⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Povrch příbramského okolí má méně charakter pohoří než spíše vlnité krajiny, v níž se táhnou jednotlivé horské a pahorkovité hřbety, obklopující rozlehlá plochá údolí, v několika směrech. Je to jižní úpad pohoří středních Čech, které vystupuje na obou březích Vltavy.

Na levém břehu Vltavy se rozprostírá horský hřbet, který se podle svého nejvyššího dílu nazývá Třemošenské[?] pohoří. Vynikajícími výškovými body tohoto horského pásma jsou Vlkovský[?] vrch u Smolotel[?] a Svatá Hora u Příbrami.

Z tohoto horského pásma se v tomto kraji táhnou 4 hřbety severovýchodním směrem. Nejvýchodnější z nich začíná u Svaté Hory, táhne se podél Vltavy a tvoří příkré svahy na levé straně údolí. Tento hřbet se nazývá Knínské pohoří.

Druhý horský hřbet je Brdy, nejdelší a nejsouvislejší. Začíná rovněž u Svaté Hory a končí v koutě mezi Vltavou a Berounkou u Zbraslavi.

Třetí horský hřbet spadá z Třemošenského pohoří severovýchodním směrem, je od Brd oddělen úzkým údolím Litavy a je ohraničen širokou údolní krajinou u Zebráku[?] [Zebrak?].

Čtvrtý horský hřbet je ohraničen na jihovýchodě údolím Vlčího[?] potoka [welscher Bach] a Litavy a na severozápadě údolím Berounky.

Podle druhů hornin, z nichž se skládají horské hřbety příbramského okolí, lze je rozdělit na dvě téměř stejné poloviny: severozápadní a jihovýchodní. Ta první náleží ke spodnímu, zkamenělin prostému oddílu silurského čili droboviny (Grauwacke) souvrství, druhá pak k žulovému (granitovému) útvaru.

Uvážíme-li všechny horninové masy, které tvoří první z nich, zjistíme, že jsou to pouze odrůdy jílovité břidlice (Thonschiefer), droboviny-břidlice (Grauwackenschiefer), droboviny samotné (Grauwacke), křemencové skály a rohovcové břidlice (Kieselschiefer). První dva druhy tvoří převládající masy, ostatní se vyskytují v různé mocnosti a rozšíření, ale všechny jsou navzájem tak spojeny přechody, že se často vyskytují mezičlánky, které nelze přiřadit jednoznačně ani k jedné, ani k druhé z jmenovaných hornin.

V okolí Příbrami lze zřetelně rozlišit 4 takové články, jež zde uzavírají rudní žíly.

**1. Drobovinová jílová břidlice (Grauwacken=Thonschiefer)**

Jde o jílovou břidlici s příměsí jemných zrnek křemenného písku a šupinek slídy, přičemž tímto názvem se označují méně výrazně břidličnaté odrůdy droboviny; tato hornina se vyskytuje v různých odrůdách, převážně tmavošedě zbarvená. Uklonění vrstev je tak proměnlivé, že o něm lze stěží učinit jednoznačné určení, nejčastěji směřuje k severovýchodu, úklon je částečně jižní, částečně severozápadní, většinou velmi strmý, místy téměř svislý. Místy se drobovinová břidlice vyskytuje v lavicích oddělených rovnoběžnými polohami, které jí dávají vrstevnatý vzhled. Na některých místech přechází v pravou jílovou břidlici s jemně břidličnatým lomem bez rozpoznatelných příměsí.

Drobovinová břidlice vykazuje v podloží droboviny většinou hnědočervenou, v nadloží naopak ocelově šedou, černošedou až černou barvu. U Hořovic obsahuje tato břidlice mnoho krásných trilobitů, ortocerů a lilijic (crinoidů).

Vzhledem ke své snadné zvětratelnosti jsou většina odrůd této břidlice na povrchu velmi rozrušené a pokryté ornicí vzniklou tímto rozpadem; pouze na příkrých svazích údolí, jmenovitě v Klabavském[?] údolí [Klabauthal?], které protíná břidličnatý hřbet [?] horniny, se objevuje jako listová (nabíraná) břidlice.

**2. Droboviny (Grauwacke)**

Zvlášť rudonosná část droboviny tvoří horský pás o mocnosti asi 2000 sáhů, který se táhne od jihozápadu k severovýchodu přes Rozmitál[?] a Příbram směrem ke Zbraslavi a Praze. V nepřerušené souvislosti činí tedy délka tohoto horského pásu asi 5 mil.

