⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Většina rudních žil známých na dole Anna se buď v blízkosti jílové pukliny drtí[?] až k jejímu podloží a tam před ní ustupují[?], zatímco rudní žíly dolu Adalberti jsou v její blízkosti na 15–30 sázích rozdrceny

a ztrácejí ušlechtilost[?]. Zda žíly v nadloží jílové pukliny podle dřívějšího předpokladu skutečně pokračují, se dosud nepodařilo s jistotou určit. Pravděpodobnější je, že platí opak, neboť dosud se nezdařil žádný pokus najít v nadloží jílové pukliny přetnuté, často mocné žíly. Posun by jinak musel být velkolepý, dosud nikdy nepozorovaný. Mocnost jílové pukliny činí na dole Anna na 3. hlavním patře[?] 2 sáhy a v jejím vyplnění, tvořeném modrým a bělošedým jílem, nebylo možno rozeznat žádné znaky.

Několik sáhů severně odtud vystupuje čtvrtý článek, drobovina svérázně podobná zelenokamenu, hrubozrnné směsi, v níž jsou patrné křemité a jílovité břidličnaté částice. U hutě se objevuje slepencovitě s křemitým pojivem. Severozápadně nad hutí, hned u cesty, se zvedá Haselberg [Lísková hora]; haldy prozrazují velmi hutnou, tvrdou drobovinu. Dioritu čili zelenokamenu se skoro vždy nachází, i v podobě žil, v doprovodu rudních žil. Mocnost je velmi rozdílná, od několika palců až po 10 a více sáhů. V některých patrech[?] přecházejí diority v břidličnaté masy, přičemž se nikde neprojevila porucha struktury posledně jmenovaných tam, kde se stýkají, jako například na Annině patře[?] u Kateřinské žíly. Zelenokamenné žíly protínají vrstvy droboviny a drobovinové břidlice většinou pod ostrým úhlem po směru i úklonu, naproti tomu se téměř vždy drží

hlavního směru rudních žil ve vztahu[?] k němu. Zelenokamen tvoří často nadloží žil, které doprovází. Lze jej pozorovat na povrchu i ve všech hloubkách. Barva příbramského dioritu[?] je většinou zelená, místy spíše nažloutlá, začíná-li zvětrávat, čemuž procesu rychle podléhá, protože v blízkosti žil často obsahuje jemně vtroušený kyz železný (pyrit).

Jihovýchodní polovinu příbramského rudního revíru tvoří žula, uzavírající mnoho ušlechtilých žil. Zvláštní je výskyt kusů droboviny v žule na hranici obou hornin. Žula se jeví velmi rozmanitá, jednou hrubozrnná, jindy jemnozrnná a bohatá na křemen. Je převážně světle šedá, živec zelenavě bílý, místy masově červený, slída hnědá, nezřídka i dvojí barvy.

Ornice se téměř všude jeví jako produkt zvětrávání skalnatého podloží. Rudní žíly samy, ať už vystupující v drobovině, v břidlici nebo v žule, tvoří jeden jediný velký žilný pás, táhnoucí se ve směru od severu k jihu od Šenkenberku[?] [Scharkenberg?] až k Bohutínu[?] v délce 1 míle, s celkovou mocností kolem 1000 lechtů (sáhů). Až na nemnoho výjimek upadají všechny žíly, jejichž průměrný hlavní směr je h. 11 až 1, k západu. Nejpravidelněji se žilný pás jeví na dole Adalberti, naproti tomu žíly [?] dolů vykazují ve směru více odchylek a nepravidelností, takže spíše tvoří žilnou síť.

Mocnost žil je mimořádně rozdílná. Panuje v tom dokonce obecný rozdíl mezi žilami dolu Anna[?] a dolu Adalberti. První dosahují mocnosti 10 až 12 palců a více jen zřídka; průměrná mocnost činí 3 až 4 palce, často však klesá až na 1 palec. Naproti tomu druhé žíly, jmenovitě hlavní žíla Adalberti, jsou mocné 1 až 4 stopy, ba až 2 lechty.

Obecný typ příbramských rudních žil, pokud jde o jejich výplňovou hmotu, se velmi podobá freiberskému kyzovému olověnému souvrství, kterým rozumíme kombinaci sirníků kovů s křemenem. Freiberské kyzové olověné souvrství obsahuje kromě kovových součástí: galenitu (lesku olověného), sfaleritu (blejna), pyritu (kyzu železného) a arsenopyritu (kyzu arsenového) také trochu chalkopyritu (kyzu měděného), bornitu[?] (jaterního kyzu), tetraedritu s vysokým obsahem stříbra (bílého rudního nerostu, Weißgiltigerz), tetraedritu (šedé rudy), stříbrné černi, [?] lesku a zejména v drůzách: proustitu a pyrargyritu (červené stříbrné rudy), ryzí stříbro, bílou a zelenou olověnou rudu (cerusit, pyromorfit), hnědý špat (ankerit), manganový špat (rodochrozit), zinkový špat[?] (smithsonit), kazivec (fluorit), těžký špat (baryt), vápenec (kalcit).

Příbramské kyzové olověné souvrství se od něj však liší úplnou absencí arsenopyritu, častým výskytem sideritu (železného špatu) a přítomností antimonových rud. Hlavními žilnými horninami jsou siderit, kalcit, ankerit, křemen a baryt. Z rud se vyskytují: pyrit, hnědé, vzácněji červené stříbronosné blejno (sfalerit), stříbronosný galenit, tetraedrit (šedá ruda), tetraedrit bohatý stříbrem (bílý rudní nerost), pyrargyrit (červená stříbrná ruda), ryzí stříbro, [?] kámen a jehlicová ruda[?] (sametové blejno[?]), antimonit (antimonový lesk) a velmi vzácně chalkopyrit a stefanit (křehký stříbrný lesk).

Pozoruhodný je výskyt takzvaného železného klobouku (gossanu) u všech příbramských rudních žil. Sleduje se totiž pod železným kloboukem výchoz dále, zejména u žil bohatých na sirníky kovů, protože rozkladem převážně dosti železa obsahujících sirníků kovů (pyritu, magnetkyzu, chalkopyritu, arsenopyritu) vznikl oxid a hydroxid železa, jejichž rozšíření po celé žilné hmotě jí propůjčilo převážně červené nebo hnědé zbarvení.

Tento železný klobouk sahá u tamních žil do hloubky 50 až 60 lechtů, a teprve od této hloubky přijímají žíly do své výplňové hmoty mnoho tetraedritu[?] a galenitu, zatímco předtím se skládaly z rozpuštěné vmezeřené horniny, kalcitu a křemene s mnoha hutnými, vláknitými a okrovými limonity (hnědým železňákem), galenitem, který se obvykle přeměnil v zelenou a hnědou nebo černou a bílou olověnou rudu.

Toto velké rozšíření železného klobouku dalo dokonce podnět k založení dolování na železnou rudu, neboť výchoz se pochopitelně opouští až do hloubky, kde nastupují ušlechtilé kovy, od níž pak žíla připadá hornímu podnikateli[?].

O různých hloubkách ve vztahu k rozkladu podává zprávu Lill von Lilienbach, že se až do hloubky 200 lechtů projevoval stálý nárůst obsahu s hloubkou; od té doby až do 300 lechtů však bylo pozorováno setrvání na stejné úrovni.

Poté, co jsem nyní popsal geologické poměry Příbrami s využitím jejich popisu od Nagel-

věta pokračuje na dalším listu ⟶