fotografie.
[obr] Manželé Kühnhacklovi z Horního Slavkova (Schlaggenwald) v kroji.
Zdůrazněně vesele a bezstarostně nám manželé Anton a Marie Kühnhackl ve svém chebském kroji (podle karlovarského vzoru) dokazují vzájemnou srdečnost, nad níž se usměje i dnešní divák. Anton Kühnhackl, narozen 1882, pocházel z Hubhofu; od roku 1943 odpočívá v rodné zemi. Jeho žena Marie, rozená Lorenz, spatřila světlo světa roku 1888 v Kührbergu (Krušné hory); svůj poslední odpočinek našla roku 1972 v Goldbachu u Aschaffenburgu. Rodina bydlela v domě č. 297 u Flutbachu / na Füßlplatzu, kromě obchodu se smíšeným zbožím provozovala pekařství a věnovala se také zemědělství. Nezapomenuty zůstávají úspěšné snahy tety Kühnhacklové zachránit naši starou vlajku spolku Eghalanda Gmoi z'Schlaggenwald; ten „dobrý kus" se dodnes uchovává v Goldbachu. Heimatbrief o tom již dříve informoval v minulých číslech.
## Egerländer
Ein Menschenschlag mit rauher Schale, weichem Kern, eigener Mundart, von ehrlichem Charakter und gerader Haltung, voller Humor und treffendem Witz, der sich, wie die Vertreibung aus der angestammten Heimat bewies, nicht unterkriegen ließ, versteht es immer wieder, dem Leben Freude abzugewinnen und trotz allem lustig zu sein.
Zwei liebe Landsleute, die leider nicht mehr unter uns, aber allen noch bestens bekannt sind, freuten sich ihres Lebens, wie das Foto zeigt.
[obr] Ehepaar Kühnhackl aus Schlaggenwald in der Tracht.
Betont fröhlich und unbeschwert beweist uns das Ehepaar Anton und Marie Kühnhackl in seiner Egerländer Tracht (nach Karlsbader Art) gemeinsame Herzlichkeit, die selbst noch den Betrachter von heute schmunzeln läßt. Anton Kühnhackl, geboren 1882, stammte vom Hubhof; er ruht seit 1943 in heimatlicher Erde. Seine Frau Marie, geborene Lorenz, erblickte 1888 in Kührberg (Erzgebirge) das Licht der Welt; sie fand 1972 in Goldbach bei Aschaffenburg ihre letzte Ruhe. Die Familie wohnte in Haus-Nr. 297 am Flutbach/Füßlplatz, betrieb neben dem Kolonialwarenladen eine Bäckerei und war in der Landwirtschaft tätig. Unvergessen bleiben die von Erfolg gekrönten Bemühungen von Mouhm Kühnhackl, unsere alte Fahne der Eghalanda Gmoi z'Schlaggenwald zu retten; das „gute Stück" wird noch immer in Goldbach aufbewahrt. Der Heimatbrief hat in früheren Ausgaben darüber berichtet.
F. P.
Stává se, že mi docházejí příspěvky o událostech, které s naším vyhnáním z odvěké vlasti souvisejí jen okrajově. A přesto stopy znovu a znovu vedou zpět do země otců. Občas při tom hrají významnou roli podivné náhody. I takové dopisy stojí za zveřejnění.
Naše krajanka Christiane Fechter, zvaná „Schönhansl Christl", ze sousední vesnice Gfell (č. p. 2), ve svých 79 letech ještě stále svěží stará dobrá duše, žije od roku 1959 (!) ve státě Utah, na severoamerickém středozápadě poblíž Velkého solného jezera a hlavního města Salt Lake City. Vypráví nám o takové příhodě, a to pozoruhodně dobrou němčinou, přičemž prokazuje i úžasné znalosti o svém dřívějším domově.
Christl vypráví o cibulce narcisu a jejím houževnatém životě. Píše: „Jak jistě vědí znalí krajané, především moji staří Gfelláci, stály ve vsi Gfell 'Dicklhuaf' Josefa Fechtera (č. p. 1) a 'Schönhanslhuaf' Liebreicha Fechtera (č. p. 2) v bezprostředním sousedství. Zatímco na Dicklově zahradě rostla zelenina, reveň a angrešt, po nichž jsem jako dítě nejednou dostala bolení bříška, na naší zahradě kvetly nádherné květiny a tři záhony s bílými narcisy (žluté se také nazývají velikonoční zvonky).
