⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Vidíme tedy, že výplň je co do minerálů i jejich žilné hmoty omezena na velmi úzké hranice, avšak protože se tyto minerály vyskytují tak hojně a tak krásně vykrystalizované, nelze popřít, že mimořádně úzké

nabízejí a radostný dojem na pozorovatele. Chvíli je vidět široký bělošedý pruh galenitu, jehož lesklé plochy jasně jiskří ve svitu lampy, obklopený drobnými hnízdy téhož nebo jiného minerálu, zatímco na jiném místě jsou uzavřeny větší i menší drúzové dutiny, takže se člověku zdá, že vidí hvězdné nebe, když tisíce nahromaděných krystalků sfaleritu (Blende), křemene a hnědé olověné rudy[?] blýskají ve všech barvách, takže jsem se neubránil poznámce: Tady by musela[?] být radost pracovat.

Tyto drúzové dutiny jsou obvykle naplněny vodou, zcela čirou a jasnou, odkud snad také pochází, že minerály jí obklopené vypadají, jako by byly omyty s největší pečlivostí, a měl jsem velkou radost, když se mi podařilo vylámat několik velmi pěkných exemplářů.

Obecně vykazuje tato žíla spíše vrstevnatou výplň, což lze snadno vysvětlit i její mocností, neboť v širokých puklinách se roztok mohl po delší dobu ukládat spíše v jednotlivých vrstvách. Drúzové dutiny lze vysvětlit tím, že místa větší šířky byla ze všech stran uzavřena zúženími tak, že roztok už nemohl vnikat dovnitř. Tím byla uvnitř těchto prostor dána roztoku příležitost krystalizovat, neboť pro tento proces je náležitý prostor ze všech podmínek nejpotřebnější.

Odkryta byla tato žíla na příslušném[?]

dole [?] šachtou, která dosud dosáhla ještě nevelké hloubky 59 sáhů a je zařízena jako hlavní šachta [?]. Od povrchu do hloubky 8 sáhů je vyztužena tesařskou výdřevou (Zimmerung), a to v polodřevě [?]. Pro další zpevnění dostala čtyřhranně [?] otesané pažnice, jejichž příčky byly osazeny pomocí čepů. Šachta se přirozeně řídila úklonem žíly a je vyztužena sudovým věncováním (Tonnenfach). To spočívá – jak známo – v tom, že po 3 až 3 stopách [?] po sklonu šachty v délce těžebního oddělení se vysekávají zářezy, na něž se ukládají dřeva sudového věncování, jež v tomto případě mohla být na zářezy zahlazena [?]. Na tato dřeva sudového věncování se pak přibíjí vlastní obložení, které se opírá do takzvaných nosných stojek [?], jež jsou postaveny na ležícím boku, tedy na oněch dřevech sudového věncování, a do protistojek, upevněných u zářezů, aby se tyčovina nemohla vysunout do strany. Materiálem pro toto obložení jsou prkna, přičemž bylo zřetelně vidět nevýhodu tohoto materiálu oproti fošnám a žerdím, neboť byla používáním značně zdrsněná a rozdrolená [?], což při dopravě způsobuje nemalé tření. Těžní koš (Kübel) má obvyklý tvar podlouhle čtyřhranného [?] průřezu a normální velikost 2500 kubických palců. Protože v horní hloubce na obou stranách šachty, severní i jižní, je žíla dobývána až k markšajdru se sousedními doly, jsou obě kratší stěny vyztuženy obvyklým bedněním (Kastenverzug), přičemž se

od visutého boku k ležícímu klade příčné dřevo a za ně se vkládá ochranné dřevo.

[?] je obyčejný [?].

Žebříky v šachtě jsou rozmístěny ve vzdálenostech 5–6 sáhů a tamější podesty (Bühnen) nejsou vodorovné, nýbrž svislé od visutého k ležícímu boku, takže vzhledem k tomu, že žíla upadá průměrně 85°, poskytují pro fárajícího velmi nepohodlnou polohu, protože je na nich neustále vystaven nebezpečí, že by mohl sklouznout na sousední[?].

Dobývání probíhá v čelbových (firstových) chodbách, jež se razí z obou stran šachty. Postupuje se s jedním dílem, jež zaujímá vždy celou mocnost žíly, od šachty stále[?] dál, a jakmile je toto prodlouženo o kus, zahájí se nad ním nové dílo, aniž by se ponechával mezistupeň žíly. Aby se dělníkům poskytla pevná půda a zabránilo se tomu, aby při odstřelu mohly padat kusy nebo podobné na nižší díla, razí se pak silné stojky[?], na ně se kladou latě[?] a ty se opět zakrývají hlušinou. Tak provoz jednotlivých děl pokračuje, přičemž nejnižší je hned od počátku[?] opět zavážen hlušinou. Za účelem tohoto zavážení hlušinou se tam, kde jsou díla širší, klenou oblouky nebo celé klenby z lomového kamenného zdiva, nebo tam, kde jsou úzká, kladou i silné desky z lomového kamene, na nichž se pak hlušina vždy bezpečně[?] a vysoko navršuje.

Před zavezením hlušinou však žíla často stojí na 6–8 výšek díla[?] na značnou délku zcela volně, a

je podepřena pouze nosnými stojkami[?], což by nebylo možné, kdyby jednak okolní hornina nebyla tak pevná a jednak kdyby žíla nestála sedlově.

věta pokračuje na dalším listu ⟶