⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Povrch příbramského okolí má méně charakter pohoří než spíše vlnité krajiny, v níž se táhnou jednotlivé horské a pahorkovité hřbety, obklopující rozlehlá plochá údolí, v několika směrech. Je to jižní úpad pohoří středních Čech, které vystupuje na obou březích Vltavy.
Na levém břehu Vltavy se rozprostírá horský hřbet, který se podle svého nejvyššího dílu nazývá Třemošenské[?] pohoří. Vynikajícími výškovými body tohoto horského pásma jsou Vlkovský[?] vrch u Smolotel[?] a Svatá Hora u Příbrami.
Z tohoto horského pásma se v tomto kraji táhnou 4 hřbety severovýchodním směrem. Nejvýchodnější z nich začíná u Svaté Hory, táhne se podél Vltavy a tvoří příkré svahy na levé straně údolí. Tento hřbet se nazývá Knínské pohoří.
Druhý horský hřbet je Brdy, nejdelší a nejsouvislejší. Začíná rovněž u Svaté Hory a končí v koutě mezi Vltavou a Berounkou u Zbraslavi.
Třetí horský hřbet spadá z Třemošenského pohoří severovýchodním směrem, je od Brd oddělen úzkým údolím Litavy a je ohraničen širokou údolní krajinou u Zebráku[?] [Zebrak?].
Čtvrtý horský hřbet je ohraničen na jihovýchodě údolím Vlčího[?] potoka [welscher Bach] a Litavy a na severozápadě údolím Berounky.
Podle druhů hornin, z nichž se skládají horské hřbety příbramského okolí, lze je rozdělit na dvě téměř stejné poloviny: severozápadní a jihovýchodní. Ta první náleží ke spodnímu, zkamenělin prostému oddílu silurského čili droboviny (Grauwacke) souvrství, druhá pak k žulovému (granitovému) útvaru.
Uvážíme-li všechny horninové masy, které tvoří první z nich, zjistíme, že jsou to pouze odrůdy jílovité břidlice (Thonschiefer), droboviny-břidlice (Grauwackenschiefer), droboviny samotné (Grauwacke), křemencové skály a rohovcové břidlice (Kieselschiefer). První dva druhy tvoří převládající masy, ostatní se vyskytují v různé mocnosti a rozšíření, ale všechny jsou navzájem tak spojeny přechody, že se často vyskytují mezičlánky, které nelze přiřadit jednoznačně ani k jedné, ani k druhé z jmenovaných hornin.
V okolí Příbrami lze zřetelně rozlišit 4 takové články, jež zde uzavírají rudní žíly.
**1. Drobovinová jílová břidlice (Grauwacken=Thonschiefer)**
Jde o jílovou břidlici s příměsí jemných zrnek křemenného písku a šupinek slídy, přičemž tímto názvem se označují méně výrazně břidličnaté odrůdy droboviny; tato hornina se vyskytuje v různých odrůdách, převážně tmavošedě zbarvená. Uklonění vrstev je tak proměnlivé, že o něm lze stěží učinit jednoznačné určení, nejčastěji směřuje k severovýchodu, úklon je částečně jižní, částečně severozápadní, většinou velmi strmý, místy téměř svislý. Místy se drobovinová břidlice vyskytuje v lavicích oddělených rovnoběžnými polohami, které jí dávají vrstevnatý vzhled. Na některých místech přechází v pravou jílovou břidlici s jemně břidličnatým lomem bez rozpoznatelných příměsí.
Drobovinová břidlice vykazuje v podloží droboviny většinou hnědočervenou, v nadloží naopak ocelově šedou, černošedou až černou barvu. U Hořovic obsahuje tato břidlice mnoho krásných trilobitů, ortocerů a lilijic (crinoidů).
Vzhledem ke své snadné zvětratelnosti jsou většina odrůd této břidlice na povrchu velmi rozrušené a pokryté ornicí vzniklou tímto rozpadem; pouze na příkrých svazích údolí, jmenovitě v Klabavském[?] údolí [Klabauthal?], které protíná břidličnatý hřbet [?] horniny, se objevuje jako listová (nabíraná) břidlice.
**2. Droboviny (Grauwacke)**
Zvlášť rudonosná část droboviny tvoří horský pás o mocnosti asi 2000 sáhů, který se táhne od jihozápadu k severovýchodu přes Rozmitál[?] a Příbram směrem ke Zbraslavi a Praze. V nepřerušené souvislosti činí tedy délka tohoto horského pásu asi 5 mil.