V červnu 1946 byla rodina Schönhanslova a rodiny Dickl-Pep a Dickl Albert 'vysídleny', jak se to politicky uhlazeně nazývalo. Pokusily se vybudovat si nový domov v západním Německu. Mě ale popadla touha po dálkách. Přeplavila jsem se přes 'velkou louži' a přestěhovala se na 'Divoký západ'. Začátky tam – bez angličtiny, bez práce a bytu – byly tvrdé. Bylo mi už přes třicet. Nic nepomohlo: musela jsem se učit, dřít a biflovat se (doma jsme říkali 'stuckn'). Můj další životní příběh je ale jiná historie.
O Velikonocích 1965 zažádali Dicklovi o vízum ke vstupu do ČSSR. Strýček Albert si chtěl po téměř 20 letech prostě jednou 'zajet domů'. Když dorazili k Dicklovu statku, byli zdrceni tím rozpadem, všude jen sutiny. Tu si teta Amalia všimla na zahradě, na místě, kam Dicklova babička vždycky vylévala vodu od mytí nádobí, jak ze země vykukuje pár drobných světle zelených výhonků. Vyškrábala holými prsty v tvrdé zemi a nakonec vylovila dvě malé cibulky, které pocházely zřejmě z narcisových záhonů Schönhanslových a tady zapustily kořeny. Teta Amalia je jako klenoty propašovala přes hranici, jednu zasadila na svou zahradu a druhou v pytlíčku uschovala pro mě, svou neteř Christl.
Když jsem při své návštěvě v roce 1966 v Německu převzala tu malou, mezitím už pořádně scvrklou cibulku z 'domova', začalo její dlouhé putování. Ukryla jsem ten poklad do kufru, protože dovoz do USA byl zakázán. Po plavbě přes velký Atlantský oceán a téměř nekonečné cestě vlakem na 'Divoký západ' jsem hned tento botanický zbytek – zůstalo z něj sotva víc než slupka – zasadila pod lípu na zahradě, místo, kde ten malý 'poklad' odpočíval, jsem označila kolíkem a příštího jara jsem každý den plná očekávání vyhlížela zelené výhonky. Marně! Ještě pět dlouhých let jsem čekala s obavami a doufala v toužebně očekávaný 'potomek' z 'domova'.
Pak se o Velikonocích 1973 stal zázrak! Po prvních listech následovaly tři krásné bílé květy s malými zlatými korunkami uvnitř. Tak dlouho trvalo té houževnaté rostlině, než se vzpamatovala. Můj pocit štěstí byl nepopsatelně velký: tři narcisy ze zahrady Dicklovy matky to v Americe dokázaly!
Ale odysea pokračovala dál. Když jsem se musela přestěhovat, svou cibulovou rodinku jsem vykopala a vzala s sebou. Protože tentokrát nebyla k dispozici žádná zahrada, svěřila jsem ji chudé, vyprahlé zemi před domem. Nedařilo se jim a tři roky nevyhnaly ani klíček. Ve státě Utah je hodně pouště a v létě leží nad vysušenou zemí sálavé horko.
Přestěhovala jsem se znovu, koupila jsem si byt do vlastnictví bez zahrady. Ale své scvrklé cibulky jsem neopustila, koupila jsem velký květináč, opatřila je dobrou zemí a nezapomínala je zalévat. Byl zase podzim (1977). K příštímu Dni matek se mi odměnily několika krásnými květy. To jsou mi ale živí tvorové! Množily se i v květináči a od té doby kvetly každý rok.
## Wie das Leben so spielt. . .
Es kommt vor, daß mir Beiträge zu Ereignissen zugehen, die mit unserer Vertreibung aus der angestammten Heimat nur am Rande in Verbindung stehen. Und doch führen die Spuren immer wieder in das Land der Väter zurück. Gelegentlich spielen dabei merkwürdige Zufälligkeiten eine bedeutsame Rolle. Zuschriften auch dieser Art sind eine Veröffentlichung wert.
