⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Většina rudních žil známých na dole Anna se buď v blízkosti jílové pukliny drtí[?] až k jejímu podloží a tam před ní ustupují[?], zatímco rudní žíly dolu Adalberti jsou v její blízkosti na 15–30 sázích rozdrceny
a ztrácejí ušlechtilost[?]. Zda žíly v nadloží jílové pukliny podle dřívějšího předpokladu skutečně pokračují, se dosud nepodařilo s jistotou určit. Pravděpodobnější je, že platí opak, neboť dosud se nezdařil žádný pokus najít v nadloží jílové pukliny přetnuté, často mocné žíly. Posun by jinak musel být velkolepý, dosud nikdy nepozorovaný. Mocnost jílové pukliny činí na dole Anna na 3. hlavním patře[?] 2 sáhy a v jejím vyplnění, tvořeném modrým a bělošedým jílem, nebylo možno rozeznat žádné znaky.
Několik sáhů severně odtud vystupuje čtvrtý článek, drobovina svérázně podobná zelenokamenu, hrubozrnné směsi, v níž jsou patrné křemité a jílovité břidličnaté částice. U hutě se objevuje slepencovitě s křemitým pojivem. Severozápadně nad hutí, hned u cesty, se zvedá Haselberg [Lísková hora]; haldy prozrazují velmi hutnou, tvrdou drobovinu. Dioritu čili zelenokamenu se skoro vždy nachází, i v podobě žil, v doprovodu rudních žil. Mocnost je velmi rozdílná, od několika palců až po 10 a více sáhů. V některých patrech[?] přecházejí diority v břidličnaté masy, přičemž se nikde neprojevila porucha struktury posledně jmenovaných tam, kde se stýkají, jako například na Annině patře[?] u Kateřinské žíly. Zelenokamenné žíly protínají vrstvy droboviny a drobovinové břidlice většinou pod ostrým úhlem po směru i úklonu, naproti tomu se téměř vždy drží
hlavního směru rudních žil ve vztahu[?] k němu. Zelenokamen tvoří často nadloží žil, které doprovází. Lze jej pozorovat na povrchu i ve všech hloubkách. Barva příbramského dioritu[?] je většinou zelená, místy spíše nažloutlá, začíná-li zvětrávat, čemuž procesu rychle podléhá, protože v blízkosti žil často obsahuje jemně vtroušený kyz železný (pyrit).
Jihovýchodní polovinu příbramského rudního revíru tvoří žula, uzavírající mnoho ušlechtilých žil. Zvláštní je výskyt kusů droboviny v žule na hranici obou hornin. Žula se jeví velmi rozmanitá, jednou hrubozrnná, jindy jemnozrnná a bohatá na křemen. Je převážně světle šedá, živec zelenavě bílý, místy masově červený, slída hnědá, nezřídka i dvojí barvy.
Ornice se téměř všude jeví jako produkt zvětrávání skalnatého podloží. Rudní žíly samy, ať už vystupující v drobovině, v břidlici nebo v žule, tvoří jeden jediný velký žilný pás, táhnoucí se ve směru od severu k jihu od Šenkenberku[?] [Scharkenberg?] až k Bohutínu[?] v délce 1 míle, s celkovou mocností kolem 1000 lechtů (sáhů). Až na nemnoho výjimek upadají všechny žíly, jejichž průměrný hlavní směr je h. 11 až 1, k západu. Nejpravidelněji se žilný pás jeví na dole Adalberti, naproti tomu žíly [?] dolů vykazují ve směru více odchylek a nepravidelností, takže spíše tvoří žilnou síť.
Mocnost žil je mimořádně rozdílná. Panuje v tom dokonce obecný rozdíl mezi žilami dolu Anna[?] a dolu Adalberti. První dosahují mocnosti 10 až 12 palců a více jen zřídka; průměrná mocnost činí 3 až 4 palce, často však klesá až na 1 palec. Naproti tomu druhé žíly, jmenovitě hlavní žíla Adalberti, jsou mocné 1 až 4 stopy, ba až 2 lechty.