Jak již bylo zmíněno, tvoří žula podložní hranici droboviny. Toto ohraničení má u Příbrami přibližný směr h. 2,2 [?] a lze je sledovat na velké vzdálenosti; snadno je rozpoznatelné podle odlišného zbarvení a struktury obou hornin. Toto oddělení je způsobeno poměrně mocnou jílovou puklinou (Lettenkluft), vyplněnou šedým až černým mazlavým jílem (Letten), v němž se nacházejí úlomky obou hornin, jakož i úlomky výplňové hmoty přiléhajících rudních žil. Je tedy nepochybně mladšího vzniku než tyto žíly, čímž se zároveň vysvětluje pro dolování neblahý účinek, že všechny k ní přicházející rudní žíly buď posouvá, anebo zcela přetíná. Její výplňová hmota je zjevně třecím produktem obou jí oddělených hornin. Vycházka jílové pukliny probíhá těsně u plzeňské silnice, mezi Příbramí a královskou hutí.
Uklonění droboviny je převážně h. 4 s určitými odchylkami k severu a východu. Úklon je většinou jihovýchodní. Na milínské[?] silnici se nachází několikeré zapadání vrstev droboviny mezi 50–45°, dále klesá na 25° a stává se zakrátko[?] téměř vodorovným, potom se pozvolna zvedá a dosahuje jihovýchodního úklonu 60–70°, který si udržuje až k jílové puklině. Nezřídka dochází mezi jílovou puklinou a některými poblíž téměř souběžně probíhajícími, částečně strmě severozápadně, částečně mírně jihovýchodně upadajícími, velmi úzkými hluchými puklinami k porušení vrstev droboviny. Zdá se, že tyto pukliny mají nemalý vliv i na rudonosnost. Tak se na 10. anenském patře [Anna Lauf] mezi jednou z těchto puklin a jílovou puklinou nachází takový chaos mezi různými žilami a troskami, že tvoří pravou síť, zatímco v podloží těchto puklin se ušlechtilost mnoha žil již nedala nalézt. Na mnoha místech byly žíly těmito puklinami posunuty, avšak nevýznamně. Dvě z těchto úzkých hluchých puklin lze sledovat po úklonu až do největší hloubky a po směru asi 400 sáhů.
Ve složení droboviny převládá křemen. Hornina se zpravidla skládá ze zelenavě bílého, šedavě bílého[?] až tmavošedého, hrubě až jemně zrnitého nebo břidličnatého pískovce s nezřetelným jílovitým pojivem. Nezřídka toto pojivo zcela mizí a zůstává téměř čistá zrnitá křemenná hornina, která[?] konečně přechází v tuto drobovinu. Na mnoha místech se hornina stává více písčitou, jílovitou,
se slídovými lupínky na vrstevných puklinách, plná černozelených vyloučenin, a nakonec přechází v pravou zelenokamennou břidlici (Grünsteinschiefer). Poměrně často se nacházejí uzlíky, ledvinky nebo krátké žilky bílého vápence (kalcitu).
Třetím článkem je
**3. Zelenokamenná břidlice (Grünsteinschiefer)**
Má mocnost 800[?] sáhů a je na jihovýchodě ohraničena jílovou puklinou. Na povrchu nelze rozšíření této horniny přesně sledovat. Jihovýchodní ohraničení je velmi zřetelné. Hlavní směr uklonění je téměř souběžný s jílovou puklinou, se severozápadním zapadáním. Jak je patrno, uklonění vrstev odpovídá jílové puklině, naproti tomu je opačné než uklonění zelenokamenů.
Již zmíněné rozhraní hornin dělí příbramský důlní revír na jižní (poledník) pole u Březových Hor a na severní (půlnoční) pole u Šenkenberku[?]. Tato jílová puklina, která probíhá směrem h. 5,1 a upadá 66–70° k severu, prochází Anna šachtou k Josef II. dědičné štole [Zechstollen], leží v křížení[?] svého hlavního směru na 5. hlavním patře 29 sáhů od Adalberti šachty a je na značné délce vyražena na Josef II. dědičné štole, na 3., 5. a 8. Adalberti a 10. anenském patře. Vzhledem ke svému úklonu se v hloubce stále více vzdaluje od březohorských rudních žil.
einer schnellen Wendung aus dem nordsüdlichen Streichen in ein westliches übergeht. Am westlichen oder rechten Thalgehänge erhebt sich die Stadt und hinter ihr ziemlich steil der heilige Berg, als Wallfahrtsort berühmt. Am östlichen Gehänge aber steigt der Flecken Birkenberg an, der Sitz des Przibramer Bergbaues. Er bildet ein schmales Plateau, das in N. vom Podlesser Thale begrenzt wird in W. aber nach Wisow[?] und Bohutin hinauf von dem Byschower[?] Gebirge begrenzt wird. Nördlich schließt sich daran der Schankenberg[?], der uns durch einen schmalen und niedrigen Gebirgsrücken direkt von dem Birkenberg getrennt ist und der Schwarzenberg, an dessen Füße das Duschnitzer[?] und Podlesser Thal sich vereinigen.
