[obr] Horní Slavkov, Dolní náměstí.
Na levém okraji snímku jsou vidět chodci na „trotoáru" (chodníku), kteří se přes otevřená okna baví s obyvateli domů. Nechybí ani děti, kočárek odpovídá době před rokem 1945. Kdo asi je ten chlapeček vpředu na obrázku, který se tak usilovně dívá nahoru? Fotografii nám poskytl krajan Heinrich Fischer.
[obr] Schlaggenwald, Unterer Marktplatz.
(Bürgersteig), die sich über die offenen Fenster mit Bewohnern der Häuser unterhalten. Kinder sind mit von der Partie, der Kinderwagen entspricht der Zeit vor 1945. Wer mag der kleine Bub vorn im Bild sein, der so angestrengt nach oben schaut? Das Foto stellte uns Lm. Heinrich Fischer zur Verfügung.
Kvůli růstu, s ohledem na blížící se Velikonoce a s vědomím, že šaty dělají člověka, bylo třeba něco podniknout. Otec s matkou dlouho uvažovali, jak klukovi opatřit oblek. Mysleli na své skromné finance, zvažovali přešití málo nošených kalhot a saka nějakého blízkého příbuzného, nebo chtěli u sousedů a známých vyzvídat, jestli by se nedalo sehnat něco levného. Opatrně tyto plány naznačili i tak mimochodem v rozhovoru s prarodiči. Po několika neúspěšných pokusech se chopila iniciativy bystrá babička, pověřila dědečka, aby šel s chlapcem ke krejčímu Kochovi, ať dostane nové šaty, protože ve starých už dál chodit nemůže, a stanovila k tomu den v týdnu a čas na zkoušku míry.
Brzy nato zacinkal u krejčího mosazný zvonek nade dveřmi.
Po zaklepání, výzvě ke vstupu: „Dále!", pozdravu: „Pojďte dál! Vítejte! Posaďte se!", po řečech o počasí a obchodech a s otázkou na chlapce: „Tak, potřebuješ nové šaty? Do které třídy to vlastně chodíš? Učíš se dobře? Co dělá tvůj tatínek?", se přešlo k věci.
Krejčí Koch vzal do ruky svůj sešitek na míry a tužku, přiložil krejčovský metr, nechal chlapce zvednout paže, roztáhnout nohy do stran, několikrát ho vyzval, ať se otočí, a zapisoval: pro kalhoty délku po straně, délku kroku, obvod sedu a pasu; pro sako, zvané také „frak", délku zad, obvod hrudi, obvod v pase a délku rukávu. Myslel i na další růst a přidal několik centimetrů na přešití. Poté předložil na výběr vhodné knoflíky a zeptal se, kolik má být kapes – čím víc, tím lépe. Nato si mistr s dědečkem povídali o kvalitě látky – „mělo by to už být něco pevného" – a o ceně. Pro oblek se potřebné množství látky počítalo podle vzorce „dvakrát délka postavy", což při výšce 150 cm vyžadovalo asi 3 metry látky, pokud byla 80 cm široká.
Zákazníci si z úsporných důvodů většinou přinášeli látku, včetně podšívky, sami. Látky na oblek, na kabát, na šaty nebo kostým, i látky na zástěry se rády uchovávaly ve skříni pro případ, že by se něco jednou hodilo. „Stará zásoba je dobrá i po sto letech" platilo za dobře známou lidovou moudrost.
V pravidelných odstupech – často až příliš často – se objevovali podomní obchodníci, postavili na stůl nebo na židli starý hnědý kufr z lepenky a výřečně a vtíravě nabízeli za nízké ceny lepší i horší látky. Aby člověk získal dobrou látku a přitom se nenechal ošidit, byly zapotřebí znalosti, vyjednávací dovednosti a pevný postoj. Vytahovaly se nitě a spalovaly se, aby se zjistil podíl vlny. Obchodník rozbalil pruhy látky, udělal velký uzel a vyzval, aby se za oba konce zatáhlo a předvedla se tak nemačkavost, znovu je složil a zase rozložil, dokud se člověk nenechal přesvědčit a přemluvit ke koupi levné látky vzoru „sůl a pepř".
V obci byli i krejčovští mistři, kteří zároveň vedli obchod se střižním zbožím a předkládali látky na výběr. Nechávali si tam šít především ti, kdo nemuseli obracet každou korunu třikrát.
Nyní přišly ke slovu nůžky, jehla a nit. Necelé dva týdny nato – trvalo to víc nebo míň – se šlo na zkoušku. Tuhle cestu už mohl kluk zvládnout sám. U kalhot se vypíchla délka, stanovila přesná šířka pasu, u saka se ověřila šířka ramen a délka rukávů a knoflíkové dírky se označily krejčovskou křídou. Těšení rostlo, protože i přes množství stehovacích nití nový oblek už nabíral tvar. Termín vyzvednutí se blížil.
