Skupinová fotografie před domovskou světnicí Asi třetina návštěvníků setkání v Auerbachu i. d. Opf. se s krajanem Franzem Hofmannem (vpředu, třetí zleva) a domovským farářem důst. p. Kurtem Völklem (napravo od středu snímku) sešla před domovskou světnicí k pamětní fotografii. Snímek poskytla krajanka Bruni Metzler (Wirlitsch).
Za to si čilá skupina kolem paní Elli Habergerové zaslouží i na tomto místě srdečné poděkování! V 16 hodin se konala členská schůze spolku SGH (viz zpráva). Na domovském večeru pak náš čilý Franz Hofmann, organizátor „na místě", přivítal krajany a hosty. Litoval, že „slavkovská rodina" je stále menší, že se někteří domovští přátelé většinou z důvodu věku nebo zdravotních potíží nemohou setkání zúčastnit, a popřál všem radostné chvíle a shromáždění dobrý průběh. Jmenovitě zmínil nepřítomného čestného předsedu našeho domovského spolku Josefa A. Taubera a vyřídil jeho pozdravy. První starosta Helmut Ott a bývalý starosta Hanni Habersberger pronesli k nám, patronátním dětem, srdečná slova a opětovně vyjádřili obdiv nad naší stále vroucí sounáležitostí se starou domovinou, která nás znovu a znovu přivádí na setkání do patronátního města. Vtipné verše v našem nářečí přivítání zaokrouhlily. Poté se v příjemné zábavě z odpoledne pokračovalo s přáteli a známými. V pestrém sledu se o pobavení, potlesk a dobrou náladu postaraly hudební doprovod našeho krajana Franze Wawersicha, písňový přednes našeho přítele Richarda Arnolda, humorné rýmy Otty Dillinga a rozjímavé básně z mého pera, i v nářečí. V živém, čilém rozhovoru ubíhaly společné hodiny až příliš rychle. Kolem 23. hodiny domovský večer dozněl.
Neděle, 10. 9. V 9 hodin začala slavnostní bohoslužba v městském farním kostele. Zároveň se v Kristově kostele konala evangelická ranní pobožnost. Náš domovský farář důst. p. Kurt Völkl opět sloužil mši svatou. Jeho kázání se neslo pod heslem „Domov lze ztratit, vzpomínky si podržet". (Znění následuje v příštím Heimatbriefu.) Po slavnostní velké mši jsme se za zářivého slunce vydali na hřbitov. Manželé Walter a Maria Zeidlerovi a krajanka Anneliese Kaiser (Eckl) si oblékli své pěkné kroje a dodali tak chebský ráz. První starosta Helmut Ott položil u pomníku vyhnanců květinovou vazbu a my jsme v modlitbě vzpomněli našich zesnulých, z nichž nejeden našel poslední odpočinek i na hřbitově patronátního města. Mezitím dorazili další návštěvníci. Od 11 hodin otevřela domovská světnice své dveře k prohlídce a její zařízení se opět setkalo s živým zájmem. Ze staré domoviny přijeli jen dva hosté. Krajan Rudolf Moder se v Horním Slavkově (Schlaggenwald) marně snažil sehnat více krajanů ochotných cestovat, jimž byly přislíbeny peníze na cestu a stravu.
Po obědě v hostincích se zábava s proměnlivými stolními společnostmi protáhla až hluboko do odpoledne. Když pak do sálu vstoupila ještě naše „matka světnice" Erna Kögler (Jessl), následovalo opět srdečné přivítání. Nakonec, byť se steskem, přišlo loučení. Zda se ještě uvidíme? Kolikrát nám ještě budou dopřány takové dny důvěrné pospolitosti? Je dobře, že odpověď nikdo nezná. Přání „Zase někdy!" zůstává. Děkujeme městu Auerbach za trvalou vstřícnost a finanční podporu! Místní a regionální tisk o naší akci podrobně informoval. Hotel „Federhof" v Auerbachu už nebyl k dispozici pro ubytování. Mnozí domovští přátelé našli ubytování v okolních obcích. Krajanům cestujícím vlakem prokazovali také vítané „šoférské" služby. Poděkování náleží i krajance Annemarie Pöttig (pochází z Doupova (Duppau)), která na našich setkáních dobrovolně a spolehlivě koná „službu" u vchodových dveří Kolpingova sálu. Heinrich Dilling, jménem naší domovské pospolitosti.
Kuchenbüfett.
