Betlém s figurami v životní velikosti nad hlavním oltářem v kostele sv. Jiří (děkanský kostel) horního města Horní Slavkov (Schlaggenwald). Z krásného a působivého betléma se nezachovalo nic. Figury byly odneseny (ukradeny) nebo zničeny. Sám boží dům je obrazem zpustošení. Zůstaly jen vzpomínky.
Weihnachtskrippe mit den lebensgroßen Figuren über dem Hochaltar in der St.-Georgs-Kirche (Dekanalkirche) der Bergstadt Schlaggenwald. Von der schönen und beeindruckenden Krippe ist nichts mehr vorhanden. Die Figuren wurden weggebracht (gestohlen) oder zerstört. Das Gotteshaus selbst ein Bild der Verwüstung. Geblieben sind nur die Erinnerungen.
I po tolika letech nezůstalo o nic snazší v myšlenkách sledovat události oněch týdnů a měsíců před Vánocemi 1945.
Hrozil nám osud: musíme pryč! Nikdo tomu však nechtěl uvěřit, že na příští jaro se dá očekávat naše vyhnání. Každý z nás lpěl na svém majetku, který pak měl zůstat za námi. Sotva kdo kdy slyšel o dekretech nějakého Beneše, v nichž bylo předvídáno vyvlastnění a „transfer" německého obyvatelstva, nebo o konferenci vítězných mocností druhé světové války v Postupimi (Potsdam), která tento „odsun" posvětila. Odkud také? Neměli jsme už ani noviny, ani rádio. Protože představa, že máme navždy opustit svou po staletí zděděnou domovinu, v níž jsme se přece narodili a vyrostli, byla takřka nesnesitelná, bujely fámy. Jedna z nich se hned šířila od úst k ústům: Chebsko se svým lázeňským trojúhelníkem Karlovy Vary (Karlsbad), Mariánské Lázně (Marienbad) a Františkovy Lázně (Franzensbad) prý bude připojeno k zemi Bavorsko a pak se bude jako vládní obvod jmenovat „Nové Bavorsko". Někteří si oddechli. Čím víc jsme se však zabředávali do takového přání, tím větší rostly i pochybnosti, zda takové zprávy neměly sloužit jen k uklidnění obyvatel. Naděje, že snad přece jen budeme moci zůstat, u některých zdánlivě dokonce překrývala strach, že pak budou muset žít pod nadvládou Čechů.
Všechny naděje však klamaly. „Vysídlení", jak se tento barbarský proces dodnes stále znovu zlehčujícím způsobem nazývá, bylo už hotovou věcí.
Ať chtě nechtě jsme se museli smířit s přisouzeným osudem, takže tyto Vánoce budou posledními na našem vlastním statku a ve známém prostředí. Jakkoli tísnivé a bolestné byly vyhlídky, že budeme s ruksakem a s trochou zavazadel, opatřeni jen tím nejnutnějším, odvezeni do nejisté ciziny – začali jsme s prvními přípravami: chystat truhly, zhotovovat bedny, šít pytle. Už jen rozhodnutí, které předměty z rozsáhlého domácího majetku vzít s sebou a které mají zůstat, nám postavilo před oči celý rozsah té nehorázné křivdy a uvrhlo rodiny do hlubokého zoufalství. Myšlenka na domácí zvířata k tomu přidala své. Často bezmocný hněv ochromoval jakoukoli činnost.
I v naší vsi byli krajané, převážně muži, kteří podstoupili riziko a při nočních výpravách přenášeli pár svršků přes zelenou hranici do bezpečí.
Seno, obilí, otava, brambory a řepa byly svezeny, čekala nás přece ještě dlouhá zima. Ostatní hospodářské práce na podzim se odbývaly spíše povrchně. K tomu přišlo, že Češi odvedli mnoho mužů z naší obce a věznili je na hradě Loket (Elbogen). Tam měli tito vězni před sebou těžkou dobu. Byli denně nasazováni na nucené práce, hlídáni vojáky a museli, jako my všichni, nosit bílé pásky na rukávech.
