⟵ věta pokračuje z předchozího listu
v revíru Horní Slavkov (Schlaggenwald) – Krásno (Schönfeld), mimořádně velkého významu. I zde sahají počátky těžby rýžováním ze sekundárních ložisek prokazatelně až před polovinu 13. století, kdy české cínu na trzích v Bruggách a v Kolíně nad Rýnem svou kvalitou a množstvím vyvolávalo citelný pokles cen anglického cínu¹.
Na prahu 16. století bylo zdejší cínové hornictví již tak intenzivní, že tehdejší majitel největšího cínového dolového území, Hans Pflug z Rabštejna, pokládal za nutné vydat 26. prosince 1509 pro cínové doly v Horním Slavkově samostatný cínový horní řád. Jako předloha posloužil téhož roku vydaný annabergský horní řád². Slavkovský horní řád ovšem shrnoval i řadu starších a osvědčených českých právních zvyklostí, a zastínil tak předchozí cínové řády vydané v Krupce roku 1487 a v Altenbergu roku 1491. Společně s pozdějším jáchymovským horním řádem z roku 1518 se stal vzorem pro řadu dalších hornických předpisů v českých zemích. Po jeho vydání následoval rychlejší rozvoj hornické činnosti na cínorudných ložiskách, zejména když dědičné štoly (Erbstollen), Chebská a Starošťolová štola, pronikly roku 1516 do oblasti nejbohatšího výskytu ve Slavkovském lese, tzv. Huberova stocku (Huber-Stock) mezi Horním Slavkovem a Krásnem³. Stalo se tak téhož roku, kdy byly odkryty první bohaté stříbrné žíly v Jáchymově⁴. Otevřením obou těchto hornických oblastí začala v českém hornictví nová éra.
Úspěšné práce na Huberově stocku, na dalších třech stocích a v některých pásmech cínorudných žil v jeho okolí podnítily těžbu i na jiných místech Slavkovského lesa, a to v okolí Mariánských Lázní, Kynžvartu, Pramenů (Sangerberg), Čisté (Lauterbach) a Smrkovce (Schönficht). V různých vodních tocích protékajících cínorudnými územími bylo založeno i několik rýžovišť (Seifen). Souběžně se mimořádně silně rozvíjely i důlní práce na stříbrorudných ložiskách, takže se v letech 1525/26 dokonce uvažovalo o zřízení nové mincovny v Horním Slavkově a o zahájení ražby tolarů⁵, aby bylo k dispozici dostatek peněz na výplaty horníků. Produkce revíru Horní Slavkov–Krásno prudce stoupala a již ve dvacátých a třicátých letech 16. století dosahovala ročně 400 až 500 tun cínu⁶. Zároveň se zvětšoval i Horní Slavkov, který se z malého městečka rozrostl v rozsáhlé, honosné sídlo s asi 4000 obyvateli a několika tisíci horníky v předměstích a okolních vsích; i město Krásno tehdy dosáhlo nejméně 2000 obyvatel⁷.
Jakmile byly vyčerpány horní partie ložisek, nebylo už možné udržet trvalou těžbu cínu bez odpovídajících opatření. K nim patřilo především účelné zavedení nejnovější hornické techniky, uplatnění vhodných technologických postupů při úpravě a hutnění cínových rud a zajištění dostatečného přívodu vody pro pohon zařízení a separaci. V dopravní technice zůstal revír Horní Slavkov–Krásno v 16. století konzervativní. Namísto těžních strojů s kolovým pohonem (Bulgenkünste s Kehrradantrieb), které se osvědčily v českých a saských revírech Krušných hor, se zde tradičně nadále používal koňský žentour (Göpel), který byl v 16. století zdokonalen pro těžbu se dvěma lany na jeden zdvih. Zásadní změna nastala v čerpací technice. Na počátku 16. století se nejprve používala paternosterová čerpadla, tzv. Heinzovy stroje (Heinzenkünste) s vodními koly o průměru až 10 m. Kolem poloviny 16. století se však vyvinula účinnější pístová čerpadla se zdvihem pístní tyče prostřednictvím klikového hřídele – konstrukce vyzkoušená v saském Ehrenfriedersdorfu – a s vodními koly různých průměrů až do 14,5 m. Také úprava cínové rudy byla v Horním Slavkově roku 1525 podstatně zlepšena, zejména zavedením tzv. mokrého procesu na stoupách (Pochwerke). Toto strojní zařízení, poprvé použité roku 1507 v Altenbergu, se pak brzy rozšířilo do všech českých revírů. Kromě toho byly zdokonaleny i pražicí a promývací postupy rudy v různých soustavách splavů (Spülrinnen) a všeobecně se snížila dosud vysoká procentní ztráta kovu i při hutnických postupech⁸.
wurde 1501/02 für Bergbauzwecke angelegt
[obr] Karte des Bergbaureviers von Schlaggenwald und Schönfeld von 1699
im Revier Schlaggenwald-Schönfeld (Horní Slavkov-Krásno), eine außerordentlich große Bedeutung. Auch hier reichen die Anfänge der Förderung durch Waschen aus sekundären Lagerstätten nachweisbar bis vor die Mitte des 13. Jahrhunderts zurück, als das böhmische Zinn auf den Märkten in Brügge und Köln durch seine Qualität und Menge eine spürbare Preissenkung des englischen Zinns verursachte¹.
