Teď ale záleží na tom, jestli ti odpustí i ty dívky, které už všechny na tebe čekají." Chtěl jsem od něj vědět, kolik jich tam čeká. On na to: „Nepočítal jsem je, ale je to pěkný houf." Věřte mi, bylo mi úplně divně, dostal jsem opravdové bušení srdce. Malou naději jsem ještě měl, když jsem se zeptal dál: „Milý Bože, prozraď mi ještě, jsou taky ještě tak mladé jako tehdy, když jsem jim byl milý?" Ale tu jsem narazil na toho pravého! Pán Bůh: „Kam to myslíš? To jsou dneska všechno staré ženské, a rovnou se připrav: pár mužů taky čeká!"

To jsem samozřejmě hned zaprotestoval a poukázal na to, že to musí být omyl, protože o muže jsem nikdy nestál.

„Ne, ne, to já vím," uklidňoval mě nebeský Otec. „To jsou jen ti muži, kterým jsi nasadil parohy!"

Tu na mě vyrazil úzkostný pot a udělalo se mi úplně zle. Když jsem vydávil: „To je přece peklo!", poznamenal Pán Bůh jen lakonicky: „To může být, i to sis poctivě zasloužil." –

Tu jsem se probudil zbrocený potem, srdce se řítilo jak splašené, musel jsem se teprve vzpamatovat, kde jsem: v posteli. Jak jsem byl rád, že to všechno byl jen sen! Co si člověk často nasní za nesmysly, ne, ne, něco takového! –

Trochu jste se s tím čtením natrápili, viďte? Přečtěte si to ještě párkrát, pak to určitě půjde mnohem líp. Váš Franz z Desátého náměstí (Zehntplatz)

věta pokračuje na dalším listu ⟶

(z chebského nářečí) Nezapomínejte na své nářečí!

Ještě padá sníh, ještě třeská mráz. Přesto jsou už Hromnice – buď klidný, je, ať je jinak jak chce, den už o hodinu delší. A když se pořádně vichří a sněží, ani jaro už není daleko. Přinese-li i svatá Dorota ještě jednou hromadu sněhu – není už daleko ke svatému Matějovi, a ten, jak známo, láme led. Je-li pak svatý Roman jasný a čistý, bude určitě dobrý rok. Rolf Nitsch (1920–1984), chebský spisovatel

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Nic na tomto světě není dokonalé, tak zní stará lidová moudrost. Ukážou-li se informace a podklady při přípravě knihy jako chybné, jsou nesprávné údaje v textu nevyhnutelným následkem, který vyžaduje opravu. Tohoto důsledku bohužel neušetřila ani naše vlastivědná kniha „Schlaggenwald – einst kaiserlich freie Bergstadt im Egerland" („Horní Slavkov – kdysi císařské svobodné horní město v Chebsku"), vydaná v září 1991.

Po jazykové stránce je bez výtky, věcně je však třeba uvést na pravou míru několik údajů. Na stranách:

– 86, oddíl „Wolfshof" (Vlčí dvůr), ve 2. odstavci nahradit text od „letzten Jahren" po „Nach 1945" tímto: „ve třicátých letech rodiny Langhammer, Peter, Köhler a hajný Fischer, od roku 1943 do 1946 rodina Aloise Bräuera (městský zahradník; potom)"; – 129, Naši židovští spoluobčané, v posledním jmenném úseku nahradit „Weidl" za „Weill"; – 235, v pravém sloupci dole u „Strumpffabrik" (punčochárna) změnit jméno na „Wölfel"; – 266, u vyobrazení dole „Nepomukův most s Pluhovým domem": umělec umístil postavu sv. Jana Nepomuckého na pravou stranu mostu místo na levou. Kdo si toho všiml? – 302, v 6. řádku shora u „katecheta Rudolf Schmitt" změnit rok narození na „1879"; – 349, u „Elias Dollhopf" změnit rok narození na „1703"

Oproti fotografii ve vlastivědné knize na straně 89 (nahoře) ukazuje snímek pozdějšího data vynikajícím způsobem zrenovovanou hrázděnou stavbu.

[Foto] V popředí vidíme manželku hajného Fischera v rozhovoru se známými a několik zeleninových záhonů. Naše krajanka Marianne Lemmer, rozená Riedl, snímek poskytla.

Podrobně k tomu vypráví:

Můj nevlastní otec, hornoslavkovský Bräuer Lois, se po delším pobytu v Žatecku (Saazer Land) roku 1943 vrátil zpět do svého rodného města, neboť od svého starého přítele, obecního tajemníka Toniho Hofmanna, dostal nabídku na místo městského zahradníka a byt na Wolfshofu (Vlčím dvoře), který v té době stál prázdný. Hajný Fischer, který tam předtím bydlel se svou ženou, byl povolán do válečné služby; jeho žena se vrátila do Karlových Varů (Karlsbad). Moji rodiče a já jsme byli od dubna 1943 až do vyhnání posledními obyvateli Wolfshofu.

Můj nevlastní otec pěstoval zeleninu a jahody a každý rok si vytvořil nádherný květinový ráj. Stará stodola (ve vlastivědné knize ještě rozpoznatelná) už za našich časů nestála. Před usedlostí stál pěkný domek nad studnou s nádherně svěžím pramenem. Celá zahrada byla oplocena, sám dům světle omítnutý a staré hrázdění pěkně vypracované. Dne 29. září 1946 jsme Wolfshof v dobrém stavu (museli) opustit. Ani ten už dávno neexistuje!

Pozn. red.: Při našich klukovských toulkách směrem k Zeche, ke Stříbrnému potoku (Silberbach) a Reinbachu nebo ke Granitzerlochu jsme vždy znovu procházeli kolem tehdy úhledného Wolfshofu. Do samotného dvora, který stál tak osaměle a skrytě nad Stöllerlwaldem, jsme nikdy nevstoupili. My kluci jsme měli jistou ostýchavost, proč nevím. Nějak nám tam nebylo tak docela hej, z dnešního pohledu jistě pošetilé a směšné. Ale bylo to prostě tak.

Děkujeme také paní Friedě Lerch, která jako Lokťanka vede v EHB kartotéku narozenin, za její užitečné informace. Tato přítelkyně domoviny strávila ve třicátých letech své letní prázdniny u rodiny Franze Langhammera na Wolfshofu. F.P.