Na svých cestách se nesměli dívat vlevo ani vpravo, ačkoli tam vždy stáli ustaraní příbuzní, kteří jim chtěli vsunout něco k jídlu. Nejistota, kdy asi budou smět zase domů, nebo zda budou odsouzeni a dokonce zavlečeni na Sibiř, je navíc užírala. Vězni bídně hubli, vypadali s propadlými tvářemi a sklíčeně. (To druhé je třeba brát i doslova!)
Mezi těmito ubohými zajatci byl i náš otec. Nabídl se, že spoluvězňům dá pár metráků brambor ze svého statku. Jednoho dne přijel s ním a se dvěma ozbrojenými „gardisty" nákladní vůz před stodolu. Otec měl brambory („Eadeppl") sám přinést. Náš pomocník při žních Michl z Ukrajiny, který u nás ještě zůstal, si však prosadil svou a tuto práci převzal. Tak měl otec dobrou hodinu čas, aby si trochu odpočinul. Dovolili mu i vyměnit úplně zašpiněné prádlo. Když naše matka uviděla jeho rozdrásaná, podlitá záda, musela zatnout zuby, aby hrůzou nevykřikla. O tomto strašném shledání nám vyprávěla teprve mnohem později.
Vánoční svátek byl trpký a nepředstavitelně smutný. Ještě jsme sice měli co jíst, ale žádná radost nepřicházela. Několik dní předtím ozdobila naše vesnická mládež v nedalekém lese jedli svíčkami. Ležela jen trocha sněhu. Sousedé a známí se s námi za soumraku vydali na to místo. Stáli jsme všichni v kruhu, podávali si ruce a zpívali vánoční koledy. Jedna mi dodnes dobře utkvěla v paměti: „Vysoká noci jasných hvězd…" Při návštěvě poslední půlnoční mše v kostele sv. Jiří v Horním Slavkově (Schlaggenwald) měli všichni oči zvlhlé. P., podle vyprávění Erny Kögler, rozené Jessl, dříve Milíkov (Gfell). Poznámka: Naše domovská kniha podrobně líčí na stranách 399 a dále podrobnosti oné strašné doby.
Es ist auch nach so vielen Jahren nicht leichter geworden, den Ereignissen der Wochen und Monate vor Weihnachten 1945 in Gedanken nachzuspüren.
Uns drohte ein Verhängnis: Wir müssen fort! Doch niemand wollte es wahrhaben, daß im kommenden Frühjahr unsere Ausweisung zu erwarten war. Jeder von uns hing an seinem Hab und Gut, das dann zurückbleiben sollte. Kaum jemand hatte je von den Dekreten eines Benesch gehört, in denen die Enteignung und der „Transfer" der deutschen Bevölkerung vorgesehen waren, oder von einer Konferenz der Siegermächte des Zweiten Weltkrieges in Potsdam, die diesen „Abschub" abgesegnet hatten. Woher auch? Es gab ja für uns weder Zeitung noch Radio mehr. Da die Vorstellung, daß wir unsere seit Jahrhunderten angestammte Heimat für immer verlassen müssen, in der wir doch geboren und aufgewachsen waren, schier unerträglich war, blühten die Gerüchte. Eines davon ging sofort von Mund zu Mund: Das Egerland mit seinem Bäderdreieck Karlsbad, Marienbad und Franzensbad würde dem Land Bayern zugeschlagen und dann als Regierungsbezirk „Neubayern" heißen. Manche atmeten auf. Doch je mehr wir uns in solches Wunschdenken verrannten, desto größer wuchsen auch die Zweifel, ob derartige Nachrichten nur zur Beruhigung der Einwohner dienen sollten. Die Erwartung, vielleicht doch dableiben zu können, schien bei einigen sogar die Furcht zu überdecken, danach unter der Herrschaft der Tschechen leben zu müssen.
Doch alle Hoffnungen trogen. Die „Aussiedlung", wie dieser barbarische Vorgang bis heute immer wieder verniedlichend genannt wird, war bereits beschlossene Sache.