Obecný typ příbramských rudních žil, pokud jde o jejich výplňovou hmotu, se velmi podobá freiberskému kyzovému olověnému souvrství, kterým rozumíme kombinaci sirníků kovů s křemenem. Freiberské kyzové olověné souvrství obsahuje kromě kovových součástí: galenitu (lesku olověného), sfaleritu (blejna), pyritu (kyzu železného) a arsenopyritu (kyzu arsenového) také trochu chalkopyritu (kyzu měděného), bornitu[?] (jaterního kyzu), tetraedritu s vysokým obsahem stříbra (bílého rudního nerostu, Weißgiltigerz), tetraedritu (šedé rudy), stříbrné černi, [?] lesku a zejména v drůzách: proustitu a pyrargyritu (červené stříbrné rudy), ryzí stříbro, bílou a zelenou olověnou rudu (cerusit, pyromorfit), hnědý špat (ankerit), manganový špat (rodochrozit), zinkový špat[?] (smithsonit), kazivec (fluorit), těžký špat (baryt), vápenec (kalcit).
Příbramské kyzové olověné souvrství se od něj však liší úplnou absencí arsenopyritu, častým výskytem sideritu (železného špatu) a přítomností antimonových rud. Hlavními žilnými horninami jsou siderit, kalcit, ankerit, křemen a baryt. Z rud se vyskytují: pyrit, hnědé, vzácněji červené stříbronosné blejno (sfalerit), stříbronosný galenit, tetraedrit (šedá ruda), tetraedrit bohatý stříbrem (bílý rudní nerost), pyrargyrit (červená stříbrná ruda), ryzí stříbro, [?] kámen a jehlicová ruda[?] (sametové blejno[?]), antimonit (antimonový lesk) a velmi vzácně chalkopyrit a stefanit (křehký stříbrný lesk).
Pozoruhodný je výskyt takzvaného železného klobouku (gossanu) u všech příbramských rudních žil. Sleduje se totiž pod železným kloboukem výchoz dále, zejména u žil bohatých na sirníky kovů, protože rozkladem převážně dosti železa obsahujících sirníků kovů (pyritu, magnetkyzu, chalkopyritu, arsenopyritu) vznikl oxid a hydroxid železa, jejichž rozšíření po celé žilné hmotě jí propůjčilo převážně červené nebo hnědé zbarvení.
Tento železný klobouk sahá u tamních žil do hloubky 50 až 60 lechtů, a teprve od této hloubky přijímají žíly do své výplňové hmoty mnoho tetraedritu[?] a galenitu, zatímco předtím se skládaly z rozpuštěné vmezeřené horniny, kalcitu a křemene s mnoha hutnými, vláknitými a okrovými limonity (hnědým železňákem), galenitem, který se obvykle přeměnil v zelenou a hnědou nebo černou a bílou olověnou rudu.
Toto velké rozšíření železného klobouku dalo dokonce podnět k založení dolování na železnou rudu, neboť výchoz se pochopitelně opouští až do hloubky, kde nastupují ušlechtilé kovy, od níž pak žíla připadá hornímu podnikateli[?].
O různých hloubkách ve vztahu k rozkladu podává zprávu Lill von Lilienbach, že se až do hloubky 200 lechtů projevoval stálý nárůst obsahu s hloubkou; od té doby až do 300 lechtů však bylo pozorováno setrvání na stejné úrovni.
Poté, co jsem nyní popsal geologické poměry Příbrami s využitím jejich popisu od Nagel-
entfällt[?] vermöge ihres Verflächens in der Teufe den Birkenberger Erzgängen immer mehr und mehr.
