Bílá paní
Byla jednou jedna chudá žena, která na Velký pátek šla na Krudum sbírat dříví. Vzala s sebou i své malé dítě, aby doma neutrpělo žádnou újmu. Když přistoupila k jednomu křoví, vyskočil z něj bílý třínohý zajíček.
Žena udiveně hleděla za tím podivným zvířetem, ale žasla nad míru ještě víc, když mezi stromy spatřila nádherný dům, do jehož otevřených dveří zajíček uprchl. Přistoupila blíž a viděla, že v průjezdu stojí sudy a truhly plné zlata a stříbra. Vzpomněla si na svou trpkou nouzi, posadila své dítě na jednu z truhel a nosila ven zlato a stříbro, kolik jí pokaždé zástěra unesla.
Udělala ještě jednu cestu, aby naplnila koš až po okraj. Když se však z ní vrátila, dům i s dítětem zmizel. Naříkajíc běhala lesem, hledajíc se prodírala mezi stromy a houštinami, ale dítě zůstalo nezvěstné. Proklínala zlato i stříbro a byla by dala všechno, kdyby tím mohla dostat své dítě zpět.
Uplynul rok a těžce zkoušená žena šla znovu na Krudum. Tu se na témže místě znovu objevil třínohý zajíček a znovu tam stál i ten nádherný dům. S bušícím srdcem vstoupila žena do vrat a k své nevýslovné radosti sedělo její milované dítě přesně na tom místě, kam je před rokem posadila. Přinesené
Die weiße Frau
Es war einmal ein armes Weib, welches am Karfreitag nach dem Krudum ging, um Holz zu sammeln. Sie hatte ihr kleines Kind mitgenommen, damit es zu Hause nicht einen Schaden leide. Da sie zu einem Gestrüpp trat, sprang ein weißes, dreibeiniges Häschen heraus
Verwundert sah das Weib dem seltsamen Tiere nach, staunte aber über alle Maßen, als sie zwischen den Bäumen ein prächtiges Haus gewahrte, in dessen offene Türe das Häschen flüchtete. Sie trat näher und sah, daß in der Toreinfahrt Fässer und Kisten voll Gold und Silber standen. Sie gedachte ihrer bitteren Not, setzte ihr Kind auf eine der Kisten und trug Gold und Silber hinaus, so viel als jedesmal die Schürze fassen konnte.
Sie machte einem Gang noch, um den Korb bis an den Rand zu füllen. Als sie aber von demselben zurückkehrte, war das Haus samt dem Kinde verschwunden. Wehklagend lief sie durch den Wald, suchend zwängte sie sich durch Bäume und Hecken, das Kind war und blieb verschwunden. Sie verwünschte Gold und Silber und hätte alles hingegeben, wenn sie ihr Kind hätte wieder haben können.
Es verging ein Jahr und das hartgeprüfte Weib ging wieder einmal nach dem Krudum. Da erschien an derselben Stelle wieder das dreibeinige Häschen und da stand auch wieder das prächtige Haus. Mit klopfendem Herzen trat das Weib in das Tor und zu ihrer unaussprechlichen Freude saß ihr geliebtes Kind an der selben Stelle, an die sie es vor einem Jahr gesetzt. Das mitgebrachte
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Poklady na Krudumu
Poklady na Krudumu
Mezi hledači pokladů a kutači kovů, kteří horu prohledávali, se zdají být nejšťastnější Benátčané. Uměli podle jistých znamení vyhledávat skrytá ložiska kovů a rud, jak vyplývá z knihy Josefa Adagoniho Pachaminiho z Benátek:
„Když přijdeš k Třídomí (Dreihäuser), uvidíš ležet velkou horu. Jmenuje se Krudum. V této hoře je stříbrná žíla, silná jako paže. Na hoře najdeš více Gesähe (bažinatých míst), a všechna v sobě mají dobrá zrna zlata. Z této hory jsem já sám kdysi odnesl deset liber zlata. V Čisté (Lauterbach) se ptej po Miltau (vesnička, která ležela mezi jmenovaným městem a Kohlingem), tam je dvůr vedle lesa. Jdi odtud cestou k půlnoci (na sever), a znovu uvidíš Krudum. Tato hora by se měla jmenovat Stříbrná hora kvůli tomu stříbru. Vesnička patří hraběti v Sokolově a je (kvůli rudě v půdě) tak cenná, že by se každý dům dal pokrýt stříbrem."
