V době před první světovou válkou šlo i v Nallesgrünu o nový oblek. Tam se tomu říkalo „Wesen", což je na Chebsku výraz pro oblečení. Domácí krejčí přišel „ke Kempfovým" *). Měl s sebou pro Tonerla oblek už napůl hotový ke zkoušení. Když je na dvoře muž z města, přinese to trochu zpestření do všedního dne. Přináší novinky, je o čem si povídat a čemu se smát. Brzy se přidají někteří zvědaví posluchači a při povídání rychle uběhne čas.
Bylo pozdní podzim a za dvorem právě muži vypouštěli rybník, aby vylovili kapry. Malému Tonimu se ale stání v polohotovém obleku zdálo příliš dlouhé, a tak se s ním vytratil k rybníku. Když po chvíli kluka pohřešili a hledali ho, našli Tonerla, kalhoty vyhrnuté, jak rybaří v bahně – a z „obleku" už nebylo skoro nic poznat. – Dlouhou dobu se v tom obleku dalo v neděli dobře vypadat, než se jednoho dne přece jen ukázal jako příliš ošuntělý a malý. Možná posloužil ještě jeden podzim jako školní oblek, než ho spíše nerad zdědil mladší bratr k donošení.
Vedle „historického" pohledu na klukovský oblek z dob našeho dětství ve staré vlasti si zaslouží místo i krátký popis kalhot samotných. Kolem přelomu století až do první světové války nosili kluci, i ve škole – na starých fotografiích to je ještě vidět –, třičtvrteční kalhoty sahající na dlaň pod koleno. V polovině třicátých let přišla móda posunout spodní okraj kalhot na dlaň nad koleno. Šedé kalhoty v krátkém provedení patřily k tělocvičnému úboru, který až do roku 1938 převažoval v obraze školní mládeže, přičemž na samotné cvičení se nastupovalo v černých „klotových" kalhotách z hustého atlasového plátna (cloth = anglicky látka) s bílou cvičební košilí. V přechodném věku mezi patnácti a sedmnácti lety nosili „klučíci-mládenečci" (už ne kluk a ještě ne mládenec!) tehdy moderní golfové kalhoty (Knickerbockers, později posměšně zvané „pumpky"), které pak, když šlo o tancování a děvčata, vytlačily dlouhé kalhoty.
Politické změny přinesly tehdy jako oděvní kus černé sametové kalhoty s páskem a přezkou na léto a dole tkaničkami svázané lyžařské kalhoty na zimu, které se na veřejnosti objevovaly jako uniforma. Zmizely zase tak, jak přišly. V poválečné době pak, přicházející přes velký oceán, začaly svůj vítězný pochod džíny, považované za obzvlášť praktické, který zřejmě ještě chvíli potrvá.
O pánském obleku lze uvést následující: Jeho výroba se řídila měřítky staletí staré řemeslné práce, odhlédneme-li od nasazení šicího stroje, použitého poprvé roku 1755, který na individuální zakázce ostatně nic nezměnil. Až do dvacátých let se nastupující tovární výroba pánského oblečení – konfekce – nedokázala prosadit proti pánskému krejčímu na míru. Ve městech Cheb (Eger), Karlovy Vary (Karlsbad), Loket (Elbogen) a jinde existovaly konfekční obchody, kde bylo možné koupit „oblek z regálu". Díky zdrženlivému postoji zákazníků ke všemu novému se ale řemeslní mistři na venkově a v malých městech udrželi, byť s obtížemi, až do začátku druhé světové války. Dlouho si nikdo nedovedl představit, že by hotový oblek mohl padnout a být přitom ještě levný, měl-li člověk dobře proporcovanou postavu.
Pánské obleky mají oproti klukovským tu výhodu, že se dají nosit déle, protože po dosažení ženitebného věku se už další růst do délky neočekává. Takový oblek se objednával ke svatbě, a proto se mu říkalo také „ženichovský oblek". Dožil se vysokého věku a nosil se jen při opravdu slavnostních příležitostech.
Nedělní oblek, který ze svého nositele dělal vážného měšťana, se rovněž dožíval úctyhodného věku, než sestoupil přes všední oblek na pracovní a poté na zemědělský pracovní oděv. A hmotné poměry znovu a znovu nutily k šetrnému zacházení se zdroji. Na kalhoty přišla ještě jedna záplata a pak ještě jedna. Říkalo se: „Ještě záplatu na záplatu – zalátané kalhoty hřejí." I obnošený kabát ještě posloužil jako „zelná zástěra" a hadry se staly utěrkami, které se na vytírání pořád ještě hodily.
