[obr] Horní Slavkov, Dolní náměstí.

Na levém okraji snímku jsou vidět chodci na „trotoáru" (chodníku), kteří se přes otevřená okna baví s obyvateli domů. Nechybí ani děti, kočárek odpovídá době před rokem 1945. Kdo asi je ten chlapeček vpředu na obrázku, který se tak usilovně dívá nahoru? Fotografii nám poskytl krajan Heinrich Fischer.

Kvůli růstu, s ohledem na blížící se Velikonoce a s vědomím, že šaty dělají člověka, bylo třeba něco podniknout. Otec s matkou dlouho uvažovali, jak klukovi opatřit oblek. Mysleli na své skromné finance, zvažovali přešití málo nošených kalhot a saka nějakého blízkého příbuzného, nebo chtěli u sousedů a známých vyzvídat, jestli by se nedalo sehnat něco levného. Opatrně tyto plány naznačili i tak mimochodem v rozhovoru s prarodiči. Po několika neúspěšných pokusech se chopila iniciativy bystrá babička, pověřila dědečka, aby šel s chlapcem ke krejčímu Kochovi, ať dostane nové šaty, protože ve starých už dál chodit nemůže, a stanovila k tomu den v týdnu a čas na zkoušku míry.

Brzy nato zacinkal u krejčího mosazný zvonek nade dveřmi.

Po zaklepání, výzvě ke vstupu: „Dále!", pozdravu: „Pojďte dál! Vítejte! Posaďte se!", po řečech o počasí a obchodech a s otázkou na chlapce: „Tak, potřebuješ nové šaty? Do které třídy to vlastně chodíš? Učíš se dobře? Co dělá tvůj tatínek?", se přešlo k věci.

Krejčí Koch vzal do ruky svůj sešitek na míry a tužku, přiložil krejčovský metr, nechal chlapce zvednout paže, roztáhnout nohy do stran, několikrát ho vyzval, ať se otočí, a zapisoval: pro kalhoty délku po straně, délku kroku, obvod sedu a pasu; pro sako, zvané také „frak", délku zad, obvod hrudi, obvod v pase a délku rukávu. Myslel i na další růst a přidal několik centimetrů na přešití. Poté předložil na výběr vhodné knoflíky a zeptal se, kolik má být kapes – čím víc, tím lépe. Nato si mistr s dědečkem povídali o kvalitě látky – „mělo by to už být něco pevného" – a o ceně. Pro oblek se potřebné množství látky počítalo podle vzorce „dvakrát délka postavy", což při výšce 150 cm vyžadovalo asi 3 metry látky, pokud byla 80 cm široká.

Zákazníci si z úsporných důvodů většinou přinášeli látku, včetně podšívky, sami. Látky na oblek, na kabát, na šaty nebo kostým, i látky na zástěry se rády uchovávaly ve skříni pro případ, že by se něco jednou hodilo. „Stará zásoba je dobrá i po sto letech" platilo za dobře známou lidovou moudrost.

V pravidelných odstupech – často až příliš často – se objevovali podomní obchodníci, postavili na stůl nebo na židli starý hnědý kufr z lepenky a výřečně a vtíravě nabízeli za nízké ceny lepší i horší látky. Aby člověk získal dobrou látku a přitom se nenechal ošidit, byly zapotřebí znalosti, vyjednávací dovednosti a pevný postoj. Vytahovaly se nitě a spalovaly se, aby se zjistil podíl vlny. Obchodník rozbalil pruhy látky, udělal velký uzel a vyzval, aby se za oba konce zatáhlo a předvedla se tak nemačkavost, znovu je složil a zase rozložil, dokud se člověk nenechal přesvědčit a přemluvit ke koupi levné látky vzoru „sůl a pepř".

V obci byli i krejčovští mistři, kteří zároveň vedli obchod se střižním zbožím a předkládali látky na výběr. Nechávali si tam šít především ti, kdo nemuseli obracet každou korunu třikrát.

Nyní přišly ke slovu nůžky, jehla a nit. Necelé dva týdny nato – trvalo to víc nebo míň – se šlo na zkoušku. Tuhle cestu už mohl kluk zvládnout sám. U kalhot se vypíchla délka, stanovila přesná šířka pasu, u saka se ověřila šířka ramen a délka rukávů a knoflíkové dírky se označily krejčovskou křídou. Těšení rostlo, protože i přes množství stehovacích nití nový oblek už nabíral tvar. Termín vyzvednutí se blížil.

Nové šaty byly nedělní oblek. Smělo se do nich obléknout jen v neděli nebo o svátcích, když se šlo do kostela, koupit si bonbony a sladovou tabulku čokolády, do kina a na procházku – v mladších letech s rodiči, později se spolužáky a pak s první láskou. V novém obleku se člověk radostně cítil povznesený nad všední den, den dostal jiný obsah, plynutí času svůj řád. Dodnes jsem nezapomněl na pochvalu, když o mně někdo řekl: „Herbert si vždycky drží svou neděli, podívej se, jak je pěkně oblečený." Myslel tím zřejmě i rozdíl oproti ostatním, kteří pobíhali se zamazanými kalhotami. Snad mi to ještě jednou přijde vhod, pokud je pravda, co se říká: „Jaká tvá neděle, takový tvůj den smrti."

S novým oblekem přinášela každá neděle i své vážné problémy, když člověk zapomněl na všechna varování „dávej pozor na ty šaty" a na jaře si nemohl odepřít zapalování suché trávy a „dělání ohýnků". Rodiče totiž hned večer pod dveřmi jizby poznali, že člověk páchne jako cikán, a nedělní nálada jim rychle klesala. Další nebezpečí obleku hrozila při chytání chroustů, „loupání proutků" a při jiných sezonních klukovinách, jako přelézání plotů nebo výprava ke Granitzerově díře.

Teprve nedávno mi jeden Krasňan (rodák z Krásna) vyprávěl, jak to jednou dopadlo s jedním klukem a jeho novým oblekem. Náš kluk pomáhal na Palmovém trhu muži u stánku s párky. Ten mu slíbil, že bude-li do večera pilný, dostane pár párků. Tak se do toho kluk pořádně opřel a pracoval až do tmy. Když pak dostal svou zaslouženou odměnu, ale ostatní kluci mu ty uzeninky nepřáli, strčil si je bez okolků do kapsy kalhot svého nového obleku. Došlo k rvačce. Vrhli se na něj a roztrhli mu po straně celé kalhoty.

Chudák! Za svou práci a smůlu dostal doma ještě pořádný výprask.

Pokračování příště!

(Podle příspěvku našeho znalého krajanského přítele Herberta Jakoba v Heimatbriefu 4/1991)

DOMOV MÁ TRVÁNÍ!

*V originále chebským nářečím.*