Gruppenbild vor der Heimatstube
Etwa ein Drittel der Besucher des Treffens in Auerbach i. d. Opf. hat sich mit Lm. Franz Hofmann (vorne, 3. v. l.) und Heimatpfarrer Hw. Kurt Völkl (rechts der Bildmitte) vor der Heimatstube zum Erinnerungsfoto eingefunden. Das Bild stellte Lmn. Bruni Metzler (Wirlitsch) zur Verfügung.
Dafür verdient die rührige Mannschaft um Frau Elli Haberger auch an dieser Stelle ein herzliches Dankeschön!
Um 16 Uhr fand die Mitgliederversammlung des SGH-Vereins statt (siehe Bericht). Beim Heimatabend begrüßte dann unser rühriger Franz Hofmann, Organisator „vor Ort", Landsleute und Gäste. Er bedauerte, daß die „Schlaggenwalder Familie" immer kleiner werde, manche Heimatfreunde meist aus Altersgründen oder wegen gesundheitlicher Beschwerden dem Treffen fernbleiben müßten, und wünschte allen frohe Stunden und der Zusammenkunft einen guten Verlauf. Namentlich erwähnte er den abwesenden Ehrenvorsitzenden unseres Heimatvereins, Josef A. Tauber, und übermittelte dessen Grüße. Der Erste Bürgermeister Helmut Ott und Altbürgermeister Hanni Habersberger richteten herzliche Worte an uns Patenkinder und äußerten zum wiederholten Male ihre Bewunderung über unsere nach wie vor innige Verbundenheit mit der alten Heimat, die uns immer wieder zu den Treffen in die Patenstadt führt. Sinnige Verse in unserer Mundart rundeten die Begrüßung ab.
Danach setzte man die gemütliche Unterhaltung vom Nachmittag mit Freunden und Bekannten fort. In bunter Folge sorgten die musikalische Begleitung unseres Lm. Franz Wawersich, ein Liedervortrag unseres Freundes Richard Arnold, humorig Gereimtes von Otto Dilling und besinnliche Gedichte aus meiner Feder, auch im Dialekt, für Erheiterung, Beifall und gute Laune. In angeregter, lebhafter Plauderei vergingen die gemeinsamen Stunden viel zu schnell. Gegen 23 Uhr klang der Heimatabend aus.
Sonntag, 10. 9.
Um 9 Uhr begann der feierliche Gottesdienst in der Stadtpfarrkirche. Gleichzeitig fand in der Christuskirche eine evangelische Morgenfeier statt. Unser Heimatpfarrer Hw. Kurt Völkl hielt wieder die hl. Messe. Seine Predigt stand unter dem Leitwort „Die Heimat kann man verlieren, Erinnerungen behalten". (Der Wortlaut folgt im nächsten Heimatbrief.)
Nach dem feierlichen Hochamt begaben wir uns bei strahlendem Sonnenschein zum Friedhof. Das Ehepaar Walter und Maria Zeidler und Lmn. Anneliese Kaiser (Eckl) hatten ihre schmucken Trachten angelegt und setzten damit Egerländer Akzente. Erster Bürgermeister Helmut Ott legte am Ehrenmal der Heimatvertriebenen ein Blumengebinde nieder, und wir gedachten im Gebet unserer Verstorbenen, von denen so mancher auch am Gottesacker der Patenstadt seine letzte Ruhe fand.
Inzwischen waren weitere Besucher eingetroffen. Ab 11 Uhr öffnete die Heimatstube ihre Pforte zur Besichtigung, und die Einrichtung fand wieder reges Interesse. Aus der alten Heimat waren nur zwei Gäste angereist. Lm. Rudolf Moder hatte sich in Schlaggenwald vergeblich um mehr reisewillige Landsleute bemüht, denen ein Fahr- und Zehrgeld zugesichert war.
Nach dem Mittagessen in den Gasthöfen zog sich die Unterhaltung mit wechselnden Tischrunden bis weit in den Nachmittag hinein. Als dann noch unsere Stubenmutter Erna Kögler (Jessl) den Saal betrat, gab es nochmals eine herzliche Begrüßung. Schließlich hieß es, wenn auch mit Wehmut, Abschied nehmen. Ob man sich wiedersieht? Wie oft noch sind uns solche Tage vertrauter Gemeinsamkeit vergönnt? Es ist gut so, daß niemand die Antwort kennt. Der Wunsch „Auf ein Neues!" bleibt.
Wir danken der Stadt Auerbach für das beständige Entgegenkommen und die finanzielle Unterstützung!