Die meisten in der Annagrube bekannten Erzgänge setzen theils Verdrückung[?] bis an das Liegende der Lettenkluft und weichen da ihr zurück[?], während die Erzgänge der Adalberti Grube in ihrer Nähe 15-30 Klafter zertrümmert
erscheinen und den Adel[?] verlieren. Ob sich Gänge im Hangenden der Lettenkluft nach der früheren Annahme wirklich fortsetzen, konnte bis jetzt mit Gewißheit noch nicht bestimmt werden. Wahrscheinlich ist es, daß das Gegentheil stattfindet, denn bis jetzt ist noch jeder Versuch mißlungen, die abgeschnittenen, oft mächtigen Gänge im Hangenden der Lettenkluft aufzusuchen. Die Verschiebung müßte sonst eine großartige, noch nie beobachtete sein. Die Mächtigkeit der Lettenkluft beträgt in der Anna Grube auf dem 3. Hauptlaufe[?] 2 Klafter und es war in ihrer mit blauem und weißlichgrauem Letten bestehenden Ausfüllung keine Zeichen wahr zu nehmen.
Einige Klafter nördlich von diesem entfernt tritt das vierte Glied auf, eine eigenthümlich dem Grünstein ähnliche Grauwacke von grobkörnigem Gemenge, in welcher quarzige und Thonschiefertheile zu bemerken sind. Sie erscheint conglomeratartig mit quarzigem Bindemittel bei der Schmelzhütte. Nordwestlich ober der Schmelzhütte nächst am Wege erhebt sich der Haselberg; die Halden weisen eine sehr dichte, harte Grauwacke nach. Diorit oder Grünstein findet sich selbst in Gängen fast immer in Begleitung der Erzgänge. Die Mächtigkeit ist sehr verschieden, von einigen Zollen bis 10 und mehr Klafter. In manchen Sohlen[?] gehen die Diorite in Schiefermassen über, nirgends zeigte sich eine Störung in der Structur der letzteren, wo sie sich begegnen, wie z. B. am Anna Laufe[?] beim Katharina Gang. Die Grünsteingänge durchschneiden die Schichten der Grauwacke und des Grauwackenschiefers meist unter einem spitzen Winkel im Streichen und Fallen, folgen dagegen fast stets der
Hauptrichtung der Erzgänge in Rücksicht[?]. der Grünstein bildet öfters das Hangend der Gänge, die er begleitet. Man kann ihn über Tage und in allen Tiefen beobachten. die Farbe des Przibramer Diorites[?] ist meist grün, zuweilen mehr gelblich, wenn er zu verwittern anfängt, welchem Process er schnell unterliegt, weil er in der Nähe der Gänge häufig fein eingesprengten Schwefelkies enthält.
die südöstliche Hälfte des Przibramer Erzreviers bildet der viele edle Gänge einschließende Granit. Eigenthümlich ist an der Grenze das Vorkommen von Grauwackenstücken im Granit. der Granit erscheint sehr mannichfaltig, bald grobkörnig, feinkörnig und quarzreich. Er ist vorherrschend hellgrau, der Feldspath grünlichweiß, mitunter fleischroth, der Glimmer braun, nicht selten auch von zweierlei Farben.
die Dammerde zeigt sich fast allenthalben als aus der Verwitterung des felsigen Untergrundes hervorgegangen. die Erzgänge selbst, sowohl die in der Grauwacke als die im Schiefer und Granit auftretenden, bilden einen einzigen großen Gangzug, der sich in der Richtung aus N. in S. vom Scharkenberg[?] bis nach Bohutin[?] auf eine Länge von 1 Meile fortzieht mit einer Totalmächtigkeit von etwa 1000 Lachter. Bis auf wenige[?] Ausnahmen fallen alle Gänge, deren durchschnittliches Hauptstreichen h. 11 bis 1 ist, in Abend. Am regelmäßigsten zeigt der Gangzug seinen Verlauf bei der Adalberti Grube, dagegen die Gänge der [?] Gruben mehr Abweichungen und Unregelmäßigkeiten in Streichen wahrnehmen lassen, so daß sie mehr ein Gangnetz bilden.
