V poledne, večer a ještě jednou v sobotu ráno se muselo nastoupit, aby se dostálo povinnosti. Sobotní dopoledne bylo vyhrazeno vybírání odměny, většinou v penězích nebo vejcích. S rumplovací bednou zavěšenou přes rameno jako průkazem chodili vždy dva kluci po svém přiděleném rajonu a prosili o dárek za rumplování. Občané rádi přispěli a projevovali trpělivost, i když je někdo obcházel víckrát, ale nešetřili ani výtkami za příliš nedbalou modlitbu. Nešvar sbírání už v pátek odpoledne pramenil ze silného konkurenčního tlaku a závisti, které všem stranám většinou přinášely jen zlost a mrzutost.

Peníze a naturálie se snesly dohromady a zpravidla se dělily poctivě (ne jako u kulmských loupežníků), přičemž se braly ohledy na přirážky a srážky za silnější či slabší bedny nebo za zameškané nástupy. Radost z podílu na výdělku byla velká – já jsem tehdy vedle několika obarvených vajec dostal 2,90 koruny (Kč) v hotovosti. Tento příjem otevíral možnosti, jak si něco dopřát – třeba u Franze Meixnera v jeho cukrárně sladové tabulky, lékořici, kandované kalmusové kořínky, nebo si koupit kapslovku i s municí (kapslové rolky), kapesní nůž nebo i černou, čtyřhrannou gumu na prak. Takové věci se daly smysluplně využít, když odpoledne na Bílou sobotu na Schåchtbergu (mezi Schödlovým dvorem a horním cvičištěm – dnes nové sídliště s hotelem Tatran) práskaly karbidové bomby.

V ránách velkých plechovek od Maggi jsme slyšeli děla, houfnice a minomety, o kterých nám vyprávěli otcové z války. „Vzkříšení" tehdy zrovna nestálo v popředí, když naše fantazie a myšlení tíhly k vojenským tématům. Z těch vyprávění nám nejhlouběji utkvělo slovo „kamarád". Tehdy jsme si při svém počínání nepřáli nic víc, než mít stále kamarády a sami být dobrým kamarádem. A dodnes je to právě tento duch kamarádství, který nás přivedl na krajanská setkání a držel pohromadě naše obce i krajanské spolky.

Ale věci se mění! Nesčetné podoby dobového ducha a ideologií už pominuly, zůstal Kristus vzkříšený z mrtvých, který přemohl svět. Velikonoce 2011 to znovu ukazují celému světu. Nakolik přitom sami stojíme stranou, ať si každý zodpoví sám.

(Podle příspěvku Herberta Jakoba v HB 1/1990)