V zimě 1938/39 se personál firmy punčochárna Gustav Wölfel, ležící nad porcelánkou Sommer & Matschak při silnici na Krásno (Schönfeld), postavil fotografovi ke skupinovému snímku.

[Foto] Osoby zleva: Hilde Vetana (Hub), Erna Lochschmidt (Obere Gasse), Anna Pöttig (Leßnitzgasse; ta snímek poskytla), Maria Albert (Obere Gasse/filiálka Konsumu), Babette Wölfel, choť majitele firmy, za ní Ernst Wölfel, syn. V pozadí protékala Stoka (Flutbach), pěšina vedla kolem zarostlých zbytků zdí Červeného dvora (Roter Hof) k Jahnheimu. Jako každý rok napadlo i tehdy mnoho sněhu.

Ostrý západní vítr to byl, který od Slavkovského lesa (Kaiserwald) hnal jemný sníh přes širou, holou pláň k městu ležícímu v údolním zářezu, vháněl jej do úvozu „Huhlnweegh", pěchoval a v dlouze klenutých, bizarních závějích jej vršil do výše metrů. Tehdy nebylo z Nádražní ulice směrem k Florianu, Langmaalu či ke Schödlhofu žádné projití.

Než se obcí přidělení odhazovači sněhu pustili do bílých mas, sloužil nám, klukům, téměř zavátý úvoz jako ideální zimní dobrodružné hřiště. Vyzbrojili jsme se domácími lopatami na uhlí, hloubili chodby, vykopávali jeskyně, za soumraku zapalovali oharky svíček a vytvářeli tak v labyrintu téměř romanticky kouzelnou atmosféru. Jakmile však nastala obleva, byla za pár dní celá ta nádhera pryč.

Než k tomu ale došlo, využívali jsme příležitosti ke skákání do závějí (Windwahnspringen). Travnatá plocha nahoře nesla většinou jen dost tenkou sněhovou pokrývku, což byl předpoklad pro dobrý rozběh k dalekému skoku. Přistání těsně před „propastí" bylo přitom to nejlepší a zajišťovalo hluboké zaboření. Kdo skočil příliš daleko, prolomil hranu a náhle se ocitl dole. Při dobrém doskoku se člověk zabořil až po břicho do sněhu, dostat se ven pak bylo dost namáhavé. Skutečný mistrovský skok se povedl Joslovi. Na jeho smůlu měl tehdy na sobě krátké, hrubé holínky, které by pojaly ještě mnohem silnější lýtka, než byla ta jeho.

A tak se stalo, co se stát muselo: jedna holínka zůstala dobrého půl metru hluboko ve sněhu a milý Josl stál jako čáp s pokrčenou nohou vedle a čekal, zatímco my ostatní jsme se pilně prohrabovali a po pěkné chvíli vynesli na světlo obuv naplněnou sněhem.

V úvozu „Huhlnweegh" se zbytky sněhu držely dlouho do jara. Dnes jeho průběh sleduje spojovací silnice ze starého jádra města nahoru k novému sídlišti. Závěje už asi nejsou. F.P.

Vyhnankyně trpěla stýskáním po domově...

Nové přátele jsem tu snad našla, leč štěstí nikde ne. Mé srdce po domově prahne a vrátit se už nemůže.

Ve dne, v noci, každou hodinu mě volá vzdálený hlas a zdraví mě ústy domova, jak kdysi zpívávala máma.

Sama jdu světem a nikde nenacházím klid. Širá, modrá nebeská klenba mou touhu přikrývá.

Christine Langer, †1967

věta pokračuje na dalším listu ⟶

(z chebského nářečí) Když člověk o masopustu prohýří skoro celou noc a teprve časně ráno unavený a nevyspalý padne do postele, může se mu pak přihodit, že má ještě úzkostný sen. Takový zlý sen jsem nedávno jednou měl. Ten hned tak nezapomenu. Snad se mi trochu uleví, když vám ho vypovím.

Zdálo se mi totiž doopravdy, že jsem umřel. Zní to sice podivně, ale to mě zas tak nerozrušilo; o to víc ale to, co přišlo potom.

Zprvu bylo všechno tak, jak jsem si to představoval. U nebeské brány byl pořádný nával. Ale co, měl jsem přece čas. Když jsem přišel na řadu, nahlédl svatý Petr do své tlusté knížky, kde je zaznamenáno všechno, co jsme na zemi tak páchali. Sotva si kousek přečetl, ostře se na mě podíval a řekl, že jsem hodně těžký případ a že rozhodnutí, zda nebe nebo peklo, může padnout jen u nejvyšší instance. Nato přišel anděl a odvedl mě k Pánu Bohu.

Servus, císaři, pomyslel jsem si. Jak si dovedete představit, byl jsem tam pěkně nesvůj. Nebeský Otec se na mě chvíli díval svýma dobrýma očima a pak řekl: „Ano, co s tebou jen mám dělat? Má přikázání jsi jakžtakž dodržoval, ale u šestého přikázání to vázne. S první ženou ses nechal rozvést a u druhé jsi taky zaběhl vedle."

To jsem se sice lekl, ale pak jsem si pomyslel: drzé čelo předmět a útok je nejlepší obrana. Aby nebylo všechno ztraceno, podíval jsem se na Pána Boha upřímně a řekl: „Milý Bože, mou první svatbou jsi i ty tak trochu vinen. Byl jsem tehdy mladý a hloupý a slepý samou láskou a teprve potom jsem si všiml, že se k sobě vůbec nehodíme. Mohl jsi mi přece předem otevřít oči, pak bych do toho nespadl."

Viděl jsem, že mé argumenty nebeskému otci nebyly lhostejné, protože na to poznamenal: „Tak dobrá, ta historie ještě spadá pod amnestii mládí. Ale pořád jsou tu ještě ty mnohé jiné dívky a taky ženy, kterým jsi popletl hlavu a dělal naděje!"

Hned jsem se zase bránil: „Ano, ty milý Bože, i tím nejsi tak docela nevinen. Konec konců jsi stvořil Evu se všemi jejími půvaby a svůdnickým uměním. Je to přece velký kompliment pro tebe, když my muži těm půvabům pořád podléháme! Kdyby ses při stvoření Evy tolik nevytáhl, nebyla by pro nás pokušení tak veliká!" I tenhle úder seděl. Pán Bůh se na mě zamyšleně zadíval a pak přiznal: „Z téhle strany jsem to ještě vůbec neviděl. Co se mě týče, odpouštím ti.