Die Mächtigkeit der Gänge ist außerordentlich verschieden. Es herrscht darin sogar ein allgemeiner Unterschied zwischen den Gängen der Anna[?] und der Adalberti Grube. Die ersteren erreichen nur selten eine Mächtigkeit von 10 bis 12 Zoll und darüber; die durchschnittliche Mächtigkeit beträgt 3 bis 4 Zoll, geht aber auch häufig bis zu 1 Zoll herunter. Dagegen sind die letzteren Gänge, namentlich der Adalberti Hauptgang von 1 bis zu 4 Fuß, ja bis zu 2 Lachter mächtig.
Der allgemeine Typus der Przibramer Erzgänge hinsichtlich ihrer Ausfüllungsmasse ähnelt sehr dem der Freiberger kiesigen Bleiformation, unter welcher wir eine Combination von Schwefelmetallen mit Quarz verstehen. Die kiesige Bleiformation von Freiberg enthält außer den metallischen Bestandtheilen: Bleiglanz, Blende, Schwefelkies und Arsenkies auch etwas Kupferkies, Leberkies, Weißgiltigerz, Fahlerz, Silberschwärze, [?]glanz, und besonders in Drusen: Rothgiltigerz, gediegen Silber, Weiß- und Grünbleierz, Braunspath, Manganspath, Zinkspath[?], Flußspath, Schwerspath Kalkspath.
Die Przibramer kiesige Bleiformation unterscheidet sich aber von ihr durch den gänzlichen Mangel an Arsenkies durch das häufige Auftreten des Eisenspaths und durch das Vorkommen von Antimonerzen. Die hauptsächlichsten Gangarten sind Eisenspath, Kalkspath, Braunspath, Quarz und Schwerspath. Von Erzen kommen vor: Schwefelkies, braune seltener rothe silberhaltige Blende, silberhaltiger Bleiglanz, Fahlerz, Weißgiltigerz, Rothgiltigerz, gediegen Silber, [?]stein und Nadelerzstein[?] (Sammtblende[?]), Antimonglanz und sehr selten Kupferkies und Sprödglaserz.
Bemerkenswerth ist das Auftreten des sogenannten eisernen Hutes bei allen Przibramer Erzgängen. Man verfolgt nämlich unter dem eisernen Hut das Ausgehende weiter, namentlich an Schwefelmetallen reiche Erzgänge, weil durch Zersetzung der meist ziemlich viel Eisen enthaltenden Schwefelmetalle (Schwefelkies, Magnetkies, Kupferkies, Arsenkies,) Eisenoxyd und Eisenoxydhydrat gebildet worden sind, deren Vertheilung durch die ganze Gangmasse dieser eine vorherrschend rothe oder braune Färbung verliehen hat.
Dieser eiserne Hut reicht bei den dortigen Gängen eine Teufe bis zu 50 bis 60 Lachter, und erst bei dieser nehmen die Gänge viel Fahlerz[?] und Bleiglanz in ihre Ausfüllungsmasse auf, welche sie zuvor aus aufgelöstem Nebengestein, Kalkspath und Quarz mit viel dichtem, faserigem und ockrigem Brauneisenstein, Bleiglanz, der sich gewöhnlich in Grün- und Braun- oder Schwarz- und Weißbleierz umgewandelt ist, bestanden hatten.
Diese große Ausdehnung des eisernen Hutes hat sogar Veranlassung gegeben, Eisensteinbergbau zu begründen, indem das Ausgehende begreiflich bis zu der Teufe verlassen wird, wo sich die edlen Metalle anlagern, von wo an denen[?] der Gang dem Bauer[?] zufällt.
Ueber die verschiedenen Teufen in Bezug auf die Zersetzung berichtet Lill von Lilienbach, daß sich bis zu 200 Lachter hinab eine stete Zunahme des Gehaltes mit der Teufe ergeben habe; von da bis zu 300 Lachter sei aber ein Gleichbleiben beobachtet worden.
Nachdem ich nun die geognostischen Verhältnisse von Przibram mit Zugrundelegung der Beschreibung derselben von Nagel-
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.