Die örtliche und regionale Presse berichtete ausführlich über unsere Veranstaltung. Das Hotel „Federhof" in Auerbach stand für Übernachtung nicht mehr zur Verfügung. Viele Heimatfreunde fanden ihr Quartier in den umliegenden Ortschaften. Sie leisteten auch für bahnreisende Landsleute willkommene „Chauffeur"-Dienste. F. P.
Ein Dankeschön gebührt auch Lmn. Annemarie Pöttig (sie stammt aus Duppau), die bei unseren Treffen freiwillig und zuverlässig „Dienst" an der Eingangstür des Kolpingsaales versieht.
Heinrich Dilling, im Namen unserer heimatlichen Gemeinschaft.
Vzpomínám na tebe, když se mi v duchu rozezní stará melodie, když v lese nesměle tiše zazpívá ptáček.
Vzpomínám na tebe, když se zlatý klas sklání v mírném letním vánku, když se zralý plod, ten těžký, sbírá ze stébla i ze stromu.
Vzpomínám na tebe, když vysoko v modrém éteru táhne vlaštovka, když na dalekém obzoru pak později prchá den.
Vzpomínám na tebe, když nad znavenými poli burácí podzimní vítr, když v tichých zasněžených lesích přebývá zima.
Vzpomínám na tebe, když pozvednu zrak k mihotavému moři hvězd. Vím, že dokud budu žít, nikdy na tebe nezapomenu. Josef Putz, Dachau
Ich denke Dein, wenn mir im Geiste
eine alte Melodie erklingt,
wenn im Walde zaghaft leise
ein Vöglein singt.
Ich denke Dein, wenn die gold'ne Ähre
sich neigt im linden Sommerwind,
wenn man die reife Frucht, die schwere
vom Halm und Baume nimmt.
Ich denke Dein, wenn hoch im blauen Äther
die Schwalbe zieht,
wenn am fernen Horizont dann später
der Tag entflieht.
Ich denke Dein, wenn über die müden Felder
der Herbstwind braust,
wenn in den stillen verschneiten Wäldern
der Winter haust.
Ich denke Dein, wenn ich den Blick erhebe
zum flimmernden Sternenmeer.
Ich weiß, daß ich, solang' ich lebe
vergessen kann Dich nimmermehr.
Josef Putz, Dachau
věta pokračuje na dalším listu ⟶
(z chebského nářečí) Naše maličká byla mezitím už tři roky stará. Tak měl i k nám přijít Mikuláš a něco přinést. Vhodný plášť, kožešinovou čepici, vousy a pytel se našly. Dárků tenkrát nebylo mnoho: pár jablek, trochu čokolády, pár ořechů a pár kousků cukru. Táta, tedy já, jsem chtěl dělat Mikuláše. Malá holčička se ustrašeně dívala, když ten chlap vešel do dveří, trochu se rozplakala a utekla k mámě. Chvíli si šeptaly, ale pak Erna přednesla básničku. Při modlení jí pomáhala máma. Obličejík zářil, když se těch pár maličkostí vykutálelo z pytle před ni. Byla to už malá mlsalka a taková zůstala i později. Zkrátka, když se holčička měla s Mikulášem na rozloučenou hezky rozloučit slovy „na shledanou", podívala se na mě celá udivená a místo toho řekla: „Na shledanou, tati!" Tomu se dodnes smějeme. Váš Roth Seff
Unna Klaana wår inzwischn schu drei Gåuha ålt. Also håut aa dåu da Niklas kumma u woos bringa solln. A passenda Måntl, a Pölzmutz, a Bårt u a Soock håm sie gfunna. Gschenka håuts dåmals niat v(ül gebm: a pår Eppl, a wing Schokolad, a pår Nuß u a pår Zuckala. Da Dada, also ich, håut möin an Niklas måchn. As klaana Madl håut angstlich dreigschaut, wöi dea Karl ba da Tüa reikumma is, a wing greint u is za da Mama grennt. Sie håbm a Waal gfischpat, owa dånn håut die Erna a Gedichtl aufgsågt. Ban Betn håut ara die Mama gholfm. As Gsichtl håut gstråhlt, wöi döi pår Klaanighkeitn ausn Soock vua sie hi(ngrollt san. Sie wår schu a klaana Näschkåtz u is's speta bliebm. Kurzum, wöis Madl an Niklas zan Åbschied håut schöi „Auf Wiedersehen" soogn solln, håut sa mich gånz gråuß uagschaut u ståttdessn gsågt: „Auf Wiedersehen, Vati!"
Dåu drüwa låchma heint nuch.
Euer Roth Seff
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.