Jak již bylo zmíněno, tvoří žula podložní hranici droboviny. Toto ohraničení má u Příbrami přibližný směr h. 2,2 [?] a lze je sledovat na velké vzdálenosti; snadno je rozpoznatelné podle odlišného zbarvení a struktury obou hornin. Toto oddělení je způsobeno poměrně mocnou jílovou puklinou (Lettenkluft), vyplněnou šedým až černým mazlavým jílem (Letten), v němž se nacházejí úlomky obou hornin, jakož i úlomky výplňové hmoty přiléhajících rudních žil. Je tedy nepochybně mladšího vzniku než tyto žíly, čímž se zároveň vysvětluje pro dolování neblahý účinek, že všechny k ní přicházející rudní žíly buď posouvá, anebo zcela přetíná. Její výplňová hmota je zjevně třecím produktem obou jí oddělených hornin. Vycházka jílové pukliny probíhá těsně u plzeňské silnice, mezi Příbramí a královskou hutí.

Uklonění droboviny je převážně h. 4 s určitými odchylkami k severu a východu. Úklon je většinou jihovýchodní. Na milínské[?] silnici se nachází několikeré zapadání vrstev droboviny mezi 50–45°, dále klesá na 25° a stává se zakrátko[?] téměř vodorovným, potom se pozvolna zvedá a dosahuje jihovýchodního úklonu 60–70°, který si udržuje až k jílové puklině. Nezřídka dochází mezi jílovou puklinou a některými poblíž téměř souběžně probíhajícími, částečně strmě severozápadně, částečně mírně jihovýchodně upadajícími, velmi úzkými hluchými puklinami k porušení vrstev droboviny. Zdá se, že tyto pukliny mají nemalý vliv i na rudonosnost. Tak se na 10. anenském patře [Anna Lauf] mezi jednou z těchto puklin a jílovou puklinou nachází takový chaos mezi různými žilami a troskami, že tvoří pravou síť, zatímco v podloží těchto puklin se ušlechtilost mnoha žil již nedala nalézt. Na mnoha místech byly žíly těmito puklinami posunuty, avšak nevýznamně. Dvě z těchto úzkých hluchých puklin lze sledovat po úklonu až do největší hloubky a po směru asi 400 sáhů.

Ve složení droboviny převládá křemen. Hornina se zpravidla skládá ze zelenavě bílého, šedavě bílého[?] až tmavošedého, hrubě až jemně zrnitého nebo břidličnatého pískovce s nezřetelným jílovitým pojivem. Nezřídka toto pojivo zcela mizí a zůstává téměř čistá zrnitá křemenná hornina, která[?] konečně přechází v tuto drobovinu. Na mnoha místech se hornina stává více písčitou, jílovitou,

se slídovými lupínky na vrstevných puklinách, plná černozelených vyloučenin, a nakonec přechází v pravou zelenokamennou břidlici (Grünsteinschiefer). Poměrně často se nacházejí uzlíky, ledvinky nebo krátké žilky bílého vápence (kalcitu).

Třetím článkem je

**3. Zelenokamenná břidlice (Grünsteinschiefer)**

Má mocnost 800[?] sáhů a je na jihovýchodě ohraničena jílovou puklinou. Na povrchu nelze rozšíření této horniny přesně sledovat. Jihovýchodní ohraničení je velmi zřetelné. Hlavní směr uklonění je téměř souběžný s jílovou puklinou, se severozápadním zapadáním. Jak je patrno, uklonění vrstev odpovídá jílové puklině, naproti tomu je opačné než uklonění zelenokamenů.

Již zmíněné rozhraní hornin dělí příbramský důlní revír na jižní (poledník) pole u Březových Hor a na severní (půlnoční) pole u Šenkenberku[?]. Tato jílová puklina, která probíhá směrem h. 5,1 a upadá 66–70° k severu, prochází Anna šachtou k Josef II. dědičné štole [Zechstollen], leží v křížení[?] svého hlavního směru na 5. hlavním patře 29 sáhů od Adalberti šachty a je na značné délce vyražena na Josef II. dědičné štole, na 3., 5. a 8. Adalberti a 10. anenském patře. Vzhledem ke svému úklonu se v hloubce stále více vzdaluje od březohorských rudních žil.

věta pokračuje na dalším listu ⟶