Nové šaty byly nedělní oblek. Smělo se do nich obléknout jen v neděli nebo o svátcích, když se šlo do kostela, koupit si bonbony a sladovou tabulku čokolády, do kina a na procházku – v mladších letech s rodiči, později se spolužáky a pak s první láskou. V novém obleku se člověk radostně cítil povznesený nad všední den, den dostal jiný obsah, plynutí času svůj řád. Dodnes jsem nezapomněl na pochvalu, když o mně někdo řekl: „Herbert si vždycky drží svou neděli, podívej se, jak je pěkně oblečený." Myslel tím zřejmě i rozdíl oproti ostatním, kteří pobíhali se zamazanými kalhotami. Snad mi to ještě jednou přijde vhod, pokud je pravda, co se říká: „Jaká tvá neděle, takový tvůj den smrti."
S novým oblekem přinášela každá neděle i své vážné problémy, když člověk zapomněl na všechna varování „dávej pozor na ty šaty" a na jaře si nemohl odepřít zapalování suché trávy a „dělání ohýnků". Rodiče totiž hned večer pod dveřmi jizby poznali, že člověk páchne jako cikán, a nedělní nálada jim rychle klesala. Další nebezpečí obleku hrozila při chytání chroustů, „loupání proutků" a při jiných sezonních klukovinách, jako přelézání plotů nebo výprava ke Granitzerově díře.
Teprve nedávno mi jeden Krasňan (rodák z Krásna) vyprávěl, jak to jednou dopadlo s jedním klukem a jeho novým oblekem. Náš kluk pomáhal na Palmovém trhu muži u stánku s párky. Ten mu slíbil, že bude-li do večera pilný, dostane pár párků. Tak se do toho kluk pořádně opřel a pracoval až do tmy. Když pak dostal svou zaslouženou odměnu, ale ostatní kluci mu ty uzeninky nepřáli, strčil si je bez okolků do kapsy kalhot svého nového obleku. Došlo k rvačce. Vrhli se na něj a roztrhli mu po straně celé kalhoty.
Chudák! Za svou práci a smůlu dostal doma ještě pořádný výprask.
Pokračování příště!
(Podle příspěvku našeho znalého krajanského přítele Herberta Jakoba v Heimatbriefu 4/1991)
DOMOV MÁ TRVÁNÍ!
*V originále chebským nářečím.*
## Da Bou braucht an neis Gwandl
Wachstumsbedingt, vorausschauend auf Ostern und eingedenk der Tatsache, daß Kleider Leute machen, mußte etwas unternommen werden. Vater und Mutter überlegten hin und her, wie sie dem „Boum" zu einem Anzug verhelfen könnten. Sie dachten an ihre knappen Finanzen, erwogen eine Änderung der wenig getragenen Hose und Joppe eines nahen Verwandten oder wollten bei den Nachbarn und Bekannten herumhorchen, ob es nicht etwas Billiges zu erwerben gäbe. Vorsichtig ließ man solche Pläne so nebenbei auch im Gespräch mit den Großeltern anklingen. Nach einigen erfolglos verlaufenen Ansätzen ergriff die hellhörige Großmutter die Initiative, beauftragte den Großvater, mit dem Buben zum Koch-Schneider zu gehen, „daßa a neis Gwandl kröigt, sua kuara jå nimma rimlaffm", und legte dazu Wochentag und Zeit des Anmessens fest.
Bald darauf bimmelte beim Schneider die Messingglocke über der Haustür.
Nach dem Anklopfen, der Aufforderung zum Eintreten: „Herein!", der Begrüßung: „Gäih weita! Schöi w(üllkumma! Setz di nieda!", nach Gesprächen über das Wetter und die Geschäfte und, zum „Boum" gewandt: „Sua, a neis Gwandl brauchst? In woos füra Klass gäihst denn? Lernst aah gout? Woos mechtn dei(n Våta?", kam man zur Sache.
Der Koch-Schneider nahm sein „Måußböichl" und den Bleistift zur Hand, legte das Maßband an, ließ die Arme hochheben, die Beine seitwärts grätschen, forderte mehrmals zum Umdrehen auf und notierte: für die Hose Seitenlänge, Schrittlänge, Gesäß- und Bundweite; für den Rock, auch das „Frackl" genannt, die Rückenlänge, die Oberweite, die Unterweite und die Ärmellänge. Er dachte an das weitere Wachsen und gab einige Zentimeter zum Einschlagen zu. Dann legte er passende Knöpfe zur Auswahl vor und fragte, wieviel Taschen – je mehr, desto lieber – es sein sollten. Danach sprachen Meister und Großvater über die Stoffqualität – „woos Fests sollts schu sei(n" – und über den Preis. Für einen Anzug errechnete sich der Stoffbedarf nach der Formel „Zwamål d'Läng", was bei einer Körpergröße von 150 cm etwa 3 m Stoff erforderte, wenn er 80 cm breit lag.