V těchto vzpomínkách by neměly chybět ani pár myšlenek o sukních a šatech našich žen a dívek. Jak řekl starý Stemeisl v Nallesgrünu roku 1945: „Když sedláci na hnojném voze kouří doutníky a ženy nosí kalhoty, tak začínají zlé časy." Bohužel neřekl, pro koho. Faktem je, že staromódně dlouhá sukně sluší lépe, protože víc skryje, než ukáže, protože i z mála dokáže udělat něco, zatímco to málo v roztřepených džínách se změní v nevzhledné nic. Šaty přece jen dělají člověka!
(Podle příspěvku našeho znalého krajana Herberta Jakoba v HB 4/1991)
*) „ke Kempfovým" = k rodině Kempf, časté jméno na Chebsku.
## Da Bou braucht a neis Gwandl
– Fortsetzung –
In der Zeit vor dem Ersten Weltkrieg ging's auch in Nallesgrün um ein neues Gwandl. Dort sagte man „Wesen" dazu, im Egerland ein Ausdruck für Kleidung. Der Hausschneider kam „zan Kempfan" *). Er hatte das „Wesen" fürs Tonerl schon halb fertig zum Anprobieren dabei. Wenn ein Mann aus der Stadt da ist, kommt in den Alltag des Hofes ein wenig Abwechslung. Er bringt Neuigkeiten mit, es gibt zu plaudern und zu lachen. Bald kommen einige neugierige Zuhörer dazu, und schnell vergeht beim Reden die Zeit.
Es war im Spätherbst, und hinterm Hof waren Männer gerade dabei, den Teich abzulassen, um die Karpfen herauszunehmen. Da dauerte halt dem kleinen Toni das Herumstehen im halbfertigen Anzüglein doch zu lange und er verdrückte sich damit zum Teich. Als man nach einer Weile den Buben vermißte und nach ihm suchte, fand man das Tonerl, die Hosen hochgestrickt, im Schlamm beim Fischen – und das „Wesen" war just nicht mehr zu erkennen. – Lange Zeit sah man am Sonntag mit dem Anzug gut aus, bis er dann doch eines Tages sich als zu schäbig und zu klein erwies. Vielleicht taugte er noch einen Herbst lang als Schulgwandl, bevor ihn ein jüngerer Bruder eher widerwillig zum Auftragen bekam.
Neben der „historischen" Betrachtung eines Bubenanzuges unserer Kinderzeit in der alten Heimat soll auch eine kurze Beschreibung der Hosen für sich ihren Platz finden. Um die Jahrhundertwende bis zum 1. Weltkrieg trugen die Buben, auch in der Schule – auf alten Photographien ist dies noch zu sehen –, dreiviertellange Hosen bis auf eine Handbreit unters Knie. Mitte der dreißiger Jahre kam die Mode auf, den unteren Hosenabschluß eine Handbreit übers Knie zu verlegen. Graue Hosen in kurzer Ausführung gehörten zur Turnerkluft, die bis 1938 im Bild der Schuljugend vorherrschte, wobei zum Turnen selbst in schwarzen „Klotthuasn" aus dichtem Atlasgewebe (cloth = engl. Tuch) mit weißem Turnerhemd angetreten wurde. In der Übergangszeit zwischen 15. und 17. Lebensjahr trugen die „Boumbürschla" (kein Bub mehr und noch kein Bursch!) die damals modernen Knickerbocker (später lächerlich „Pumphosen" genannt), die dann, wenn's zum Tanzen und „Ma(dla" ging, die langen Hosen verdrängten.
Politische Veränderungen brachten damals als Kleidungsstücke die schwarze Samthose mit Gürtel und Koppelschloß für die Sommermonate und die unten mit „Bandlan" zugebundene Schihose für den Winter mit sich, die als Uniformen in der Öffentlichkeit in Erscheinung traten. Sie verschwanden wieder, wie sie gekommen waren. In der Nachkriegszeit begannen dann, über den Großen Teich kommend, die für besonders zweckmäßig gehaltenen Jeanshosen (Räiherlhuasn) ihren Siegeszug, der wohl noch eine Weile anhält.