Tichtelhof
Tichtelhof
Kdysi si loupežníci vyzvěděli, že pán z Tichtelhofu, rytířského sídla u Horního Slavkova (Schlaggenwald), odjel na slavnost.
Vnikli do dvora, vyplenili jej, zabili dceru, která zůstala doma – jediné dítě rytíře – a mrtvolu hodili do šachty. Poté se lupiči pustili do dělení kořisti, přitom se dostali do sváru a rvačky, z níž zůstal naživu jen jediný. Majitel Tichtelhofu se odstěhoval a jeho usedlost zchátrala. Mrtvola zavražděné byla později nalezena a pohřbena, ale její duch dodnes chodí. Protože byla poslední ze svého rodu, musí jako bílá paní bloudit na místě sídla svých předků až do hodiny svého vykoupení. Nikomu neškodí, ale zavádí na scestí ty, kdo chtějí vyzvednout poklady odpočívající v zemi. Jen jedné ženě se podařilo na Velký pátek vstoupit do otevřené hory a vynést odtud množství zlata. Protože však zapomněla na něj položit posvěcený předmět, měla druhý den ráno ve své truhle místo zlata hoblovačky.
Die Schätze im Krudum und der Tichtelhof
Die Schätze im Krudum
Unter den Schatzgräbern und Metallsuchern, die den Berg durchwühlten, scheinen die Venediger die glücklichsten gewesen zu sein. Sie wußten die verborgenen Lager der Metalle und Erze nach gewissen Kennzeichen auszusuchen, wie aus dem Buche des Josef Adagoni Pachamini aus Venedig hervorgeht:
" Wenn du nach Dreihäuser kommst, siehst du einen großen Berg liegen. Er heißt Krudum. In diesem Berg ist ein Silbergang, einen Arm stark. Am Berge findest du mehrere Gesähe (sumpfige Stellen), die halten alle gute Goldkörner. Von diesem Berge habe ich einmal zehn Pfund Gold weggetragen. In Lauterbach frage nach Miltau (ein Dörfchen, das zwischen der genannten Stadt und Kohling lag), da ist ein Hof neben dem Busch. Gehe dort den Weg gegen Mitternacht, da siehst du wieder den Krudum. Dieser Berg sollte der Silberberg heißen wegen des Silbers. Das Dörfchen gehört dem Grafen in Falkenau und ist (wegen des Erzes des Bodens) soviel wert, daß man jedes Haus mit Silber decken könnte."
Der Tichtelhof
Einstmals hatten es die Wegelagerer ausgeforscht, daß der Herr vom Tichtelhof, einem Rittersitze bei Schlaggenwald, sich zu einem Feste begeben hatte.
Sie drangen in den Hof, plünderten ihn, erschlugen die zu Hause gebliebene Tochter, des Ritters einziges Kind, und warfen den Leichnam in einen Schacht. Dann schritten die Räuber zur Teilung ihrer Beute, gerieten dabei in Streit und Rauferei, bei der nur einer übrig blieb. Der Besitzer des Tichtelhofes verzog sich und sein Anwesen verfiel. Der Leichnam der Ermordeten wurde später aufgefunden und bestattet, aber ihr Geist geht noch immer um. Da sie die letzte ihres Stammes war, muß sie als weiße Frau an der Stelle des Sitzes ihrer Ahnen umherwandeln bis zu ihrer Erlösungsstunde. Sie bringt niemand Schaden, führt aber jene irre, welche die in der Erde ruhenden Schätze heben wollen. Nur einem Weibe gelang es, am Karfreitag in den offen stehenden Berg zu gelangen und eine Menge Goldes herauszutragen. Da sie aber vergessen hatte, einen geweihten Gegenstand darauf zu legen, hatte sie am andern Morgen Hobelspäne statt des Goldes in ihrer Truhe.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.