⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Kolik utrpení by bylo národům ve 20. století ušetřeno, kdyby 4. března 1919 nepadly výstřely proti právu na sebeurčení. Při udělení autonomních práv, zvláště s kantonální samosprávou podle vzoru „Švýcarska", jak to Beneš nejednou avizoval, by bylo docela dobře myslitelné prospěšné soužití Němců a Čechů. Takový smírný postup by na scénu nepřivolal ani Henleina, ani Hitlera. Snad by vnitropoliticky stabilní republika, tedy svobodné společenství respektující práva menšin, dokázala zabránit i vypuknutí další, druhé světové války! Místo toho byly záměry mocných českého národa od počátku zaměřeny na znevýhodňování a útlak etnických menšin.

Je příznačné, že ustanovení pařížských předměstských smluv z června 1919 (Versailles a Saint-Germain-en-Laye) definitivně vyloučila připojení sudetských oblastí k Německému Rakousku; ani plebiscit o tom nebyl předpokládán. Sudetští Němci tak byli proti svému výslovnému přání vtlačeni do nového státu, který nechtěli, na jehož názvu, založení a podobě neměli žádný nebo jen nepatrný podíl, který přehlížel jejich práva jako národnostní skupiny a nerovně s nimi zacházel i jako se státními občany.

Je zřejmé, že i vítězné mocnosti první světové války nesou notný díl viny jak na Hitlerově vzestupu, tak na národnostním odvratu sudetských Němců od státu, ve kterém od počátku pociťovali, že jsou pokládáni jen za (ještě) trpěné občany druhé kategorie.

V roce 1920 byla bez účasti zástupců menšin přijata centralisticky pojatá ústava.

Sebeurčení? Názor československé vlády vyjádřil její ministr Rašín: „Právo na sebeurčení je pěkná fráze, ale teď, po vítězství, rozhoduje moc."

Vyrovnání se Čechů s vlastními soudobými dějinami by mělo začít nejpozději u 4. března 1919, dne, který nabádá k zamyšlení a návratu k paměti. – Už nějakou dobu se v Česku opakovaně nacházejí tělesné pozůstatky zavražděných a zahrabaných sudetských Němců, kteří se v roce 1945 a poté stali oběťmi českých zločinů. Mediální zprávy o tom vyvolávají pozornost a probouzejí zájem veřejnosti. Lidé se leknou a žádají objasnění zvěrstev, jichž se tehdy Češi po celé zemi dopouštěli na německém civilním obyvatelstvu.

Jakkoli jsou tyto pozdní nálezy pozoruhodné, ve znamení „politické korektnosti" se bude usilovat o to, aby i krutý osud těchto nevinných obětí masakrů co nejdříve znovu upadl v zapomnění – tak jako se to stalo s březnovými padlými z roku 1919, kteří ve městech německých Čech a severní Moravy přišli o život v kulometné palbě českého vojska.

Nebylo by divu, kdyby se pozornost a pohnutí i nad nepochopitelným vražděním v Česku po druhé světové válce – na obou stranách – udržely v mezích. Zdá se, že mnozí dnešní lidé – v Německu stejně jako v České republice – už o hrůzách minulosti nechtějí nic vědět, podle motta: Vždyť je to všechno už tak dávno a na světě se každý den děje tolik bezpráví... Přitom i pro naši přítomnost platí:

Kdo nezná minulost, nemůže utvářet budoucnost.

Franz Pöttig

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Vzpomínka je jediný ráj, z něhož nemůžeme být vyhnáni, říká básník Jean Paul. Podle mého názoru k tomu patří i ohlédnutí za radostným shledáním se známými lidmi. U příležitosti „Dne domova" se 1. a 2. srpna 1953 konalo v Roßhauptenu čtvrté slavkovské krajanské setkání, které se stalo vydařeným

věta pokračuje na dalším listu ⟶