Die Oberfläche der Przibramer Gegend hat weniger den Charakter eines Gebirges, als vielmehr einer schwellenförmig gestalteten Landschaft, in der einzelne Berg- und Hügelzüge, ausgedehnte flache Thäler einfassend, nach mehreren Richtungen verlaufen. Es ist die südliche Abdachung des Gebirges des mittleren Böhmens, welche
als solche an beiden Ufern der Moldau hervortraten.
Auf der linken Seite der Moldau verbreitet sich ein Gebirgszug, welchen man nach seinem höchsten Theile das Tremoschner[?]-Gebirge nennt. Die ausgezeichneten Höhenpunkte dieses Bergzuges sind der Wlkonsberg[?] bei Smolotel[?] und der heilige Berg bei Przibram.
Von diesem Gebirgszug verlaufen in dieser Gegend 4 Joch in nordöstlicher Richtung. Das östlichste derselben beginnt am heiligen Berg, streicht längs der Moldau und bildet die steilen Gehänge an der linken Seite des Thales. Dieses Joch heißt Kniner-Gebirge.
Das zweite Gebirgsjoch ist der Brdi-Wald, das längste und zusammenhängendste. Es beginnt auch am heiligen Berg und endigt in dem Winkel zwischen der Moldau und der Beraun bei Königsaal.
Das dritte Gebirgsjoch fällt vom Tremoschnergebirge[?] in nordöstlicher Richtung ab, es ist durch das enge Thal der Litawa vom Brdiwald getrennt und wird von der breiten Thalgegend bei Zebrak[?] eingefaßt.
Das vierte Gebirgsjoch wird von dem Thale des welschen Baches und der Litawa südöstlich und dem Beraunthale nordwestlich begrenzt.
Nach den Felsarten, aus denen die Gebirgszüge der Przibramer Gegend zusammengesetzt sind, lassen sich dieselben in zwei fast gleiche Hälften theilen: in die nordwestliche und südöstliche. Die erstere gehört zu unterer versteinerungsleeren Abtheilung der silurischen oder Grauwackenformation und die andere zu Granitformation.
Wenn man alle Felsmassen, welche diese erste zusammensetzen, betrachtet, so findet man, daß sie nur Abänderungen
des Thonschiefers, Grauwackenschiefers, der Grauwacke, des Quarzfelses und des Kieselschiefers sind. Die ersten zwei bilden die vorwaltenden Massen, die anderen erscheinen in größerer oder geringerer Mächtigkeit und Verbreitung, alle aber sind durch Uebergänge so weit mit einander verbunden, daß häufig Mittelglieder erscheinen, welche man weder[?] als das eine noch das andere der genannten Gesteine ansprechen kann.
In der Nähe von Przibram kann man 4 solche Glieder deutlich unterscheiden, welche die Erzgänge daselbst einschließen.
1, der Grauwacken=Thonschiefer.
Es ist dieß ein Thonschiefer mit Beimengung von feinen Quarzsandkörnchen und Glimmerschüppchen, mit welcher Benennung die nicht ausgezeichnet schiefrigen Abänderungen der Grauwacke bezeichnet werden, dieselbe erscheint in mancherlei Abänderungen vorherrschend dunkelgrau gefärbt. Das Streichen der Schichten ist so schwankend, daß man kaum eine Bestimmung darüber annehmen kann, am meisten nach nordöstlich, das Fallen theils süd„, theils nordwestlich meist sehr steil, zum Theil sehr senkrecht. Hier und da erscheint der Grauwackenschiefer in Bänken, die durch[?] parallele Lagen abgetheilt, welche ihm ein geschichtetes Ansehen geben. An einigen Orten geht er in eigentlichen Thonschiefer von feinschieferigem Bruche ohne erkennbare Gemengtheile über.
Der Grauwackenschiefer zeigt im Liegenden der Grauwacke meist eine braunrothe, im Hangenden dagegen eine stahlgraue schwarzgraue bis schwarze Farbe. Bei Horsowitz enthält dieser Schiefer viele und schöne Trilobiten, Orthoceratiten und Crinoiden.
Vermöge ihrer leichten Verwitterbarkeit sind die meisten
Abänderungen des Schiefers oberflächlich sehr zerstört und mit der durch die Zerstörung gebildeten Dammerde bedeckt, blos an den steilen Gehängen der Thäler, namentlich im Klabauthale [?], welches die schiefrige Rücken [?] des Gesteines durchschneidet, erscheint er als Faltenschiefer.
2, die Grauwacke.
Der besonders erzführende Theil der Grauwackenformation bildet einen Gebirgsstreifen von etwa 2000 Klafter Mächtigkeit, der sich aus S.W. n. N.O. über Rozmital und Przibram gegen Königsaal und Prag hinzieht. Im ununterbrochenen Zusammenhang beträgt daher die Längenerstreckung dieses Gebirgsstreifens etwa 5 Meilen.
