Za pár týdnů budeme opět slavit svátek míru a světla, Svatou noc, narození našeho Pána. Snad v žádném jiném ročním období naše myšlenky tolik nebloudí zpět do staré vlasti, do kraje, kde jsme se narodili, vyrůstali a strávili část svého života. Znovu ožívají zážitky a spojují se se vzpomínkami, dětství a mládí zůstávají nezapomenutelné.

Možná právě v těchto dnech někdo znovu vezme do ruky naši domovskou knihu, bude v ní číst nebo z ní číst nahlas a nechá tak doma znovu ožít vánoční čas: vidí kraj, své město, jak kdysi vypadalo, s kostelem na kopci, uličku, dům, uvnitř útulnou světnici, na Štědrý večer stromeček s cukrovím a rodinu shromážděnou kolem slavnostně prostřeného stolu, při modlitbě, u dárků. Voní to sladovou kávou a vonným pečivem, cukrovím, perníkem, vanilkovými rohlíčky, linckými kolečky a vánočkou. Ještě jednou jde strmou cestou vzhůru na půlnoční a brodí se čerstvým sněhem.

Tak to může být s každým, kdo pátrá po minulosti, která už leží tak dávno za námi. Ale i po letech se stále znovu dostavuje stesk, který nám dává poznat, že jsme tenkrát ztratili vzácný statek: domov.

Rok se chýlí ke svému konci. Znovu prožíváme ty „krátké" dny, kdy se nechce pořádně rozednít, a dlouhé zimní večery v adventu. Když se stáhneme do příjemného tepla bytu a snažíme se nechat odeznít shon rušných dnů a stres namáhavých týdnů, není pro to lepší roční doby. S touhou po klidu a rozjímání se dostavuje i ticho, které se šíří kolem světla hořících svící.

Hluk a spěch, starosti a úzkosti ustupují, na jejich místo přichází klid a naděje.

Dopřejme si v adventu čas jeden pro druhého, k naslouchání a porozumění, k poznávání a děkování; podávejme a uchopme ruku k větší důvěře a žité sounáležitosti. Všichni jsme zase o rok starší.

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Milí přátelé z Horního Slavkova (Schlaggenwald),

všední den se svým shonem a povinnostmi nás občas hrozí zcela pohltit. Hrozí nám, že zapomeneme, proč a pro co vlastně žijeme, jaké máme cíle a co si nakonec přejeme.

Vánoce a dny kolem přelomu roku se obzvlášť dobře hodí k tomu, abychom konečně našli klid, po němž tak často toužíme. Promluvme si s rodinou o všem, co nás hýbe. Obraťme se na přátele, známé a sousedy k rozhovoru, který už dávno na řadu přišel.

A upřeme pohled i za horizont našich každodenních starostí. Leccos, co nás tíží, pak často dostane jiný, snesitelnější rozměr.

Přeji vám všem radostné svátky a zdravý, dobrý nový rok.

Váš Helmut Ott, 1. starosta

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Vítr navál sníh do výše kolen, sotva vidět, kudy vede cesta ven; laťový plot, studna i holubník mají bílé čepice, den co den.

Vrabci mrznou, že Bůh se slituj, ale ve světnici je teplo jak v peci; matka tam hospodaří, plotna plná, sotva ví, co dřív má na starosti:

Devatero jídel připravuje pro všechny v domě, pro lidi i dobytek. Otec potají – už se stmívá – bere sekeru z kůlny a jde do lesa.

A v polostmavých koutech dřepí děti a šeptají si o hračkách a panenkách, o cukrových hvězdách a andělských vlasech, a jestli všechno bude jako každý rok.

Čistý bílý ubrus na stole, „spařené knedlíčky", sušené ovoce, ryba. „Ty, milý Pane Ježíši, buď naším hostem" – a pak jedí všichni, beze spěchu,

rodiče, děti, čeleď. V jesličkách kolébá Maria své dítě. Potom nese matka kadidelnici domem, vykuřuje světnici i chlév od nemocí.

Otec přináší dobytku pochoutku: chleba, sůl a jablka pro Bělku i Strakatou, a děti, s radostí a tajným ostychem, jdou ven odnést jídlo bytosti jménem „Zemberer" a třesou stromy: „Probuď se a rodit, neboť dnes je svatý den!"

Potom, když už dávno leží v postelích, jdou rodiče a čeleď na půlnoční a zpívají, jak vždy staří i mladí: „Tichá noc" a „Vzešla nám dnes růže".

Margarete Kopka (1902–1941), chebská (egerlandská) básnířka z Karlových Varů (Karlsbad)

*V originále chebským nářečím (výrazy jako „Zemberer" ponechány v původní podobě).*

věta pokračuje na dalším listu ⟶