Über den Herrenanzug läßt sich folgendes ausführen: Seine Fertigung vollzog sich nach den Maßstäben jahrhundertealter Handwerksarbeit, wenn man vom Einsatz der 1755 erstmals verwendeten Nähmaschine absieht, die an der Einzelanfertigung ja keine Veränderung bewirkte. Bis in die zwanziger Jahre vermochte die aufkommende fabriksmäßige Herstellung der Herrenbekleidung – der Konfektionsware – den Herrenmaßschneider nicht zu verdrängen. In den Städten Eger, Karlsbad, Elbogen und anderswo gab es Konfektionsgeschäfte, in denen man den „Anzug von der Stange" kaufen konnte. Doch dank der reservierten Einstellung der Kunden allem Neuen gegenüber behaupteten sich die Handwerksmeister auf dem Lande und in den Kleinstädten schlecht und recht bis zum Beginn des Zweiten Weltkrieges. Es war lange nicht vorstellbar, daß ein fertiger Anzug passen und auch noch preiswert sein konnte, sofern man über eine wohlproportionierte Figur verfügte.
Herrenanzüge haben gegenüber den Knabenanzügen den Vorteil, daß sie länger getragen werden können, weil ein Längenwachstum über das Heiratsalter hinaus nicht zu erwarten ist. Ein solcher Anzug wurde zur Hochzeit in Auftrag gegeben und hieß daher auch „Bräutigamsanzug". Er erreichte ein hohes Lebensalter, und man trug ihn nur zu wirklich feierlichen Anlässen.
Der Sonntagsanzug, der aus dem Träger einen stattlichen Bürger machte, brachte es ebenfalls zu einem beachtlichen Alter, bevor er über den Werktagsanzug zum Arbeitsanzug und danach zur „landwirtschaftlichen Berufskleidung abstieg. Und immer wieder zwang die materielle Lage zum sparsamen Umgang mit den Ressourcen. Auf die Hosen kam immer noch ein Fleck und noch einer. „Flick draf nuch an Fleeg – gflickta Huasn san wårm", sagte man. Selbst ein verschlissener Rock gab noch eine „Krautscheich" ab, und „as Lumpm wern Hodarn – zan Zåmmwåschn gänga sa ållawal nuch".
Bei diesen Erinnerungen sollen ein paar Gedanken über „Kiedl u Kla(dla" unserer Frauen und Mädchen nicht fehlen. Wie sagte doch der alte Stemeisl in Nallesgrün 1945: „Wenn die Bauern am Mistwagen Zigarren rauchen und die Frauen Hosen anhaben, dann beginnt die schlechte Zeit." Leider sagte er nicht, für wen. Feststeht, daß ein altmodisch langer „Ruack" besser kleidet, weil er mehr verbirgt als zeigt, weil er sogar aus wenig etwas macht, während das Wenige in ausgefransten Jeanshosen zum unansehnlichen Nichts verkommt. Kleider machen eben doch Leute!
(Nach einem Beitrag unseres kundigen Heimatfreundes Herbert Jakob im HB 4/1991)
*) „zan Kempfan" = zur Familie Kempf, ein häufiger Name im Egerland.
Z řad čtenářů přišel podnět pokračovat v seriálu kuchařských receptů z domova. Zde návod na české houskové knedlíky:
Suroviny: 1 libra (asi 500 g) hrubé mouky, 1/3 l mléka nebo sodovky (neochucené), 2 vejce, sůl, špetka prášku do pečiva, 3 tvrdé housky, 50 g tuku.
Příprava: Housky nakrájíme na malé kostičky, orestujeme na horkém tuku dozlatova a necháme vychladnout. Prášek do pečiva smícháme s moukou, pak vejce rozšleháme se solí a mlékem a vmícháme do mouky. Těsto pořádně vyšleháme, až padá trhaně z vařečky. Teď do těsta vmícháme připravené kostičky housek, vytvarujeme z něj velké podlouhlé bochánky a vaříme je asi půl hodiny ve vroucí vodě. Knedlíky pěkně vykynou. Občas je prosím obraťte! Poté je hned nakrájíme na stejnoměrné plátky. Jako příloha k pečeni a omáčkám jsou lahůdkou!
Tajný tip: Zbytky knedlíků nakrájíme najemno a orestujeme na pánvi s trochou tuku (oleje). Podle chuti rozšleháme 2–3 vejce s trochou mléka, přidáme špetku soli (pepře) a zalijeme knedlíky. Občas promícháme. (Princip míchaných vajec!) – Dobrou chuť!
## Aus heimatlicher Küche
Aus Leserkreisen kam die Anregung, die Reihe der Kochrezepte von daheim fortzusetzen. Hier eine Anleitung für böhmische Semmelknödel:
Zutaten: 1 Pfd. Mehl (griffiges), 1/3 l Milch oder Sprudelwasser (ohne Geschmack), 2 Eier, Salz, eine Msp. Backpulver, 3 altbackene Semmeln, 50 g Fett.
