⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Dobývací práce sestává z vrtání a odstřelu. Ačkoli mají havíři relativně snadnou práci, pokud jde o ne příliš pevné horniny, do nichž vrtají, je to přesto velmi zdržující a časově náročné, neboť často po úspěšném navrtání narazí na některou z hojně se vyskytujících drúz, a tak je vrtaná díra provedena nadarmo, což s sebou přirozeně nese tím větší ztrátu, čím větší hloubky díra dosáhla. Aby se tomu předešlo, razí se zpravidla jen velmi mělké díry, hluboké 8–10". Vrtáky se zde stále ještě vyrábějí z kujného železa s přivařenými ocelovými hlavicemi. Způsob nabíjení [vrtných děr] (Besetzen) se však od našeho značně liší, a to méně v samotné manipulaci než v bezpečnostních opatřeních při ní dodržovaných; a když mi to štajgr na mé dotazy vysvětloval, zdálo se to skoro neuvěřitelné, dokud jsem se sám nepřesvědčil. Havíři totiž nabíjejí zcela a naprosto bez patron, nýbrž sypou prach, jelikož je hornina zcela suchá, přímo do díry. Výjimka z tohoto pravidla se dělá u firstových děr, kde se patrony použít musí.

Kdo to sám neviděl, sotva uvěří této neopatrnosti a smělosti, zvlášť když si uvědomí, že křemen jako tak tvrdý[?] a lehce jiskřící[?] minerál představuje hlavní žilnou hmotu výplně.

Druhou operací při nabíjení[?] je ta, že se zároveň s železným pěchovadlem (Räumzeug) na prach nasadí papírová nebo pérová trubička[?], po níž nakonec následuje úplné

zapěchování hlínou (Letten). Zápalná jehla, jaká se používá, je z mědi. Potřebnou hlínu (Letten) dobývají přímo v dole, neboť v blízkosti šachty protíná hlavní žílu 6–8" mocná žíla nesoucí čistou, zcela křemene prostou, narudlou[?] hlínu. Každý havíř si z ní podle potřeby čas od času vylamuje množství[?], takže tato žilka je už dobývána do značné[?] šířky. Příroda se tedy postarala, že tento důl nepotřebuje žádné zvláštní zařízení pro výrobu ucpávek.

Jako doutnáky (Zünder) používají tenké[?] slaměné stébla, na jednom konci je zalepí lojem[?], naplní prachem a na druhém konci je rovněž zalepí. Sirné zápalky (Schwefelwürmchen) nepoužívají, nýbrž houbu (Schwamm), z níž stáhnou kousek přes stéblo, které předtím trochu naříznou, tak aby přišel do styku s prachem. Poté celé stéblo ještě podélně naříznou a zastrčí je do díry ponechané otevřené zápalnou jehlou. Obvykle se zapaluje více děr najednou, přičemž používají houbu v různých délkách, a to tak, že nejvzdálenější a nejdříve zapálené díry dostanou nejdelší proužek.

Z tohoto způsobu nabíjení vidíme, že se postupuje jen s malou opatrností, a přesto prý – jak nás štajgr ujišťoval – dochází k neštěstím nesmírně zřídka. Jak opatrně se naproti tomu u nás provádí odstřelová práce

věta pokračuje na dalším listu ⟶