Betlém s figurami v životní velikosti nad hlavním oltářem v kostele sv. Jiří (děkanský kostel) horního města Horní Slavkov (Schlaggenwald). Z krásného a působivého betléma se nezachovalo nic. Figury byly odneseny (ukradeny) nebo zničeny. Sám boží dům je obrazem zpustošení. Zůstaly jen vzpomínky.

I po tolika letech nezůstalo o nic snazší v myšlenkách sledovat události oněch týdnů a měsíců před Vánocemi 1945.

Hrozil nám osud: musíme pryč! Nikdo tomu však nechtěl uvěřit, že na příští jaro se dá očekávat naše vyhnání. Každý z nás lpěl na svém majetku, který pak měl zůstat za námi. Sotva kdo kdy slyšel o dekretech nějakého Beneše, v nichž bylo předvídáno vyvlastnění a „transfer" německého obyvatelstva, nebo o konferenci vítězných mocností druhé světové války v Postupimi (Potsdam), která tento „odsun" posvětila. Odkud také? Neměli jsme už ani noviny, ani rádio. Protože představa, že máme navždy opustit svou po staletí zděděnou domovinu, v níž jsme se přece narodili a vyrostli, byla takřka nesnesitelná, bujely fámy. Jedna z nich se hned šířila od úst k ústům: Chebsko se svým lázeňským trojúhelníkem Karlovy Vary (Karlsbad), Mariánské Lázně (Marienbad) a Františkovy Lázně (Franzensbad) prý bude připojeno k zemi Bavorsko a pak se bude jako vládní obvod jmenovat „Nové Bavorsko". Někteří si oddechli. Čím víc jsme se však zabředávali do takového přání, tím větší rostly i pochybnosti, zda takové zprávy neměly sloužit jen k uklidnění obyvatel. Naděje, že snad přece jen budeme moci zůstat, u některých zdánlivě dokonce překrývala strach, že pak budou muset žít pod nadvládou Čechů.

Všechny naděje však klamaly. „Vysídlení", jak se tento barbarský proces dodnes stále znovu zlehčujícím způsobem nazývá, bylo už hotovou věcí.

Ať chtě nechtě jsme se museli smířit s přisouzeným osudem, takže tyto Vánoce budou posledními na našem vlastním statku a ve známém prostředí. Jakkoli tísnivé a bolestné byly vyhlídky, že budeme s ruksakem a s trochou zavazadel, opatřeni jen tím nejnutnějším, odvezeni do nejisté ciziny – začali jsme s prvními přípravami: chystat truhly, zhotovovat bedny, šít pytle. Už jen rozhodnutí, které předměty z rozsáhlého domácího majetku vzít s sebou a které mají zůstat, nám postavilo před oči celý rozsah té nehorázné křivdy a uvrhlo rodiny do hlubokého zoufalství. Myšlenka na domácí zvířata k tomu přidala své. Často bezmocný hněv ochromoval jakoukoli činnost.

I v naší vsi byli krajané, převážně muži, kteří podstoupili riziko a při nočních výpravách přenášeli pár svršků přes zelenou hranici do bezpečí.

Seno, obilí, otava, brambory a řepa byly svezeny, čekala nás přece ještě dlouhá zima. Ostatní hospodářské práce na podzim se odbývaly spíše povrchně. K tomu přišlo, že Češi odvedli mnoho mužů z naší obce a věznili je na hradě Loket (Elbogen). Tam měli tito vězni před sebou těžkou dobu. Byli denně nasazováni na nucené práce, hlídáni vojáky a museli, jako my všichni, nosit bílé pásky na rukávech.

Na svých cestách se nesměli dívat vlevo ani vpravo, ačkoli tam vždy stáli ustaraní příbuzní, kteří jim chtěli vsunout něco k jídlu. Nejistota, kdy asi budou smět zase domů, nebo zda budou odsouzeni a dokonce zavlečeni na Sibiř, je navíc užírala. Vězni bídně hubli, vypadali s propadlými tvářemi a sklíčeně. (To druhé je třeba brát i doslova!)

Mezi těmito ubohými zajatci byl i náš otec. Nabídl se, že spoluvězňům dá pár metráků brambor ze svého statku. Jednoho dne přijel s ním a se dvěma ozbrojenými „gardisty" nákladní vůz před stodolu. Otec měl brambory („Eadeppl") sám přinést. Náš pomocník při žních Michl z Ukrajiny, který u nás ještě zůstal, si však prosadil svou a tuto práci převzal. Tak měl otec dobrou hodinu čas, aby si trochu odpočinul. Dovolili mu i vyměnit úplně zašpiněné prádlo. Když naše matka uviděla jeho rozdrásaná, podlitá záda, musela zatnout zuby, aby hrůzou nevykřikla. O tomto strašném shledání nám vyprávěla teprve mnohem později.

Vánoční svátek byl trpký a nepředstavitelně smutný. Ještě jsme sice měli co jíst, ale žádná radost nepřicházela. Několik dní předtím ozdobila naše vesnická mládež v nedalekém lese jedli svíčkami. Ležela jen trocha sněhu. Sousedé a známí se s námi za soumraku vydali na to místo. Stáli jsme všichni v kruhu, podávali si ruce a zpívali vánoční koledy. Jedna mi dodnes dobře utkvěla v paměti: „Vysoká noci jasných hvězd…" Při návštěvě poslední půlnoční mše v kostele sv. Jiří v Horním Slavkově (Schlaggenwald) měli všichni oči zvlhlé. P., podle vyprávění Erny Kögler, rozené Jessl, dříve Milíkov (Gfell). Poznámka: Naše domovská kniha podrobně líčí na stranách 399 a dále podrobnosti oné strašné doby.