⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Pro tato zařízení bylo zapotřebí mimořádně velkého množství vody. První snahy posílit dosud nevyužívané vodní toky v revíru Horní Slavkov–Krásno sahají už do 15. století, kdy byla poprvé využita rozsáhlá přírodní nádrž tvořená obřími rašeliništi na náhorní plošině nad Kynžvartem, která má dodnes rozlohu 830 ha. Z tohoto území – patřícího k oblastem s největšími ročními srážkami, 993 mm na 1 m² – byl už tehdy veden vodní příkop ke Krásnu a roku 1499 prodloužen až k důlním dílům nad Horním Slavkovem. Při rychlém rozvoji důlních prací však tento příkop nedokázal zásobovat vodou všechny důlní a hutní provozy. Proto byl v letech 1501 až 1530 posílen soustavou několika velkých důlních rybníků a pomocných příkopů. V letech 1530 až 1536 byl vodní příkop přebudován na mohutný vodní kanál, tzv. plavební příkop (Floßgraben), v délce 24 km a šířce zhruba 2 m. Toto umělé vodní dílo, v následujících desetiletích ještě rozšiřované, přesáhlo svou celkovou délkou daleko 30 km a používalo se pro dopravu k důlním provozům i pro plavení dřeva až do 19. století. Svým rozsahem mělo toto zařízení na saské straně obdobu jen v revíru Altenberg⁹.

Po tomto zlepšení provozních podmínek rychle rostl rozsah těžby, takže při pracích ve větších hloubkách brzy vznikly první vážnější potíže s odvodňováním. Ne všude bylo z provozních důvodů možné nasadit čerpací stroje; proto se od roku 1535 začalo se systematickým ražením několika hlubokých dědičných štol, které měly nahradit starší štolová díla a otevřít dosud vodou nepřístupné hlubší partie ložisek. Význam nabyla zejména štola In-

věta pokračuje na dalším listu ⟶