⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Tak mnozí sedláci žijí a prožívají své bytí ve vyhnanství v myšlenkách dál v koloběhu ročních prací, v pohybu hvězd, ve střídání počasí, v péči o zvířata jim svěřená.

Do domova jedu znovu zpátky, hledám v jeho tváři stopy dřívějška; sklopím zarmouceně oči – skoro ho už nepoznávám.

Všude ještě staré rány, jež ti krutě zasadil nepřítel. Horní Slavkove (Schlaggenwald), do hloubi zjizvený, domove můj, už dost bylo utrpení!

Přesto objevuji starou krásu pod vráskami, napůl skrytou, čtu ji ve známých rysech, zarostlou, zcela ukrytou.

Ač se tu mluví cizím jazykem, ač tě vede cizí ruka, cítím na dně svého srdce, že žiješ, má domovino.

P., myšlenky návštěvníka rodného kraje

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Každé nářečí má svá specifika. Když někdo něco vypráví, připojí občas na konci věty, s mírně stoupající intonací, krátké tázací „wo" – jakési potvrzující „viďte?" nebo „že?", aniž by na to očekával odpověď. Příklady: „...tak jsem měl jet do Karlových Varů (Kårlsbod), viď?", nebo „...tak jsme to tele museli vzít k sobě, viď?", nebo „To pak dalo pořádný výprask, viď?". Této zvláštnosti odpovídá zhruba i oblíbený dodatek „gella" (od „gelt", „gell"), kde se už spíš očekává souhlas. Příklad: „Ty přece zítra taky přijdeš, viď?" (ve smyslu: „platí to přece"). Jemné nuance!

Teď pár rčení. Když se člověk: – kvůli něčem zlobí nebo je zklamaný, říká se: „To by se člověk (celý trh) mohl zbláznit!"; – stěží nutí do přílišné porce jídla: „To se musí cpát jako kachna"; – dostane do nesnází: „Začíná mu být kůže na zádech příliš těsná!"; – musí při práci na něco úzkostlivě dbát: „Na to musí člověk dávat pozor jako krejčí na knoflíkovou dírku"; – má drzá ústa, hned se řekne: „Ta má hubu jako nůžkář (jako meč, jako brusič)"; – někoho zeptá, co by dnes chtěl, může se v žertu odpovědět: „Bít hlemýždě po ocase, aby si necákali"; – zeptá ženy, co dnes vaří, může dostat odpověď: „Trochu tohoto a trochu jiného, ale hadr mezi to, aby nic nepřipálilo!"; – potká dobrého přítele, pozdraví ho: „Servus, starý příteli!"; – chce za bílého dne rozsvítit, řekne soused: „Vždyť si za dne vypálíš oči!"; – má chraplavý hlas, může se říct: „Mám krk jako holínka"; – byl na pochybách: „Byl jsem z toho celý zmatený."

Učitel: „Ještě žádný mistr nespadl z nebe. Že je to tak?" – Školák: „Protože tam ještě žádný nebyl!"

Necháme to pro dnešek být, ať to stačí!

Franz Pöttig, rodák z Horního Slavkova (Schlaggenwald)

*V originále chebským nářečím.*

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Co včera jsme nedojedli, dnes zas na talíř přijde. Šetřit a nic nevyhazovat – radost i chuti to přidá.

Vždycky omáčky! U nás byly vždy velmi žádané a téměř nepostradatelné. „Omáčka je důležitější než maso," říkávalo se často.

Když z nedělního oběda zbyl ještě knedlík, ale žádná omáčka, uměla si šetrná a vynalézavá hospodyňka poradit. V pondělí nebo v úterý „vytvořila" jinou vhodnou a chutnou omáčku! Na výběr byla například koprová, křenová nebo rajská. Přídavek smetany přispíval k zjemnění; přílohy jako natvrdo vařená vejce, ovocný kompot nebo zelenina (salát) pak obohacovaly všední oběd.

Tím uzavíráme řadu místních jednoduchých „specialit".

Lois se ptá Naze: „Slyšel jsem, žes s hubnoucí náplastí shodil dvacet kilo. Řekni mi, jak to jde?" – Naz, vždycky nakloněný žertu, odpoví: „Úplně jednoduše – nalepím si ji přes pusu!"

Doktor říká paní Meierové: „Váš manžel se mi vůbec nelíbí!" – Ona na to: „Máte pravdu, pane doktore, mně se taky nelíbí, ale děti na něm nějak lpí."

Umělec maluje na pláži západ slunce. Za ním stojí manželský pár. Ona zašeptá: „Vidíš to zas, Huberte, jak se člověk musí trápit, když nemá fotoaparát!"

Babička sedí u vnukovy postele a čte mu na usnutí pohádku. Po chvíli řekne malý chlapec: „Babi, nemohla bys číst trochu tišeji? Já bych chtěl už spát."

Muž říká své ženě: „Podívej, támhle je mrtvý pták!" – Ona se podívá nahoru a zeptá se: „Kde?"

Wenz se batolí z hospody domů; je „těžce naložený". Žena mu vyhubuje: „Kolik jsi zas vypil?" – On: „Nevím. Na pivním tácku bylo tolik čárek." – Ona: „To bych nedokázala vypít ani vodu!" – Wenz: „Já taky ne!"

Ráno si Seff místo kávy přeje sklenici piva. Nannl na to: „Vždyť se to nedá vydržet! Hned brzo ráno chlastáš pivo!" – On: „Myslíš snad, že bych tu kávu měl cpát do sebe nasucho!"

*V originále chebským nářečím.*

Ty, nový roku, buď rokem světla, lásky a tvořivé práce. Přines lidem korunu života a nech koruny tohoto života být lidské.

Nadbytku stanov meze a nech ty meze být zbytečné. Dej každé víře její svobodu a učiň svobodu vírou všech.

Vezmi ženám poslední slovo a mužům naopak připomeň jejich první.

Nedovol lidem razit falešné peníze, ale ani penězům dělat z lidí falešníky.

Dej vládám lepší němčinu a Němcům lepší vlády.

Věnuj našim přátelům více pravdy a pravdě více přátel.

Dej dobře smýšlejícím dobré smýšlení, nech vědy tvořit vědění.

Naprav takové úředníky, kteří jsou sice úplatní, ale ne laskaví, a sice činní, ale ne dobročinní, a dej, ať ti, kdo jsou poctiví, také tvoří právo.

Nedopusť, abychom zapomněli, že všichni jsme z Boží milosti, a že všichni nejvyšší z lidí byli demokraty.

Dej našemu rozumu srdce a našemu srdci rozum, aby naše duše byla blažená už zde na zemi.