Unsere Lmn. Christiane Fechter, die „Schönhansl Christl" aus dem Nachbardorf Gfell (Hs-Nr. 2), mit ihren 79 Jahren noch immer ein rüstiges Urgestein, lebt seit 1959 (!) im Staate Utah, im nordamerikanischen Mittelwesten nahe dem Großen Salzsee und der Hauptstadt Salt Lake City. Sie berichtet uns von einer solchen Begebenheit, tut dies in bemerkenswert gutem Deutsch und beweist dabei noch erstaunliche Kenntnisse von ihrem einstigen Daheim.
Christl erzählt von einer Narzissenzwiebel und deren zähem Leben. Sie schreibt: „Wie kundige Landsleute, vor allem meine alten Gfeller, sicherlich noch wissen, standen in Gfell der 'Dicklhuaf' von Josef Fechter (Hs-Nr. 1) und der 'Schönhanslhuaf' von Liebreich Fechter (Hs-Nr. 2) in unmittelbarer Nachbarschaft zueinander. Während im Dicklgarten Gemüse, Rhabarber und Stachelbeeren wuchsen, von denen ich als Kind so manches Bauchweh bekam, blühten in unserem Garten wunderschöne Blumen und drei Beete mit weißen Narzissen (gelbe heißen auch Osterglocken).
Im Juni 1946 wurden die Schönhansl-Familie und die Familien von Dickl-Pep und Dickl Albert „ausgesiedelt", wie es politisch-vornehm hieß. Sie versuchten, sich in Westdeutschland eine neue Heimat zu schaffen. Mich aber packte das Fernweh. Ich fuhr über den 'Großen Teich' und zog in den 'Wilden Westen'. Der Anfang dort – ohne Englisch, ohne Arbeit und Wohnung – war hart. Ich war schon über dreißig. Es half nichts: Ich müßte lernen, büffeln und ochsen (daheim sagten wir 'stuckn'). Mein weiterer Werdegang indes ist eine andere Geschichte.
Zu Ostern 1965 suchten die Dickls um ein Visum zur Einreise in die ČSSR an. Onkel Albert wollte nach fast 20 Jahren einfach einmal 'hamfåhrn'. Als sie zum Dickl-Anwesen kamen, waren sie über den Verfall fassungslos, überall nur Ruinen. Da bemerkte Tante Amalia im Garten an der Stelle, wo die Dickl-Großmutter immer das Wasser vom Geschirrspülen hingeschüttet hatte, wie ein paar kleine hellgrüne Sprossen aus dem Boden lugten. Sie kratzte mit bloßen Fingern in der harten Erde und konnte schließlich zwei kleine Zwiebeln bergen, die wohl aus Schönhansls Narzissenbeeten stammten und hier Wurzeln geschlagen hatten. Tante Amalia schmuggelte sie wie Kleinodien über die
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Dívky oblečené ve slavnostní bílé na náměstí v Horním Slavkově (Schlaggenwald). Košíčky s květinami (snad s kočičkami vrby?) nesměly chybět.
[obr] Několik dětí lze rozpoznat, zleva: Rippl Martha (1), Gerstner Traudl (šipka), Bräutigam Martha (2), Bräutigam Hertha (3), Bräutigam Marianne (7), Erler Gertrud, Zech (4), Gröschl Marianne (5), Wirlitsch Hilde (x), za nimi Geyer Isolde (šipka), Glaubauf Emmi (6). Kdo pozná ještě někoho dalšího? Snímek vznikl v roce 1938, poskytla ho krajanka Hilde Kadesch (Wirlitsch).
## Fronleichnamsfest
In festlichem Weiß gekleidete Mädchen am Marktplatz in Schlaggenwald. Blumenkörbchen (mit Kåtzapfäitschlan?) durften nicht fehlen.
[obr] Einige Kinder sind zu erkennen, v.l.: Rippl Martha (1), Gerstner Traudl (Pfeil), Bräutigam Martha (2), Bräutigam Hertha (3), Bräutigam Marianne (7), Erler Gertrud, Zech (4), Gröschl Marianne (5), Wirlitsch Hilde (x), dahinter Geyer Isolde (Pfeil), Glaubauf Emmi (6). Wer erkennt noch wen? Die Aufnahme entstand 1938, Lmn. Hilde Kadesch (Wirlitsch) stellte sie zur Verfügung.
13
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.