Wohl oder übel mußten wir uns mit dem zugedachten Schicksal abfinden, so daß diese Weihnachten die letzte in unserem eigenen Anwesen und in der vertrauten Umgebung sein würde. So bedrückend und schmerzlich die Aussichten auch waren, mit einem Rucksack und wenig Gepäck, nur mit dem Notwendigsten versehen, in eine ungewisse Fremde verfrachtet zu werden – begannen wir mit den ersten Vorbereitungen: Truhen herrichten, Kisten fertigen, Säcke nähen. Allein die Entscheidung, welche Gegenstände aus dem umfangreichen Hausrat mitzunehmen waren und welche zurückzubleiben hatten, führte uns das ganze Ausmaß dieses ungeheuerlichen Unrechts vor Augen und stürzte die Familien in tiefe Verzweiflung. Der Gedanke an die Haustiere tat dazu ein übriges. Oft lähmte ohnmächtiger Zorn jedwede Tätigkeit.
Es gab auch in unserem Dorf Landsleute, vorwiegend Männer, die das Wagnis eingingen, auf nächtlichen Gängen ein paar Habseligkeiten über die grüne Grenze in Sicherheit zu bringen.
Heu, Getreide, Grummet, Kartoffeln und Rüben waren eingebracht, es stand ja noch ein langer Winter vor uns. Andere bäuerliche Arbeiten im Herbst wurden eher oberflächlich erledigt. Hinzu kam, daß die Tschechen viele Männer aus unserer Ortschaft abgeholt hatten und auf der Elbogener Burg gefangen hielten. Dort stand diesen Häftlingen eine harte Zeit bevor. Sie wurden täglich zu Strafarbeiten eingesetzt, von Soldaten bewacht und mußten, wie wir alle, weiße Armbinden tragen.
Sie durften auf ihren Wegen nicht nach links und rechts schauen, obwohl da immer besorgte Angehörige standen, die ihnen etwas Eßbares zustecken wollten. Die Ungewißheit, wann sie wohl wieder nach Hause durften oder ob sie verurteilt und gar nach Sibirien verschleppt würden, zehrte zusätzlich an ihnen. Die Inhaftierten magerten erbärmlich ab, sahen hohlwangig und niedergeschlagen aus. (Letzteres ist auch wörtlich zu nehmen!)
Unter diesen armen Gefangenen befand sich auch unser Vater. Er hatte sich angeboten, den Mithäftlingen ein paar Zentner Kartoffeln von seinem Hof zukommen zu lassen. Eines Tages fuhr ein Lastwagen mit ihm und zwei bewaffneten „Gardisten" vor die Scheune. Vater sollte die „Eadeppl" selbst herbeischaffen. Doch unser Erntehelfer Michl aus der Ukraine, der noch bei uns geblieben war, setzte seinen Willen durch und übernahm diese Arbeit. So hatte Vater eine gute Stunde Zeit, um sich etwas zu erholen. Man erlaubte ihm, auch die völlig verschmutzte Wäsche zu wechseln. Als unsere Mutter seinen zerschundenen, blutunterlaufenen Rücken sah, mußte sie die Zähne zusammenbeißen, um nicht vor Entsetzen aufzuschreien. Sie erzählte uns von diesem schrecklichen Wiedersehen erst viel später.
Das Weihnachtsfest war bitter und unvorstellbar traurig. Wir hatten zwar noch zu essen, aber es kam keine Freude auf. Einige Tage vorher schmückte unsere Dorfjugend im nahen Wald einen Tannenbaum mit Kerzen. Es lag nur wenig Schnee. Nachbarn und Bekannten begaben sich in der Dämmerung mit uns zu dieser Stelle. Wir standen alle im Kreis, reichten uns die Hände und sangen Weihnachtslieder. Eines ist mir noch gut in Erinnerung geblieben: „Hohe Nacht der klaren Sterne…" Beim Besuch der letzten Christmette in der St.-Georgs-Kirche in Schlaggenwald hatten alle feuchte Augen.
F. P., nach einer Erzählung von Erna Kögler geborene Jessl, früher Gfell.
Anmerkung: Unser Heimatbuch berichtet auf den Seiten 399 ff. ausführlich über die Einzelheiten jener schrecklichen Zeit.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.