Meist brachten die Kunden aus Kostengründen den Stoff, einschließlich des Futterstoffes, selbst mit. Stoffe für einen Anzug, einen Mantel, für ein Kleid oder Kostüm, auch Schürzenstoffe hatte man gerne im Schrank liegen, wenn einmal etwas gebraucht werden sollte. „Ålta Vurråut is af hunnert Jåuha gout", galt als bekannte Volksweisheit.
In regelmäßigen Abständen – oft allzu häufig – tauchten Hausierer auf, stellten einen alten braunen Fiberkoffer auf Tisch oder Stuhl und boten zu billigen Preisen wortgewandt und aufdringlich gute und weniger gute Stoffe an. Um einen guten Stoff zu erhalten und ohne dabei übers Ohr gehauen zu werden, waren Sachverstand, Verhandlungsgeschick und Standfestigkeit erforderlich. Man zog Fäden heraus und brannte sie an, um den Wollanteil festzustellen. Der Händler nahm die Stoffbahnen auseinander, band einen großen Knoten und forderte auf, an beiden Enden zu ziehen, um die Knitterfreiheit zu demonstrieren, legte erneut zusammen und wiederum auseinander, bis man sich überzeugen und zum Kauf eines billigen „Salz- und Pfeffer"-Stoffes überreden ließ.
Im Ort gab es auch Schneidermeister, die zugleich ein „Schnietwårngschäft" führten und die Stoffe zum Aussuchen vorlegten. Es ließen vor allem diejenigen dort arbeiten, welche nicht gerade Krone und Heller dreimal umdrehen mußten.
Nun traten Schere, Nadel und Faden in Aktion. Nach knapp vierzehn Tagen – mehr oder weniger mag's gedauert haben – ging's zum Anprobieren. Diesen Weg konnte der „Bou" allein machen. Bei den „Huasn" wurde die Länge abgesteckt, die genaue Bundweite festgelegt, beim „Frackla" die Schulterweite, die Ärmellänge geprüft und die „Knuaplöchla" mit Schneiderkreide markiert. Die Vorfreude stieg, denn trotz der vielen Heftfäden nahm der neue Anzug schon Gestalt an. Der Termin zum Abholen rückte näher.
„'s neia Gwandl" war ein Sonntagsanzug. Nur am Sonn- oder Feiertag durfte es angezogen werden, um in die Kirche zu gehen, „Zuckala" und „Målztafala" zu kaufen, ins Kino und spazierenzugehen; in jüngeren Jahren mit den Eltern, später mit den Schulkameraden und danach mit der ersten Liebe. Im neuen Anzug fühlte man sich freudig über den Alltag herausgehoben, der Tag bekam einen anderen Inhalt, der Ablauf der Zeit seine Ordnung. Bis heute habe ich das Lob nicht vergessen, als jemand über mich sagte: „Da Herbert hölt allawal sein Sunntigh, schau, wöi schöi daß a uazuagn is." Er meinte wohl auch den Unterschied zu anderen, die mit verschmierten Hosen herumliefen. Vielleicht nützt es mir einmal, wenn es stimmt, was gesagt wird: „Wie dein Sonntag, so dein Sterbetag."
Mit dem neuen Gwandl brachte jeder Sonntag auch seine ernsten Probleme, wenn man alle Warnungen „Paß fei afs Gwandl af" vergaß und im Frühjahr beim Zündeln mit dürrem Gras und beim „Feierlmåchn" nicht abseits stehen konnte. Merkten doch die Eltern am Abend gleich unter der Stubentür, daß man wie ein Zigeuner stank, und ließen dann ganz schnell die sonntägliche Stimmung sinken. Weitere Gefahren drohten dem Gwandl beim Maikäferfangen, „Fliedakraaln" und bei anderen jahreszeitlich bedingten Lausbübereien, wie über Zäune kraxeln oder ein Gang zum Granitzerloch.
Erst unlängst erzählte mir ein Schönfelder, wie es einmal einem Buben mit seinem neuen Gwandla ergangen ist. „Unna Bou" half am Palmmarkt dem Mann am Würstelstand. Dieser versprach ihm, wenn er bis abends fleißig wäre, daß er ein Paar Würstel bekäme. Also legte sich „da Bou" ins Zeug und arbeitete bis in die Dunkelheit hinein. Als er dann seinen verdienten Lohn erhielt, andere Buben ihm aber die Bratwürste nicht gönnten, steckte er sie kurzerhand in die Hosentasche seines neuen Anzugs. Es kam zur Rauferei. Sie fielen über ihn her und rissen seitlich „die gånza Huasn asranånna".
Der arme Teufel! Für seine Arbeit und sein Pech bekam er daheim noch die Huck voll Prügel.
Fortsetzung folgt!
(Nach einem Beitrag unseres kundigen Heimatfreundes Herbert Jakob im HB 4/1991)
HEIMAT HAT BESTAND!
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.