Skupinová fotografie před domovskou světnicí Asi třetina návštěvníků setkání v Auerbachu i. d. Opf. se s krajanem Franzem Hofmannem (vpředu, třetí zleva) a domovským farářem důst. p. Kurtem Völklem (napravo od středu snímku) sešla před domovskou světnicí k pamětní fotografii. Snímek poskytla krajanka Bruni Metzler (Wirlitsch).

Za to si čilá skupina kolem paní Elli Habergerové zaslouží i na tomto místě srdečné poděkování! V 16 hodin se konala členská schůze spolku SGH (viz zpráva). Na domovském večeru pak náš čilý Franz Hofmann, organizátor „na místě", přivítal krajany a hosty. Litoval, že „slavkovská rodina" je stále menší, že se někteří domovští přátelé většinou z důvodu věku nebo zdravotních potíží nemohou setkání zúčastnit, a popřál všem radostné chvíle a shromáždění dobrý průběh. Jmenovitě zmínil nepřítomného čestného předsedu našeho domovského spolku Josefa A. Taubera a vyřídil jeho pozdravy. První starosta Helmut Ott a bývalý starosta Hanni Habersberger pronesli k nám, patronátním dětem, srdečná slova a opětovně vyjádřili obdiv nad naší stále vroucí sounáležitostí se starou domovinou, která nás znovu a znovu přivádí na setkání do patronátního města. Vtipné verše v našem nářečí přivítání zaokrouhlily. Poté se v příjemné zábavě z odpoledne pokračovalo s přáteli a známými. V pestrém sledu se o pobavení, potlesk a dobrou náladu postaraly hudební doprovod našeho krajana Franze Wawersicha, písňový přednes našeho přítele Richarda Arnolda, humorné rýmy Otty Dillinga a rozjímavé básně z mého pera, i v nářečí. V živém, čilém rozhovoru ubíhaly společné hodiny až příliš rychle. Kolem 23. hodiny domovský večer dozněl.

Neděle, 10. 9. V 9 hodin začala slavnostní bohoslužba v městském farním kostele. Zároveň se v Kristově kostele konala evangelická ranní pobožnost. Náš domovský farář důst. p. Kurt Völkl opět sloužil mši svatou. Jeho kázání se neslo pod heslem „Domov lze ztratit, vzpomínky si podržet". (Znění následuje v příštím Heimatbriefu.) Po slavnostní velké mši jsme se za zářivého slunce vydali na hřbitov. Manželé Walter a Maria Zeidlerovi a krajanka Anneliese Kaiser (Eckl) si oblékli své pěkné kroje a dodali tak chebský ráz. První starosta Helmut Ott položil u pomníku vyhnanců květinovou vazbu a my jsme v modlitbě vzpomněli našich zesnulých, z nichž nejeden našel poslední odpočinek i na hřbitově patronátního města. Mezitím dorazili další návštěvníci. Od 11 hodin otevřela domovská světnice své dveře k prohlídce a její zařízení se opět setkalo s živým zájmem. Ze staré domoviny přijeli jen dva hosté. Krajan Rudolf Moder se v Horním Slavkově (Schlaggenwald) marně snažil sehnat více krajanů ochotných cestovat, jimž byly přislíbeny peníze na cestu a stravu.

Po obědě v hostincích se zábava s proměnlivými stolními společnostmi protáhla až hluboko do odpoledne. Když pak do sálu vstoupila ještě naše „matka světnice" Erna Kögler (Jessl), následovalo opět srdečné přivítání. Nakonec, byť se steskem, přišlo loučení. Zda se ještě uvidíme? Kolikrát nám ještě budou dopřány takové dny důvěrné pospolitosti? Je dobře, že odpověď nikdo nezná. Přání „Zase někdy!" zůstává. Děkujeme městu Auerbach za trvalou vstřícnost a finanční podporu! Místní a regionální tisk o naší akci podrobně informoval. Hotel „Federhof" v Auerbachu už nebyl k dispozici pro ubytování. Mnozí domovští přátelé našli ubytování v okolních obcích. Krajanům cestujícím vlakem prokazovali také vítané „šoférské" služby. Poděkování náleží i krajance Annemarie Pöttig (pochází z Doupova (Duppau)), která na našich setkáních dobrovolně a spolehlivě koná „službu" u vchodových dveří Kolpingova sálu. Heinrich Dilling, jménem naší domovské pospolitosti.

Vzpomínám na tebe, když se mi v duchu rozezní stará melodie, když v lese nesměle tiše zazpívá ptáček.

Vzpomínám na tebe, když se zlatý klas sklání v mírném letním vánku, když se zralý plod, ten těžký, sbírá ze stébla i ze stromu.

Vzpomínám na tebe, když vysoko v modrém éteru táhne vlaštovka, když na dalekém obzoru pak později prchá den.

Vzpomínám na tebe, když nad znavenými poli burácí podzimní vítr, když v tichých zasněžených lesích přebývá zima.

Vzpomínám na tebe, když pozvednu zrak k mihotavému moři hvězd. Vím, že dokud budu žít, nikdy na tebe nezapomenu. Josef Putz, Dachau

věta pokračuje na dalším listu ⟶

(z chebského nářečí) Naše maličká byla mezitím už tři roky stará. Tak měl i k nám přijít Mikuláš a něco přinést. Vhodný plášť, kožešinovou čepici, vousy a pytel se našly. Dárků tenkrát nebylo mnoho: pár jablek, trochu čokolády, pár ořechů a pár kousků cukru. Táta, tedy já, jsem chtěl dělat Mikuláše. Malá holčička se ustrašeně dívala, když ten chlap vešel do dveří, trochu se rozplakala a utekla k mámě. Chvíli si šeptaly, ale pak Erna přednesla básničku. Při modlení jí pomáhala máma. Obličejík zářil, když se těch pár maličkostí vykutálelo z pytle před ni. Byla to už malá mlsalka a taková zůstala i později. Zkrátka, když se holčička měla s Mikulášem na rozloučenou hezky rozloučit slovy „na shledanou", podívala se na mě celá udivená a místo toho řekla: „Na shledanou, tati!" Tomu se dodnes smějeme. Váš Roth Seff

věta pokračuje na dalším listu ⟶