Zubereitung: Die Semmeln in kleine Würfel schneiden, in heißem Fett goldgelb rösten und auskühlen lassen. Das Backpulver mit dem Mehl vermischen, dann die Eier mit Salz und Milch verquirlen und unter das Mehl rühren. Jetzt den Teig gut abschlagen, bis er reißend vom Kochlöffel fällt. Nun die vorbereiteten Semmelwürfel unter den Teig mischen, ihn zu großen, länglichen Wecken formen und diese etwa eine halbe Stunde im siedenden Wasser kochen. Die Knödel gehen gut auf. Bitte öfter umrühren! Danach sofort in gleichmäßige Scheiben schneiden. Als Beilage zu Braten und Soßen eine Delikatesse!
Geheimtip: Knödelreste kleinschneiden, in der Pfanne mit etwas Fett (Öl) anrösten. Je nach Gusto 2-3 Eier mit etwas Milch verquirlen, eine Prise Salz (Pfeffer) zufügen und über die Knödel gießen. Gelegentlich umrühren. (Rühreiprinzip!) – Gou(tn Åppatiet!
K 91. narozeninám (2. 5.): Alois Brandl, Wohnstift „Am Tiergarten", Apt. 21001, Bingstr. 30, 90480 Nürnberg. – K 90. narozeninám (16. 3.): Margarethe Krainhöfer, Scharpffstr. 1, 74172 Neckarsulm. – K 89. narozeninám (3. 5.): Anna Žaludko (Köhler), Ležnicka ulice 112, CZ-35731 Horní Slavkov. – K 88. narozeninám (6. 6.): Hermine Kraus (Weiss), Enzianstr. 11, 82467 Garmisch-Partenkirchen. – K 87. narozeninám (23. 5.): Hermine Winkler (Steinwasser/Leß), Buchenweg 4, 39365 Eilsleben. – K 85. narozeninám (27. 4.): Anni Schams (Stark, Posch), Züricher Str. 170, 81476 München. – K 84. narozeninám (21. 5.): Felix Schöbl, Stollestr. 39, 01159 Dresden. – K 84. narozeninám (24. 5.): Anton Schnappauf, Sandstr. 22, 92718 Schirmitz. – K 83. narozeninám (5. 6.): Marianne Kipphan (Wrba), Bahnhofstr. 12, 74906 Bad Rappenau. – K 82. narozeninám (29. 5.): Eugenia Pirkl (Jessl, Gf), Birkastr. 4, 92655 Grafenwöhr. – K 81. narozeninám (6. 5.): Ewald Weinhart (Gf), Sudetenstr. 1, 87672 Roßhaupten. – K 79. narozeninám (9. 4.): Charlotte Kastner-Berkel (Gareis), Mozartstr. 6, 67105 Schifferstadt. – K 79. narozeninám (6. 6.): Ernestine Hackenberg (Wawersich), Hinter Lahneck 43, 56112 Lahnstein. – K 73. narozeninám (6. 5.): Herta Guhl (Kohout), Sandgasse 169, 93057 Regensburg. – K 71. narozeninám (12. 4.): Hans Pöttig, Black&Decker-Str. 19, 65510 Idstein. – K 70. narozeninám (6. 4.): Werner Stark, V.-Stauffenberg-Str. 7, 63179 Obertshausen. – K 68. narozeninám (7. 4.): Krista Bednariková (Turba), Poštovní 753/30/9, CZ-35731 Horní Slavkov.
## Wir gratulieren recht herzlich zum Geburtstag und wünschen Gesundheit und Glück zum
91. am 2.5. Alois Brandl, Wohnstift „Am Tiergarten", Apt. 21001, Bingstr. 30, 90480 Nürnberg. – 90. am 16.3. Margarethe Krainhöfer, Scharpffstr. 1, 74172 Neckarsulm. – 89. am 3.5. Anna Žaludko (Köhler), Ležnicka ulice 112, CZ-35731 Horní Slavkov. – 88. am 6.6. Hermine Kraus (Weiss), Enzianstr. 11, 82467 Garmisch-Partenkirchen. – 87. am 23.5. Hermine Winkler (Steinwasser/Leß), Buchenweg 4, 39365 Eilsleben. – 85. am 27.4. Anni Schams (Stark, Posch), Züricher Str. 170, 81476 München. – 84. am 21.5. Felix Schöbl, Stollestr. 39, 01159 Dresden. – 84. am 24.5. Anton Schnappauf, Sandstr. 22, 92718 Schirmitz. – 83. am 5.6. Marianne Kipphan (Wrba), Bahnhofstr. 12, 74906 Bad Rappenau. – 82. am 29.5. Eugenia Pirkl (Jessl, Gf), Birkastr. 4, 92655 Grafenwöhr. – 81. am 6.5.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.