Až do objevu záškrtových bacilů v roce 1884 Friedrichem Löfflerem u Roberta Kocha v Berlíně a prvního úspěšného použití účinného léčebného séra Emilem von Behringem o vánoční noci (!) roku 1891 stáli lékaři bezmocně u lůžek malých pacientů a museli přihlížet, jak této zákeřné nemoci podléhá téměř polovina z nich. Sérová terapie přinesla proti jedovatým látkám (toxinům) tvořeným bacily protijed (antitoxin), který při včasném podání zachraňoval nemocným dětem život. Úmrtnost v následujícím období klesla na méně než pětinu. Dnes tato obávaná nemoc téměř vymizela, takže lékaři už záškrt z vlastní zkušenosti sotva znají. V roce 1950 bylo ve Spolkové republice ještě přes 42 000 onemocnění, v roce 1967 díky preventivnímu očkování už jen 117 případů.

I Horní Slavkov musel oplakávat řadu úmrtí. Živě si vzpomínám na Hans, bratra Günter Brandl, který zemřel v létě 1938 v šesti letech, a na Paula Wettengl, jež v roce 1940, když tato nakažlivá nemoc znovu propukla, padla za oběť ve věku 13 let. Čtenář sám si jistě vzpomene na další jména, která mi mezitím vypadla z paměti.

V listech „Elbogener Zeitung" (loketské noviny) a „Deutscher Landbote" z Karlových Varů (Karlsbad) lze ještě najít zprávy o úmrtích na záškrt, když tu a tam bylo ve městech a obcích zaznamenáno větší množství obětí. „Egerer Zeitung" (chebské noviny) z 12. října 1937 informuje z Kynšperku nad Ohří (Königsberg a.d. Eger), „že bylo nařízeno ochranné očkování, neboť v okrese už bylo hlášeno několik úmrtí."

Já a má sestra jsme onemocněli záškrtem v roce 1937. V roce 1940 pocítila má sestra tuto hroznou nemoc a její následky podruhé: dezinfekce celého bytu, delší dobu žádný kontakt s kamarádkami a spolužačkami, týdny zameškané školy, pobyt v nemocnici s izolací, starosti a strach rodičů – to byly následky. Objevily-li se takové případy v adventní době, byly vánoční radosti citelně zkaleny. Plni obav a strachu se čekalo na včasný příjezd lékaře, než bylo pozdě – na našeho osvědčeného Dr. Müllera. Jemu, tehdejšímu obvodnímu lékaři par excellence, který obětavě plnil svou povinnost vůči obyvatelům města i okolních vesnic, bychom zde měli věnovat řádek díků! Znal každou rodinu a každého jednotlivce a měl jedinečným způsobem důvěru všech.

Díky zásadnímu zlepšení sociálních a hospodářských poměrů, díky pokroku medicíny, hygieny, výživy, poznatků o vitamínech a objevu antibiotik tyto nemoci v dětských pokojích – díky Bohu! – dnes už prakticky neznáme.

Ve vztahu k Vánocům bych tímto spíše skličujícím ohlédnutím nechtěl našim laskavým čtenářům nijak kazit radost ze svátečních dnů. Mou nadějí je spíše to, že tento příspěvek trochu podnítí zamyšlení nad tím, že „zlaté staré časy", tedy i naše dětství doma, nebyly vždy jen dobré. A tam, kde se to podaří, jistě vzejde i vděčnost a spokojenost nad tím, že smíme žít tady a teď a těšit se na Vánoce.

*Pozn.: Heimatbrief i jeho čtenáři děkují našemu znalému krajanovi Herbert Jakob, který v tomto zamyšleném a vážném příspěvku zavzpomínal na ne vždy radostná dětská léta doma. F.P.*

Večer se blíží zdálky sem hvozdem, jenž tichem zasněžen. Pak tiskne svoje zimní tváře na okna všechna, naslouchaje.

Ztich' náhle každý dům a stín; staří v svých křeslech v myšlenkách sní, matky jsou jako královny, děti si nechtějí své hry už začínat. A přadleny už nepřadou. Večer dovnitř naslouchá; jen dovnitř naslouchají ven.

Rilke (1875–1926), rakouský básník

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Sedlák neztělesňuje povolání závislé na konjunktuře jako mnohá jiná, která rychle přijdou do módy a za pár let zase zmizí. Sedlácký život plyne jinak. Svědčí o tom nejen mnohé staré stopy v polích a lukách, hráze u otevřených vod a nespočetné kamenné snosy v širokých horských krajinách jako svědkové tvrdého klučení půdy. Staletou cestu sedláckého odevzdání dosvědčují i mnohé vesnické kulturní obrazy, utvářené a oduševnělé sedláckýma rukama.

Vyhnáním z rodného domova byl nejtíživěji postižen právě sedlácký stav. Ne však tolik pokud jde o holý boj o přežití – v tomto ohledu řádil ten hořce krutý osud na všechny strany stejně. Venkovského člověka ale tato krutá událost postihla obzvlášť těžce, neboť nebyl vytržen jen ze svého povolání, ale mnohem víc ze svého světa s jeho základními, krajinnými vazbami. Právě proto se u sedláka vyhnání z vlastní hroudy nerovná pouhému přesazení, nýbrž radikálnímu odtržení jeho životních kořenů.

věta pokračuje na dalším listu ⟶