⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Tentokrát bude první letošní číslo našeho zpravodaje přednostně věnováno rozsáhlé cestopisné reportáži s fotografiemi. Rozdělit ji na dvě čísla by nebylo výhodné. Ostatní připravené příspěvky proto vyjdou o něco později. Prosím o pochopení.

Ještě něco jiného. Před více než 40 lety nás navždy opustil vlasti věrný krajan Oskar Otto. Byl prvním vydavatelem našeho Slavkovského krajanského zpravodaje, jehož význam jakožto (poslední) pojítko mezi široko rozptýlenými krajany byl už mnohokrát oceněn. První číslo vyšlo – my vysídlenci jsme je toužebně očekávali a radostně přivítali – 15. června 1949. Pod Ottovým vedením vyšlo z Lindenbergu v Algavsku, z Buchloe a z Hanau ještě dalších 75 čísel. Jeho nástupce Rudolf Marterer z Erlangenu vydal 46 čísel, poté Richard Brummeissl z Kahlu nad Mohanem dalších 76 zpravodajů. I na ně vzpomínáme s velkou vděčností!

Od roku 1990 v tomto vydávání pokračuje Slavkovský vlastivědný a historický spolek (SHGV). Dodnes vyšlo celkem 298 čísel Heimatbriefu.

Nyní nastává jubileum. První letošní číslo, které nyní držíte v rukou, je již 100. Heimatbriefem, který jsem směl z pověření spolku (SHGV), avšak redakčně na vlastní odpovědnost, pro vás, milí vlasti věrní čtenáři, připravit. Jsem rád, že mi bylo po celá ta léta dopřáno tento dobrovolně převzatý úkol plnit ve spojení s domovem, a doufám, dá-li Bůh, že se mu budu moci ještě nějakou dobu věnovat. Zachovejte i vy krajanskému poslu jako schránce vzpomínek nadále věrnost!

Veselé velikonoční svátky a hezký čas přeji všem přátelům domova, blízkým i vzdáleným, váš krajan

Franz Pöttig

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Patronátní město Auerbach i.d.Opf. zdraví všechny krajany z bývalého horního města Horní Slavkov (Schlaggenwald) a jeho vesnic v Chebsku, přeje jim k Velikonocům veselé svátky a už nyní srdečně zve všechny kmotřence na příští krajanské setkání.

Helmut Ott, první starosta

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Leden: Vedení sudetských Němců apeluje na spolkovou kancléřku Angelu Merkelovou, aby při své první návštěvě Prahy přednesla i požadavky vysídlenců z domova. Ta svou pražskou návštěvu odbývá téměř výhradně ve funkci předsedkyně Rady EU, s chválou na „velký český národ".

Únor: Český ministr pro evropské záležitosti Alexandr Vondra, dříve ministr zahraničí, prohlašuje, že předsedkyně Rady EU Angela Merkelová „není partnerem" pro Českou republiku. Nejvyšší soud ČR vrací zpět státu Svatovítský dóm v Praze, který byl v červnu 2006 přiřčen katolické církvi.

Březen: Český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg se kvůli rozhovoru pro „Berliner Zeitung" dostává ve své zemi pod palbu kritiky. Osud sudetských Němců označil za „vyhnání": „Co se stalo v roce 1945, bylo samozřejmě vyhnání. Je nesmysl to popírat. Vždycky jsem byl pro to, aby se věci nazývaly pravými jmény." (Pozn. red.: Ještě v lednu se Schwarzenberg distancoval od teze o kolektivní vině Němců ze Sudet, ale ne od Benešových dekretů. V souladu s tím v rozhovoru zmínil pouze rok „divokého vyhánění" 1945!)

Duben: Prezidium Svazu vyhnanců vyjadřuje své znepokojení nad tím, „že to, co mělo být zřejmě zamýšleno jako znamení solidarity s osudem německých vyhnanců, se dosud připravuje bez účasti a spoluúčasti Svazu vyhnanců a nadace ‚Centrum proti vyhánění‘".

Květen: Český ministr zahraničí Schwarzenberg (za Zelené) prohlašuje v dolnobavorském Straubingu, „že dekrety od roku 1991 do budoucna už neplatí. Zpětně je bude možné zrušit jen stěží. To by způsobilo naprostý majetkoprávní chaos. To prostě není proveditelné".

Červen: Svaz vyhnanců naléhá na rychlé uskutečnění „viditelného znamení" proti útěku a vyhánění, přislíbeného v koaliční smlouvě. Takové zařízení nesmí a nemůže vzniknout přes hlavy postižených.

Červenec: Po 0,75 milionu eur v roce 2007 počítá spolková vláda v rozpočtu na rok 2008 s částkou 1,2 milionu eur na projekt „viditelné znamení".

Srpen: Česká policie odkládá 62 let starý případ sedmi zavražděných německých chlapců v Postoloprtech (Postelberg) v okrese Žatec k aktům.