An der Schwelle des 16. Jahrhunderts war hier der Zinnbergbau bereits so intensiv, daß der damalige Inhaber des größten Zinngrubengebietes, Hans Pflug von Rabenstein, es für notwendig fand, am 26. Dezember 1509 für die Zinngruben in Schlaggenwald eine selbständige Zinnordnung zu erlassen. Als Vorlage diente die im selben Jahre herausgegebene Annaberger Bergordnung². Die Schlaggenwalder Bergordnung resümierte allerdings auch eine Reihe älterer und bewährter böhmischer Rechtsgewohnheiten und stellte so die vorangehenden, in Graupen (Krupka) im Jahre 1487 und in Altenberg im Jahre 1491 herausgegebenen Zinnordnungen in den Schatten. Gemeinsam mit der späteren St. Joachimsthaler Bergordnung von 1518 wurde sie zum Vorbild für eine Reihe weiterer bergbaulicher Richtlinien in den böhmischen Ländern. Nach ihrer Herausgabe folgte eine schnellere Entfaltung der bergbaulichen Tätigkeit in den Zinnerzlagerstätten, namentlich als die Erbstollen, der Eger- und der Alt-Stöllner-Stollen, 1516 in das Gebiet des reichsten Vorkommens im Kaiserwald, des Huber-Stocks zwischen Schlaggenwald (Horní Slavkov) und Schönfeld (Krásno) vordrangen³. Dies geschah in demselben Jahr, als die ersten reichen Silbergänge in St. Joachimsthal (Jáchymov)⁴ aufgeschlossen wurden. Mit dem Aufschluß dieser beiden Bergbaugebiete begann eine neue Ära im böhmischen Bergbau.
Die erfolgreichen Arbeiten im Huber-Stock, in weiteren drei Stöcken und in einigen Zonen von Zinnerzgängen in seiner Nachbarschaft regten den Abbau auch an anderen Stellen des Kaiserwaldes an, und zwar in der Umgebung von Marienbad (Mariánské Lázně), Königswart (Kynžvart), Sangerberg (Prameny), Lauterbach (Čistá), Schönficht (Smrkovec). Einige Seifen wurden in verschiedenen durch die Zinnerzgelände fließenden Gewässern angelegt. Gleichzeitig entfalteten sich auch die Bergbauarbeiten in den Silbererzlagerstätten außergewöhnlich stark, so daß man in den Jahren 1525/26 sogar erwog, in Schlaggenwald eine neue Münzstätte zu errichten und die Prägung von Thalern⁵ zu beginnen, damit genügend Geld für die Auszahlung der Bergleute zur Verfügung stehe. Die Produktion aus dem Revier Schlaggenwald-Schönfeld stieg heftig an und erreichte bereits in den zwanziger und dreißiger Jahren des 16. Jahrhunderts jährlich eine Höhe von 400 bis 500 t Zinn⁶. Gleichzeitig vergrößerte sich auch Schlaggenwald, das aus einem kleinen Städtchen in eine umfangreiche, ansehnliche Siedlung mit etwa 4000 Einwohnern und einigen tausend Bergleuten in den Vorstädten und umliegenden Dörfern anwuchs; auch die Stadt Schönfeld erreichte damals mindestens 2000 Einwohner⁷.
Sobald die oberen Lagerstättenpartien erschöpft waren, war es nicht mehr möglich, eine ständige Zinnproduktion ohne entsprechende Vorkehrungen aufrechtzuerhalten. Darunter gehörte vor allem eine zweckmäßige Einführung der neuesten Bergbautechnik, eine Anwendung geeigneter technologischer Prozesse bei der Aufbereitung und Verhüttung der Zinnerze und die Sicherung einer genügenden Wasserzufuhr für den Antrieb und die Separation. In der Transporttechnik blieb das Revier Schlaggenwald-Schönfeld im 16. Jahrhundert konservativ. An Stelle von Bulgenkünsten mit Kehrradantrieb, die in den böhmischen und sächsischen Revieren im Erzgebirge erprobt wurden, blieb hier traditionsgemäß der Göpel mit Pferdeantrieb in Verwendung, der im 16. Jahrhundert für einen Hub mit zwei Seilen verbessert wurde. Eine grundsätzliche Änderung zeigte sich in der Pumptechnik. Zu Beginn des 16. Jahrhunderts wurden zuerst Paternosterpumpen, die sogenannten Heinzenkünste mit Wasserrädern bis zu 10 m Durch-
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.