⟵ věta pokračuje z předchozího listu

v revíru Horní Slavkov (Schlaggenwald) – Krásno (Schönfeld), mimořádně velkého významu. I zde sahají počátky těžby rýžováním ze sekundárních ložisek prokazatelně až před polovinu 13. století, kdy české cínu na trzích v Bruggách a v Kolíně nad Rýnem svou kvalitou a množstvím vyvolávalo citelný pokles cen anglického cínu¹.

Na prahu 16. století bylo zdejší cínové hornictví již tak intenzivní, že tehdejší majitel největšího cínového dolového území, Hans Pflug z Rabštejna, pokládal za nutné vydat 26. prosince 1509 pro cínové doly v Horním Slavkově samostatný cínový horní řád. Jako předloha posloužil téhož roku vydaný annabergský horní řád². Slavkovský horní řád ovšem shrnoval i řadu starších a osvědčených českých právních zvyklostí, a zastínil tak předchozí cínové řády vydané v Krupce roku 1487 a v Altenbergu roku 1491. Společně s pozdějším jáchymovským horním řádem z roku 1518 se stal vzorem pro řadu dalších hornických předpisů v českých zemích. Po jeho vydání následoval rychlejší rozvoj hornické činnosti na cínorudných ložiskách, zejména když dědičné štoly (Erbstollen), Chebská a Starošťolová štola, pronikly roku 1516 do oblasti nejbohatšího výskytu ve Slavkovském lese, tzv. Huberova stocku (Huber-Stock) mezi Horním Slavkovem a Krásnem³. Stalo se tak téhož roku, kdy byly odkryty první bohaté stříbrné žíly v Jáchymově⁴. Otevřením obou těchto hornických oblastí začala v českém hornictví nová éra.

Úspěšné práce na Huberově stocku, na dalších třech stocích a v některých pásmech cínorudných žil v jeho okolí podnítily těžbu i na jiných místech Slavkovského lesa, a to v okolí Mariánských Lázní, Kynžvartu, Pramenů (Sangerberg), Čisté (Lauterbach) a Smrkovce (Schönficht). V různých vodních tocích protékajících cínorudnými územími bylo založeno i několik rýžovišť (Seifen). Souběžně se mimořádně silně rozvíjely i důlní práce na stříbrorudných ložiskách, takže se v letech 1525/26 dokonce uvažovalo o zřízení nové mincovny v Horním Slavkově a o zahájení ražby tolarů⁵, aby bylo k dispozici dostatek peněz na výplaty horníků. Produkce revíru Horní Slavkov–Krásno prudce stoupala a již ve dvacátých a třicátých letech 16. století dosahovala ročně 400 až 500 tun cínu⁶. Zároveň se zvětšoval i Horní Slavkov, který se z malého městečka rozrostl v rozsáhlé, honosné sídlo s asi 4000 obyvateli a několika tisíci horníky v předměstích a okolních vsích; i město Krásno tehdy dosáhlo nejméně 2000 obyvatel⁷.

Jakmile byly vyčerpány horní partie ložisek, nebylo už možné udržet trvalou těžbu cínu bez odpovídajících opatření. K nim patřilo především účelné zavedení nejnovější hornické techniky, uplatnění vhodných technologických postupů při úpravě a hutnění cínových rud a zajištění dostatečného přívodu vody pro pohon zařízení a separaci. V dopravní technice zůstal revír Horní Slavkov–Krásno v 16. století konzervativní. Namísto těžních strojů s kolovým pohonem (Bulgenkünste s Kehrradantrieb), které se osvědčily v českých a saských revírech Krušných hor, se zde tradičně nadále používal koňský žentour (Göpel), který byl v 16. století zdokonalen pro těžbu se dvěma lany na jeden zdvih. Zásadní změna nastala v čerpací technice. Na počátku 16. století se nejprve používala paternosterová čerpadla, tzv. Heinzovy stroje (Heinzenkünste) s vodními koly o průměru až 10 m. Kolem poloviny 16. století se však vyvinula účinnější pístová čerpadla se zdvihem pístní tyče prostřednictvím klikového hřídele – konstrukce vyzkoušená v saském Ehrenfriedersdorfu – a s vodními koly různých průměrů až do 14,5 m. Také úprava cínové rudy byla v Horním Slavkově roku 1525 podstatně zlepšena, zejména zavedením tzv. mokrého procesu na stoupách (Pochwerke). Toto strojní zařízení, poprvé použité roku 1507 v Altenbergu, se pak brzy rozšířilo do všech českých revírů. Kromě toho byly zdokonaleny i pražicí a promývací postupy rudy v různých soustavách splavů (Spülrinnen) a všeobecně se snížila dosud vysoká procentní ztráta kovu i při hutnických postupech⁸.

věta pokračuje na dalším listu ⟶