⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Teď to konečně mohlo začít. Před námi bylo pět hodin jízdy autem k hranici. Na bavorské straně nás překvapilo, že koncem srpna 2007 nebyla na posledních 20 kilometrech žádná benzinová pumpa. Jasně, benzín je za hranicí levnější. „My všichni jezdíme na druhou stranu," ochotně vysvětlovali místní. Tak jsme pokračovali k nejbližšímu větší místu: do Mariánských Lázní. Na nové mapě jsou už ale všechny místní názvy jen česky; v atlase z roku 97 to bylo ještě dvojjazyčně. To přece nemůže být pravda! To byla první zlost hned na začátku! Všude cedule s názvy obcí, zbrusu nové, samozřejmě česky, co jiného. Na dobře vybudovaných silnicích byl slabý provoz. Po natankování jsme jeli přes Mariánské Lázně a pozdě večer přes Horní Slavkov do Karlových Varů (Karlsbad), na nocleh do hotelu „Humboldt". Ubytování odpovídalo středoevropským nárokům. U recepce mluvili raději anglicky než německy. Nepříjemná příhoda: navzdory ujištění, že před hotelem smíme parkovat, jsme příštího rána našli náš vůz „okovaný" botičkou. Po naší velmi rozhořčené reklamaci hotel zaplatil pokutu 2 000 korun (asi 75 €). Při směně eur na koruny je třeba dávat si zatraceně pozor, aby vás nenapálili! (1 € = 26,12 CZK). Následujícího dne jsme se přes Loket (Elbogen) vraceli zpátky do Horního Slavkova, a to hned na návrší nad kostelem (Kaunitz). A tam jsem měl pocit, že pod nohama cítím rodnou půdu.

První setkání s místem mého narození, které se teď jmenuje Horní Slavkov, bylo trochu stísňující, zejména návštěva hřbitova s mnoha německými hroby, jejichž náhrobky nebo kříže jsou často ještě zachovány a je na nich stále možné rozeznat jména a data.

Člověk propadá zamyšlení. U nás se sotva najdou hroby, které by se po tolika letech ještě zachovaly; obvykle se ruší po 20 letech. Kdo má tady po tak dlouhé době pečovat o hroby? Příbuzní byli vyhnáni a rozptýleni do všech koutů světa. A tak hřbitov celkově působí neudržovaným dojmem. I dnešní obyvatelé, kteří tam žijí, ho používají, jen trochu jinak než u nás. Hojně se používají umělé květiny a plastová výzdoba, a kolumbária (urnová pole), postavená patrně v socialistické éře, nesou většinou po jednom obrázku zesnulého. Urna stojí za sklem, které místy chybí. Hned u vchodu stojí – trochu stranou – pomník s rudou hvězdou. Člověk si dokáže domyslet, čemu byl zasvěcen. A pár pozdních komunistů se tu v obci asi ještě najde, protože na kameni leží květiny. Napravo se nachází docela důstojné a symbolikou nabité pietní místo obětem komunismu – tak jsme si to alespoň obě zařízení vyložili. „Smírčí kříž" na cestě ke kostelu sv. Jiří byl naproti tomu spíš ponechán zubu času: jedno rameno kříže je ulomené a visí dolů, zatímco nápis na desce je ještě dobře čitelný a smysl věnování je z něj patrný. Samotný kostel a probíhající opravy na něm ale vyvolávají skličující dojem. Omítka a zdivo se drolí, okna jsou z velké části rozbitá, a ani ocelové trubkové lešení u přední části kostelní lodi, tedy u věže, nepůsobí příliš důvěryhodně. Ochoz vysoko nahoře a střecha se zdají být hotové, ale vstup do věže ani do samotného kostela bohužel nebyl možný.

Trochu poznání a útěchy nám poskytla velká informační tabule nahoře u vchodu na hřbitov: byla na ní řeč o nádherném, čistě barokním uspořádání náměstí, po staletí zachovaném a udržovaném. Ale prý stačilo pár let socialistického plánovaného hospodářství, aby z velké části zničilo právě toto dědictví. Přesně tak to tam skutečně stojí! Škoda jen, že tohle poznání přišlo tak pozdě.

Pak následovala jízda „starým Horním Slavkovem". Prohlédli jsme si náměstí a hledali radnici. Kde je porcelánka? Z vyprávění, jak si vzpomínám, měla být někde u viaduktu. Kromě toho tam musel být potok, který se dal někde vzdout. Dědeček David byl mistr, zámečník a řidič. Staral se snad i o výrobu elektřiny? Otázky nad otázkami. Kde bychom se to dozvěděli?

Tehdy člověka přepadnou opravdové pochybnosti. Proč jsem sakra nejel s nimi, dokud ještě žili příbuzní, kteří to tu znali? Vždyť tam jezdili dost často! Z mých nejbližších příbuzných žije už jen moje matka, ročník 1920. Propásané příležitosti! Ta myšlenka mě vnitřně trápí, je to k zlosti.

Když se pak otevřelo vlastivědné muzeum na bývalé Hlavní ulici a mladá žena tam mluvila dobře německy, podařilo se objasnit různé podrobnosti. Dozvěděli jsme se něco o továrně. Naši příbuzní vždycky vyprávěli o dlouhé cestě do školy a přitom mluvili o „Floutboochu" (potoce). Ten byl ale na výjezdu z Horního Slavkova (naproti kostelu sv. Anny) páchnoucí a mělo špatnou barvu, tedy určitě žádná pstruhová voda, jak rád vyprávěl dědeček. Kousek dál po proudu jsme narazili na „ústí Erbstollenu" (dědičné štoly) s novou vysvětlující informační tabulí – pro nás, kdo nejsme horníci, docela nová znalost.

Objevilo se pár domů, jeden z nich by mohl být můj rodný dům. Za nimi stojí po levé ruce přímo u silnice seřazené budovy továrny, na konci veliký štít se mi známou značkou „Haas & Czjzek". Zašli jsme do prodejny, celá atmosféra byla trochu smutná, továrenská, v nabídce užitkový porcelán, nic zvláštního. Prodavačka, statná ženská, mluvící německy jen tolik, kolik bylo nutné, patřila zřejmě ke staré socialistické gardě – tak jsme to alespoň vnímali.

věta pokračuje na dalším listu ⟶