Rozšíření dolů, technický vrchol a úpadek těžby

...habsburského velmože, Caspar Pflug, roku 1539 otevřel hlavní důl revíru. Byl vyražen k cínové rudní čočce Huber (Huber-Zinnstock), kde podfáral staré dobývky v hloubce 57 sáhů¹⁰. Ke konci 16. století dosáhl délky 5,92 km¹¹; společně s jáchymovskými štolami Barbora (11,5 km) a Daniel (6 km) patřil k největším důlním dílům v Evropě. Není divu, že po těchto nezbytných investicích těžba cínu nejenže zůstala na vysoké úrovni, ale ve čtyřicátých letech 16. století — kdy produkce v Horním Slavkově (Schlaggenwald) vrcholila — za obzvlášť příznivých okolností stoupla až na roční výši 750 t¹².

Konjunktura hornoslavkovského cínového hornictví však byla brzy prudce přerušena. V době šmalkaldské války se Caspar Pflug angažoval jako přední osobnost protihabsburského stavovského povstání. Po jeho porážce mu byl zkonfiskován veškerý pozemkový a důlní majetek. Ze stejných důvodů byly dočasně zabaveny i důlní podíly zahraničních těžařů ze sousedních německých zemí. Následky se projevily okamžitě: útlum hornických prací a prudce zmenšený zájem o český cín. Obnovení právního stavu, povýšení Horního Slavkova a Krásna (Schönfeld) na svobodná královská horní města¹³ k 1. září 1547 a v roce 1551 rovněž povýšení nedaleko ležící hornické osady Čisté (Lauterbach) na horní město¹⁴, však už nedokázaly zájem o investice — především u zámožných norimberských a lipských těžařů — plně obnovit. Královské úřady proto musely usilovat o radikální nápravu. Dne 1. ledna 1548 byl vyhlášen nový královský cínový horní řád (Zinnordnung) pro Horní Slavkov, Krásno a Lauterbach, který pak posloužil jako předloha i při koncipování saských cínových horních řádů v letech 1556 až 1568. Nový řád měl upevnit právní jistotu a řadou výhodných hospodářských opatření podpořit oslabenou hornickou činnost.

Všechna opatření však zůstala bez úspěchu, zvláště když do Českého království v letech 1561 až 1562 udeřila vlna takzvané cenové revoluce. V jejím průběhu začaly rychle stoupat ceny provozních a životních potřeb. Hospodářské zvýhodnění nejdůležitějších důlních provozů tím bylo zpochybněno¹⁵. Od roku 1563 se v českých cínových revírech rok co rok střídaly královské komise, aniž by však měly úspěch. Zdálo se, jako by druhá polovina 16. století přinášela jen nepříznivé události: roku 1567 vyhořelo téměř celé město Horní Slavkov¹⁶, roku 1568 došlo k prvním velkým závalům na dole Huber-Stock a krátce poté i na dole Schnöden-Stock¹⁷, k tomu na počátku sedmdesátých let klesla cena hornoslavkovského cínu až o 40 %¹⁸. Klesala i produkce cínových dolů; v posledních dvou desetiletích 16. století se snížila z ročního průměru 300 t na polovinu¹⁹. Začala fáze úpadku hornické činnosti, která v té době postihla už většinu českých revírů.

Navzdory nepříznivým provozním a hospodářským okolnostem — a snad právě proto — bylo v druhé polovině 16. století v revíru Horní Slavkov–Krásno dosaženo vysoké úrovně technické praxe. V hlavním provozu dolu Huber-Stock se rekonstrukcí starých důlních prací podařilo ložisko tak účelně rozčlenit, že zde mohl být postupně vybudován pro všechny hlavní důlní stavby společný systém těžby, větrání a odvodňování (Bewetterungs- und Entwässerungssystem). Vodorovné osy důlních děl pak podfárala Georgova štola (Georg-Stollen), ražená z dolu Huber-Stock v hloubce 26 sáhů, a pod ní v hloubce 57 sáhů Pflugova štola (Pflug-Stollen), která byla na počátku devadesátých let 16. století na stejné úrovni napojena na štolu Schnöden-Stollen. Pod těmito štolními díly byla ve svislé hloubce 85 sáhů pod povrchem už od poloviny 16. století vytvořena poměrně hustá síť takzvaného sohlstrichu (Sohlstrich) — tedy nejhlubšího dopravního horizontu s funkcí přepravní a větrací. Na jeho úroveň bylo v osmdesátých letech 16. století zavedeno již několik hlavních šachet, které byly vzájemně propojeny. Další šachty byly ještě prohlubovány. Pod sohlstrichem, v celkové svislé hloubce asi 90 sáhů, probíhal horizont zvaný Erbtiefste — nejnižší úroveň odvodňovacích prací. Tato Erbtiefste byla dalším prohlubováním ve staré vodní šachtě (Alt-Wasserschacht) podfárána v hloubce 96 sáhů. Největší hloubka dosažená v hornoslavkovském revíru v 16. století se tak blížila hranici 200 m, což při značně plochém reliéfu terénu představovalo velmi úspěšný výkon. Zároveň byla účelně řešena i důlní technika. Těžbu z celého revíru Horní Slavkov–Krásno soustředili do pěti těžních šachet; centrální větrání, založené na přirozeném tahu vzduchu, provedli tak promyšleně, že podstatná část tohoto systému mohla být používána ještě v 18. a na počátku 19. století. Také pro odvodňování důlních děl byl vybudován systém společný pro většinu hornoslavkovského revíru. Důlní vody byly vodními stroji (Wasserkünste), umístěnými ve staré vodní šachtě a později i na nové vodní šachtě (Neu-Wasserschacht), hloubené od roku 1590, zvedány na úroveň Pflugovy štoly a odváděny do údolí pod Horním Slavkovem. Tento systém byl v polovině 17. století ještě rozšířen o další strojní šachtu v hloubce 195 m²⁰. Přeprava vody k dědičným štolám (Erbstollen) se v druhé polovině 16. století prováděla při čerpání vody již výhradně pomocí pístových čerpadel s klikovým hřídelem. Dvě hlavní čerpadla byla ve staré vodní šachtě nasazena v letech 1552 a 1570, jedno pod druhým, v hloubce 30 a asi 40 sáhů, s vodními koly o průměru asi 7 sáhů. Při nepřetržitém provozu zvedla asi 1900 hl vody za směnu²¹. Kromě nich byly u jam (Gesenke) dědičných štol a ve slepých šachtách v potřebné míře nasazeny vodní stroje s menšími vodními koly, označované jako vodní strojky (Wasserkünstlein), tyčové strojky (Stangkünstlein) a podobně.

věta pokračuje na dalším listu ⟶