Wie schon erwähnt bildet der Granit die liegende Gränze der Grauwacke. Diese Begrenzung hat bei Przibram die ungefähre Richtung h. 2,2 [?] und lässt sich auf weite Strecken verfolgen und ist durch die verschiedene Färbung und Structur der beiden Gesteine leicht zu erkennen. Diese [?] Trennung wird hervorgerufen durch eine ziemlich mächtige Lettenkluft, welche mit einem grauen bis schwarzen schmierigen Letten ausgefüllt ist, worin Bruchstücke beider Gesteine, sowie Trümmer von der Ausfüllungsmasse der an sie herantretenden Erzgänge einliegen. Sie ist daher unbedingt jüngerer Entstehung als diese Gänge, worauf sich zugleich die für den Bergbau unglückliche Wirkung erklärt, dass sie alle an sie herankommenden Erzgänge verwirft oder gänzlich abschneidet. Ihre Ausfüllungsmasse ist offenbar ein Reibungsproduct der beiden durch sie getrennten Gesteine. Ihr Ausstreichen hat die Lettenkluft hart an der Pilsner Strasse, zwischen Przibram und der k. Schmelzhütte.
Das Streichen der Grauwacke ist vorherrschend h. 4 mit manchen Abweichungen gegen Nord und Ost. Das Verflächen ist größtentheils südöstlich. An der Miliner[?] Straße findet man ein mehrmaliges Einfallen der Grauwackenschichten zwischen 50–45°, weiter nehmen sie 25° an und werden in Kurzem[?] schon fast horizontal, stellen sich dann allmählig auf und erreichen ein südöstliches Fallen mit 60–70°, welches sie bis zur Lettenkluft behalten. Nicht selten findet zwischen der Lettenkluft und einigen in der Nähe fast parallel streichenden und zum Theil steil nordwestlich, zum Theil flach südöstlich verflächenden, sehr schmalen tauben Klüften ein Störung der Grauwackenschichten statt. Diese Klüfte scheinen auch die Erzführung einen nicht unbedeutenden Einfluss zu üben. So findet man auf dem 10. Anna Lauf zwischen einem dieser Klüfte und der Lettenkluft ein solches Chaos zwischen verschiedenen Gängen und Trümmern, dass sie ein förmliches Netz bilden, während im Liegenden dieser Klüfte der Adel vieler Gänge nicht mehr zu finden war. An vielen Stellen wurden die Gänge von diesen Klüften verworfen, jedoch nicht bedeutend. Zwei dieser schmalen tauben Klüfte lassen sich bis in die größte Tiefe dem Verflächen nach und nach 400 Klafter dem Streichen nach verfolgen.
In der Zusammensetzung der Grauwacke ist der Quarz vorwaltend. In der Regel besteht das Gestein aus einem grünlichweißen, graulichweißen[?], bis dunkelgrauen, groben, bis feinkörnigen oder schiefrigen Sandstein mit undeutlichem thonigen Bindemittel. Nicht selten verschwindet letzteres ganz und es bleibt dann ein fast reines körniges Quarzgestein, das[?] geht endlich in diese Grauwacke über. An vielen Stellen wird das Gestein mehr sandig, thonig,
mit Glimmerblättchen auf den Schichtungsklüften, ist voll schwarzgrüner Ausscheidungen und geht endlich in einen echten Grünsteinschiefer über. Ziemlich häufig findet man Knoten, Nieren oder kurze Adern von weissem Kalkspath.
Das dritte Glied ist der
3, der Grünsteinschiefer.
Er hat eine Mächtigkeit von 800[?] Klafter und wird südöstlich von der Lettenkluft begrenzt. Ueber Tage lässt sich die Verbreitung des Gesteins nicht genau verfolgen. Die südöstliche Begrenzung ist sehr deutlich. Die Hauptstreichrichtung ist nahezu der Lettenkluft parallel mit nordwestlichem Einfallen. Wie man sieht, ist das Fallen der Schichten der Lettenkluft conform, dagegen dem der Grünsteine entgegengesetzt.
Die oft erwähnte letzte Gebirgsscheidung theilt den Przibramer Bergbau in das mittägige Feld am Birkenberg und in das mitternächtige Feld am Schenkenberg[?]. Diese Lettenkluft, die nach h. 5,1 streicht und 66-70° in Mitternacht fällt, geht durch den Annaschacht am Josef II. Zechstollen durch, liegt in der Kreuzstund[?] ihres Hauptstreichens auf dem 5. Hauptlauf 29 Klafter vom Adalberti Schacht entfernt und ist auf bedeutende Länge am Josef II. Zechstollen auf dem 3. 5. und 8. Adalberti, und 10. Annalauf ausgerichtet. Sie
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.