Vítr jde tiše, docela tiše kolem domu, a sluníčko svítí tak krásně, já tuším, tuším, že přichází jaro, nejzřetelněji to ukazují stromy.
Slepička kdáká celé ráno, první kvítky rozkvétají. Špaček píská. Chlapec se dívá, jak mraky plují tak vysoko.
Je mi u srdce tak dobře, tak teskně, Pane Bože, ty to přece víš jistě, jak je mi u srdce, když přichází jaro, když přichází jaro!
Margareta Pschorn, chebská spisovatelka
*V originále chebským nářečím.*
věta pokračuje na dalším listu ⟶
K vzpomínkám našeho krajana na velikonoční čas doma: Také autor tohoto zpravodaje bydlel v Horním Slavkově (Schlaggenwald) na Desátkovém náměstí (Zehentplatz). (Rodinný dům č. 331, postavený roku 1904, byl po vysídlení přestavěn a dnes v něm bydlí Češi.)
Bylo mi tehdy sedm let a se svou novou řehtačkou, kterou jsem si koupil na palmovém trhu, jsem se nesměl zúčastnit „chození na rumpl". Říkalo se: „Ten je ještě moc malý a neudrží takt." Mé zklamání bylo veliké. – Když se pak velitel místní party s kumpánem přesto přišel na sběr, oznámila jim moje matka, že nedostanou nic, protože mě vyloučili. Když maminka ještě dodala, že by jinak nechala vyskočit pět korun – téměř knížecí odměnu –, měli oba nesmírně zaražené obličeje, které vidím před sebou dodnes.
Nato mi velitel party slíbil, že příště určitě budu moci být u toho. Matka se dala obměkčit, nebyla skoupá a přispěla do společné pokladny rumplovacích kluků dvěma korunami.
Radostné „Zaplať Pán Bůh!" dalo najevo, že velikonoční mír na Zähplatzu zůstal zachován.
Franz Pöttig
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Jedna kapitola naší vlastivědné knihy je na stranách 222–224 věnována koželužnám a výrobě kůže v Horním Slavkově (Schlaggenwald). Vedle řady malých provozů měl zvláštní význam továrnický areál Franze Roßmeissla.
Náš krajan Felix Schöbl, který doma bydlel v části Horní ulice „na Tröibu", projevoval už v mládí velký zájem o techniku. Jako žák měl dobrý vztah k majiteli firmy a měl kdykoli volný přístup do jeho továrny. Felix vlastnil jednoduchý fotoaparát (se skládacím měchem!) a mohl jím doložit svá pozorování a zážitky fotografiemi. Fotografie tak ukazuje uliční průčelí moderní hlavní budovy, postavené na počátku dvacátých let, se třemi velkými strojovými sály různé výšky. Na pravém okraji je ještě vidět část staré tovární budovy.
Nová impozantní budova upoutá svou pro tehdejší dobu a místní poměry přísně členěnou architekturou, která se projevuje stylově působivým řešením fasády. Zvenčí by se areál dal považovat za železobetonovou stavbu. Ve skutečnosti jde ale o cihlovou stavbu, pokrytou a zdobenou šedou hrubou omítkou. Okna jsou členěna četnými příčkami. Pozoruhodná je ve spodní řadě oken velká vrata vpředu vlevo. Byla nutná k tomu, aby se přes most přes potok mohly do budovy dopravit velké stroje a extrakční sudy.
Za tímto velkým traktem postavili do svahu užší budovu ve stejném stavebním stylu. Tam se ve dvanácti mohutných válcových dřevěných kádích loužila kůra na hnědý třísločinicí louh. Na obou budovách je zajímavá pro tehdejší způsob stavby novátorsky působící plochá střecha. Při našich často sněhem bohatých zimách musela unést značnou zátěž. K tomuto popisu srovnej vyobrazení ve vlastivědné knize na straně 224!
V rozhovorech si pan Roßmeissl občas stěžoval, že zejména ta menší zadní budova je předimenzovaná a stála zbytečně mnoho peněz.
Snímek vznikl kolem roku 1940. Okraj ulice lemovala dobrý metr vysoká zeď; hned za ní protékal potok zvaný „Flout", směrem do města a dolů údolím k Ohři.
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Vypadá to na špatné počasí. Tomu jsem nahnal strach. Ten se tvářil uraženě. To je k zbláznění. Ta věc je zase tekutá. Tak už s tím přestaň! Vůbec tomu nerozumí. Tam se šlape úplně měkce. Z toho si můžeš vzít příklad. Z toho se není čeho obávat. Teď to necháme plavat. Přebývá mu síla (dělá hlouposti z přebytku energie). Ještě popotahuje pláčem. Pak ať se rovnou všechno rozbije. Došlo mu to. Tam je tma jako v pytli. Tihle lidé jsou hloupí jako poleno. S tím člověk vůbec nestíhá. Ale nenech si nic líbit! Co jsem dostal? Vůbec nic! Nezapomeňte mi prosím na nic!
*V originále chebským nářečím.*
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.