Září: Svaz Chebských krajanských sdružení (Bund der Eghalanda Gmoin) slaví v Marktredwitz 100 let od svého založení. Bavorský ministr vnitra Günther Beckstein označuje v Praze vyhnání za „otevřenou ránu" a Benešovy dekrety za „hrubé porušení mezinárodního, lidského a přirozeného práva".

Říjen: Ochránce sudetoněmeckých vyhnanců, bavorský ministerský předseda Dr. Edmund Stoiber, po více než 14 letech odstupuje ze svého úřadu. Jeho nástupce Dr. Günther Beckstein se hlásí jako spolehlivý partner naší národnostní skupiny. Jiří Paroubek, předseda českých sociálních demokratů, v letech 2005/06 premiér a od té doby vůdce opozice, dostává Pamětní cenu Wenzela Jaksche od společnosti Seliger-Gemeinde! Místopředseda Spolkového sněmu Wolfgang Thierse (SPD) k záměru „viditelné znamení": „Na projektu, který spolková vláda uskutečňuje, se Svaz vyhnanců nepodílí." Nejde prý „o realizaci Centra proti vyhánění, jak je požadováno nadací stejného jména, kterou založili Erika Steinbachová a Svaz vyhnanců".

Listopad: Po Hesensku přebírá i Bádensko-Württembersko zemské patronátství nad Centrem proti vyhánění v Berlíně. Bavorsko se chce připojit.

Prosinec: Peter Grünberg, narozený roku 1939 v Plzni, dostává Nobelovu cenu za fyziku. Město, z něhož byl v roce 1945 vyhnán, ho chce jmenovat čestným občanem.

F.P. (ze SdZ/Vb č. 51/52 z 21. 12. 07 (?))

Úryvek z dopisu manželů Reinharda a Gabriele Herrlingových ze Stutensee (u Karlsruhe) z září loňského roku, adresovaného redakci Heimatbriefu: „Já, Reinhard Herrling, narozený roku 1945 v Horním Slavkově (Schlaggenwald), je mi už 62 let a mé matce Marianne König, rozené David, bude 87, a byli jsme se ženou poprvé znovu ve staré vlasti. Od nynějška má u nás Heimatbrief docela nové místo, a i starší čísla se stávají večerní četbou.

Jako dítě si pamatuji na jedno či dvě krajanská setkání, například ve Stuttgartu v padesátých letech; tam mě vzali prarodiče (David ze Zeche – dolu), kteří patřili také ke krajanskému spolku „Gmoi" v Karlsruhe. Měli jsme kontakt s příbuznými z domova žijícími v Mnichově, Bad Mergentheimu, Weidenu, Koblenzi a Berchtesgadenu (Obersalzberg). Příbuzní z ČSSR přijeli za nimi v sedmdesátých letech a ti pak jezdili častěji zpátky na návštěvu. Nikdo mi ale nikdy pořádně neřekl: ‚Pojď, jeď taky se mnou...‘ Věčná škoda, teď je už pozdě, všichni zemřeli. Začátkem šedesátých let jsem s kamarádem zajel k hranici, byl jsem na pohraniční rozhledně a díval se přes hranici. Weiden a Waldsassen byly naše zastávky, ale přes hranici jsme se neodvážili, i kdyby to tehdy vůbec bylo možné.

V sedmdesátých letech jsem chtěl konečně se ženou jednou ‚zajet domů‘. Přišel tehdy z československého konzulátu – myslím že z Kolína nad Rýnem – dotazník, proč jsem vlastně v roce 1949 opustil ČSSR. To mě tak rozzlobilo, že jsme si jako cíl dovolené vybrali raději Portugalsko. A tak plynula léta, jediný Heimatbrief pravidelně připomínal člověku jeho původ, aniž by si dokázal spojit obrázky nebo popisy v něm s něčím konkrétním.

Teď, po návštěvní cestě, je všechno jinak. Všechno je blízké a pochopitelné, dá se to prožít znovu, a proto je to i důvod napsat vám znovu pár řádků a poděkovat za neúnavnou práci redaktora při zachovávání našeho chebského kulturního dědictví."

Tolik dopis. Jak už bylo ohlášeno v minulém čísle Heimatbriefu, následuje cestopisná reportáž zvláštního druhu: konečně – po několika marných pokusech – se nám to přece jen podařilo: cesta do rodného města Horní Slavkov (Schlaggenwald) a – poprvé po skoro 60 letech – do staré vlasti, kterou jsem vědomě nikdy nezažil!

Člověk to měl udělat už dřív! Autem jsme byli téměř všude v Evropě, jenom tam ne. Člověk si vzpomíná na vyprávění prarodičů, a přece k tomu nemá žádný bezprostřední vztah.

věta pokračuje na dalším listu ⟶