Když v neděli 8. září skončilo krajanské setkání 2002 v Auerbachu v Horní Falci, uskutečnili jsme, můj přítel a já, svůj záměr využít dlouhé cesty, kterou jsme až sem urazili, a podniknout také zajížďku do staré domoviny.

Přechod hranice u Waldsassenu a další jízda přes Cheb (Eger) a Loket (Elbogen) proběhly za nádherného počasí bez potíží. Když jsme si za časného večera chtěli pronajmout pokoj k přenocování v teprve nedávno zrenovovaném hotelu „U Karkulky" („Zum Rotkäppchen"), dříve „U červeného vola" („Zum roten Ochsen"), narazili jsme na potíže. Řídil jsem se údaji z Heimatbriefu z června/července 2002 a chtěl jsem si je, zvědavý jak jsem byl, ověřit na místě. Každopádně dodnes nevím, zda nám nerozuměli, nebo rozumět nechtěli! (Později nám bylo vysvětleno, že jsme se ptali v pivnici v přízemí, a ne, jak by bylo správné, v prvním patře.) Proč nám nedali potřebnou radu? (Na tento zjevný nedostatek komunikace si už stěžovalo více krajanů. Pozn. red.)

Po tomto nezdaru jsme se, jako už několikrát předtím, vydali do bývalé Nádražní ulice a hned v domě č. 326 (Gröschl/Reinhold) jsme dostali kýžené ubytování: nocleh uspokojivý s vydatnou snídaní, za mírnou cenu; parkování v uzavřeném dvoře. No prosím!

Ještě jsme měli žízeň a stůj co stůj jsme si chtěli něčeho dopřát ve „Volu". Bylo tak kolem půl deváté večer, opět v pivnici. Za pultem stál docela mladý muž, několik Čechů hrálo karty. Měl jsem chuť na skleničku červeného vína. Výčepní zřejmě neuměl německy, ukazoval nám několik lahví kořalky nebo likéru, až jsem po dlouhém dohadování prostě objednal dvě piva. To pak vyšlo. Ale pět minut před devátou byl konec! Posunky a ukazováním na hodiny nám dal najevo, že chce zavírat. Při odchodu jsem zahlédl letmo známou hostinskou; seděla v koutě a byla zabraná do hovoru. Rozmrzeni tak brzkou zavírací hodinou jsme vyšli ven.

Na dolním náměstí mě zaujalo množství aut – mohlo jich být dvacet i více –, která tam parkovala trvale, i přes den. Lámali jsme si hlavu, kde všichni ti lidé jsou.

Poté jsme se procházeli po náměstí a u „Café Reinhold" jsme zpozorovali světlo. Ve dvou velkých oknech stálo: BAR. Po krátkém zaváhání jsme vešli. Hosté, samí mladí lidé, hráli „dart" (házecí hru), obsluhovali hrací skříň puštěnou naplno; v jednom koutě běžel film s Mickey Mousem. Přívětivý hostinský nám přinesl sklenice dobrého českého piva. Měli jsme štěstí a dali se do řeči s rodilým, zjevně v domovině zůstalým Němcem jménem Rudl Egerer z Gänsdörflu, který se ještě dobře uměl vyjadřovat naším nářečím. Ve 23 hodin hostinský otevřel dveře a vyzval k opuštění lokálu. Dlouhá, událostmi nabitá neděle se tak na domácí půdě chýlila ke konci.

Pondělí, teplý pozdně letní den, nás nejprve zavedlo do obcí Kohlhau a Schneidmühl. Do těchto míst mě mé vzpomínky obzvláště táhnou, neboť tam jsem jako voják zažil konec druhé světové války. Poté jsme pokračovali k obci Andělská Hora (Engelhaus) s její působivou zříceninou hradu na výrazném sopečném kuželu a na několik hodin opět do lázeňského města Karlovy Vary (Karlsbad). V následujících dnech byly na programu krátké návštěvy zrestaurovaného a pozoruhodného zámku Bečov (Petschau) a zajížďky do Toužimi (Theusing) a ke klášteru Teplá (Tepl), kde jsem se několik dní nacházel v americkém zajetí. V samotném rodném městě Horní Slavkov (Schlaggenwald), kde jsem chtěl potkat i známé v novém sídlišti, jsme zamířili ke hřbitovu a kostelu sv. Jiří. Na jižní straně chrámu umožnil průzor v jednom z velkých kostelních oken pár pohledů dovnitř. Od mé zprávy v Heimatbriefu 5/2002 se, pokud lze poznat, něco změnilo: bylo uklizeno. (Jiní návštěvníci hlásí, že kostelní prostor je vymeten do čista a boční oltáře jsou odstraněny. I nepořádek v sakristii je odklizen. Pozn. red.) Co se tam plánuje? –

[Foto] Obě budovy č. p. 211 (Gareis/Schröck) a č. p. 497 (Pflughaus) v září 2002. Foto poskytl krajan Josef Hahn.

V novém muzeu na bývalé Hlavní ulici (dnes: Pluhová ulice = Pflughausgasse) v budově č. 211 (hostinec Georg Gareis/Emma Schröck), zvenčí i zevnitř zdařile zrenovované, lze za nízké vstupné zhlédnout leccos zajímavého z hornické doby, jako minerály, přístroje, nářadí, výrobky z porcelánu, historické dokumenty. Prapor c. a k. střeleckého spolku Horní Slavkov vede k zamyšlení. V horním patře přitahuje pozornost pěkný hodinový stroj ve skleněné skříni, který řídí ručičky hodin ve věžičce na střeše a odbíjení zvonu. V přízemí se nacházejí kancelář, prodejna cínových předmětů a replika „měšťanské černé kuchyně" (prastaré začouzené kuchyně). Vyobrazení budovy přináší Heimatbrief 5/2001.

Další výlet, tentokrát do Krušných hor (Keilberg = Klínovec), pak kvůli špatnému počasí skončil už v Nejdku (Neudek).

Ještě několik poznámek: Stravovali jsme se v hotelu „Aktus" v Lokti. Když už jsme byli ve starém okresním městě, nechali jsme si ukázat prázdninové byty, na které upozorňuje inzerát na zadní straně EHB 4/2002. Tato ubytování lze doporučit, údaje odpovídají. – Zdá se, že vyklizený pozemek „Schmieger-Schneider/Bräutigam" naproti „Volu" se upravuje jako další parkoviště. Natankovat osobní auto je možné i v Horním Slavkově nad železničním mostem směrem na Krásno (Schönfeld). Platba v korunách, ale i novou měnu euro téměř všude v pohraničí rádi přijímají (28 Kč za jedno euro).

Zde má zpráva končí. S mnoha novými dojmy ze staré domoviny, ale i s nezkalenými vzpomínkami na náš život ve starém horním městě a jeho okolí jsme nastoupili dlouhou zpáteční cestu. A pochybnosti o opakování takových „cest domů" se ve věku přes osmdesát let nezdají vůbec tak liché.

Ve staré sounáležitosti Váš Josef Roth

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Krajané! Heimatbrief, setkání na Sudetoněmeckém dni a v patronátním městě nás vyhnance z Horního Slavkova (Schlaggenwald) a okolí pevně drží pohromadě. Díky tomu zůstávají vzpomínky na náš nezapomenutelný domov živé a my zůstáváme věrně spojeni!